Astronauti

„Někde blízko musí být kotlina Bílé koule,“ poznamenal jsem.

„Nikoli blízko, ale pod námi. Tam,“ ukázal astronom na propadlou, do tmy ponořenou část trychtýře, která už zůstala za raketou a vypadala teď jako obrovská černá díra. Tam se řítila ve zpěněných vlnách mračna se všech stran obzoru.

„Kdo teď má službu?“

„Já právě končím,“ odpověděl jsem, „a inženýr Soltyk začíná.“

„Dobrá. Vzdalujeme se teď od centra přitažlivosti. Až gravitace klesne na 2 g, začneme kroužit nad údolím.“

Odvrátil oči od obrazovky a pohlédl na nás.

„Kromě navigátora, který má službu, zvu vás všechny do kabiny maraxu.“

Musel jsem odevzdat službu Soltykovi a to si vyžádalo několik minut času. Když jsem přišel do kabiny s maraxem, byli už všichni pohromadě. Arseňjev, stojící u stolku, za nímž seděl Lao Ču, prohlížel nějaký plánek. Rainer něco kutil u velkého projekčního přístroje.

„Právě kroužíme kolem Velké skvrny,“ řekl astronom. Odložil papíry. „Tvoří ji vír mraků vssávaných umělým gravitačním polem. Kolego Rainere, začneme.“

Zářivky zhasly. Ve tmě zasvítila na stěně obdélníková projekční plocha. Objevil se na ní nazelenalý obraz. Vypadalo to jako loukotě kola, sbíhající se v jeho středu. Některé z nich tvořily mírné vlnovky.

„Tady vidíte síť podzemních potrubí, která dodávají energii Bílé kouli,“ ozval se astronomův hlas. „Analogicky k magnetickému pólu mohli bychom ji pojmenovat gravitační pól, protože vytváří umělé gravitační pole. To, co vidíte, je jakýsi roentgenový snímek. Pořídili jsme jej před čtvrt hodinou z výšky osmdesáti kilometrů přes kůru planety.“

Oči si pomalu zvykaly na fosforeskující světélkování projekční plochy. Čáry představující jednotlivá potrubí nerýsovaly se všude stejně ostře. Bylo to způsobeno nestejným odporem, jaký půda kladla na různých místech paprskům, které ji prosvětlovaly. Horská pásma, lemující kotlinu, černala se v nehybných pruzích. Jezero nebylo téměř vidět, spíš jsme je tušili uprostřed plánku, kde projekční plocha zářila poněkud slaběji. Tam, kde se potrubí sbíhala, poznali jsme Bílou kouli jako skoro černý bod.

„Domníváme se,“ pokračoval astronom, „že tento obrovský energetický systém těsně souvisí s otázkou invase na Zemi. Nebudu se teď šířit o podrobnostech; všimneme si ryze technické stránky výzkumů, které na nás čekají. Jen několik slov úvodem. V době, kdy jsme se blížili k Venuši, zpozorovali jsme na jejím povrchu temnou skvrnu. Byla viditelná po několik hodin a pak se rozplynula. Potom, před třemi týdny, když jsme byli v kotlině, Bílá koule byla v klidu. Způsobila sice katastrofu helikoptéry, ale ve srovnání s jejím nejvyšším výkonem můžeme tehdejší sílu proudu nazvat klidem. Nyní její výko

Projekční plocha ztemněla a současně se rozžala světla. Přimhouřili jsme oči a astronom, přistupuje ke stolku, pokračoval:

„Problém není ani tak obtížný jako nebezpečný. V kterémkoli okamžiku může nás zaskočit zesílení či

Arseňjev nám rozdal potištěné archy.

„To je pracovní plán a rozdělení na trojice. První se vydají na cestu Osvatič, Soltyk a Smith, aby připravili…“

Zazvonil domácí telefon. Fysik zvedl sluchátko.

„Intensita pole klesá,“ obrátil se na Arseňjeva, „a to rychle. Soltyk říká, že se hromadí bouřkové mraky.“

Arseňjev posbíral se stolku papíry.

„To by souhlasilo s předpoklady… pokles gravitace musí být provázen elektrickou bouří. Má někdo nějaký dotaz?“

„Ano,“ řekl jsem. „Mám se připravit k průzkumnému letu?“

„Ne, není třeba. Přistaneme přímo na jezeře. Prosím?“

„Bílou kouli zkonstruovali obyvatelé planety,“ pravil Osvatič. „Není pravděpodobné, že se tam s nimi setkáme?“

„To nemohu říci. Zdá se sice, že Bílá koule je řízena na dálku, to ovšem tuto možnost nevylučuje, a obyvatelé planety… jsou nesporně bytosti s vysokou inteligencí. Víc o nich zatím nevíme, a proto je těžko říci, jak si počínat v případě, že se s nimi setkáme. Mohu vám jen připomenout zásadu, kterou jsme ještě před odletem slíbili zachovávat: Otázka dorozumění s obyvateli Venuše a odstranění nebezpečí invase na Zemi je nadřazena otázce naší osobní bezpečnosti. Jinými slovy, nejenže nesmíme útočit, ale ani se bránit prostředky působícími ničivě. Nesmíme také poškozovat žádná technická zařízení. To je vše.“

Rainer i Osvatič odešli. Tarland se mě na něco ptal. Když jsem mu odpovídal, zaslechl jsem, jak Čandrasékhar říká Arseňjevovi:

„Neměl jste mi v tom bránit.“

„Nebránil bych vám v tom, kdybych na to měl právo,“ odpověděl astronom. „Někdo musí pracovat s maraxem a nikdo jej neovládá lépe než vy.“

„Říkáte, že je mým džinem,“ řekl Čandrasékhar, „ale vychází najevo, že já jsem jeho otrokem.“

Všichni už se vzdálili. Měl jsem také odejít, ale zůstal jsem.

Zdálo se mi, že si ani jeden z vědců neuvědomuje mou přítomnost.

Čandrasékhar usedl ke stolku. Arseňjev zamířil ke dveřím, najednou se však zastavil:

„Ale o tom, že také já tady musím zůstat…“

Nedokončil a odešel. Čandrasékhar seděl s rukama na klávesnici maraxu, hlavu lehce pochýlenou, jako by naslouchal hlasu motorů, doléhajícímu sem ze zádi rakety.

„Má pravdu,“ řekl tiše, „ale i já mám pravdu.“

Přestože ke mne nepozvedl oči, pochopil jsem, že to říká mně.

„Vy jste… chtěl také vystoupit na břeh, profesore?“

„Ano. Oba máme pravdu… tak to v životě chodí — a proto je život méně prostý než matematika.“

Dotýkal se kláves. Na obrazovkách se objevili nazelenalí hadi, kteří se chvěli, štěpili, kroužili. Odešel jsem co nejtišeji. Kabinu vyplnilo temné bzučení přístrojů, čím dál tím hlasitější.

Přistáli jsme na jezeře tři hodiny po tom, co se přehnala bouře. Skály nad jezerem byly ještě tmavé vláhou; ještě pořád drobně pršelo. Desítky potoků se hnaly mezi kamením a řítily se s příkrých prahů, které se proměnily ve vodopády. Kosmokrator se zastavil ve značné vzdálenosti od břehu. Ani když vítr odvál mlhy, nebylo vidět Bílou kouli, protože ji zakrýval les křeme