Astronauti

Mezi Kosmokratorem a zátokou křižoval motorový člun. Převáželi jsme přístroje, akumulátory, kola drátů a ocelové dílce konstrukce, z nichž jsme smontovali na břehu nevelké přístaviště, které nám mělo usnadnit vyloďování nákladů.

Když byly přípravné práce skončeny, vydali jsme se — Osvatič a já — na obchůzku Bílé koule, abychom pátrali po podzemním vedení. Užívali jsme indukčních aparátů. Elektrická ozvěna prvního potrubí se ozvala u mohutného skalního žebra nad zátokou. Bylo to totéž potrubí, které vedlo k jihozápadu přes soutěsku, kráter a náhorní planinu a končilo v jezeře s železným břehem. Označili jsme toto místo narychlo nakupenou hromadou kamenů a šli jsme dál. Všiml jsem si, že kamenitý terén je suchý, přestože stále drobně mžilo. Skály byly tak horké, že se kapky deště měnily při dopadu v páru. Všechny trhliny v půdě vyplňoval navátý písek, tvrdý, hrubozr

„Osvatiči, podívejte se,“ vykřikl jsem, „Bílá koule zmizela!“

Pohlédl před sebe.

„Ke všem čertům!“

„Okamžik, okamžik …“ opakoval jsem. „Vzpomínám si, že ten ohromný plochý balvan pod třemi jehlami byl po pravé straně, koule a tamhlety jehlance po levé straně. A teď je balvan těsně u jehlanů… ani tam není místo… kde tedy stála koule předtím? I kdyby se nakrásně propadla, zůstala by aspoň jáma, nějaké prázdné místo!?“

Bezradně jsme se rozhlíželi.

„Co dělat?“ zeptal jsem se. Obrátil jsem se ke vzdálenému úbočí, kde se na šedém pozadí zelenal stan s gravimetrem, ne větší než hlavička zápalky. Pokoušel jsem se zavolat fysika radiem, ale bylo slyšet jen praskání, následující za sebou s rychlostí kulometné palby. Vypálil jsem jednu bílou a dvě kouřové rakety. Podle smluveného klíče to znamenalo: „Můžeme jít dál?“ Dosti dlouhá doba uplynula, než v dálce vyskočila zelená jiskřička, stoupala vzhůru, zastavila se a pomalu klesala dolů, hnána větrem nad jezero.

„Všechno v pořádku,“ řekl Osvatič. Obrátili jsme se a oba jsme současně vykřikli úžasem. Jako nesmírná světlá kupole, obklopená širokým pásem volného místa, tyčila se nad kame

„To byl nějaký zrakový klam,“ řekl jsem konečně, ale sám jsem docela nevěřil vlastním slovům. Pak jsem se pustil dolů. Protože všechny oscilografy byly navzájem spojeny tenkým kabelem, který synchronisoval jejich záznamy, šli jsme dál podle bílého drátu, střídavě šplhajíce a sbíhajíce po hromadách balvanů.

U každého přístroje jsme se na chvíli zastavili. Já jsem vytahoval cívky exponovaného filmu, Osvatič nasazoval nový z náhradních, které nesl v batohu. Za necelou hodinu jsme obešli devět přístrojů. Cesta k desátému vedla po vrcholku zaoblené skály. Po levici se zvedal za křeme

„Je to kus lávy!“ zvolal jsem. Osvatič, stojící na vyvýšeném místě, díval se dál směrem ke mně. Určitě mě neslyšel, protože poruchy byly velmi silné. Dal jsem mu tedy znamení rukou, že to nic není, že jsem se mýlil. Obrátil se a šel dál. Opodál vyčnívala za skalním jehlancem stříška stanu, chránícího oscilograf.