Planeta Eden

Zvedl oči. Nebe neviděl — spíše je tušil, cítil jeho dalekou, studenou přítomnost celou plochou své tváře.

Kroky se hlasitě, zvonivě rozléhaly v tichu. Kámen odpovídal rytmicky, ozvěna uličky, zapuštěné mezi šikmé stěny hradeb, byla krátká a dutá. Oba, aniž se domluvili, zvedli levou ruku a dotýkali se jí zdi, kolem níž šli: Byla studená a o nic méně hladká než sklo.

Za chvíli Doktor rozsvítil baterku, protože se ve tmě rýsovalo jakési zhuštění černých skvrn — byli na náměstíčku obezděném hradbou jako dno studny, ve vydutých zdech, přerušovaných ústími postra

Šli dlouho. Míjeli uličky zastřešené kameny jako chodby, vysoké a prostra

Míjeli uličky, křižující se patra chodeb, náměstí, reflektory narážely na zdi, stíny vypadaly, jako by rozpínaly křídla a vylétaly zpod jejich nohou v černých hejnech, proplétaly se a promíchávaly na volných pasážích, otevřených skrz naskrz, jejichž ústí střežily k sobě nakloněné, ze zdí vyrůstající sloupy. Řinčivé echo kroků doprovázela nepřetržitě jejich putování.

Občas se jim zazdálo, že cítí něčí blízkost. Zůstávali pak stát se zhasnutými baterkami na úpatí stěny. Srdce bušila silněji. Něco se šouralo, šlapalo; zvuky kroků se lámaly beztvarou ozvěnou, slábly, nezřetelné bublání jakoby podzemních potoků bylo slyšet podél zdí a občas ze studny, která se otvírala v kame

Doktor mlčel. Věděl, že tato pouť, její nebezpečí — či spíš bláznivost, za takových podmínek, v noci — padá pouze na něho, že Koordinátor přistoupil na její riziko, protože čas kvapil, a on se nejtvrdohlavěji ze všech dožadoval pokusů o dorozumění. Desetkrát si znovu a znovu opakoval, že dojdou už jen k nejbližšímu záhybu zdí, do příčné ulice a vrátí se — ale šel dál. Ve vysoké chodbě, orámované bochníky neprůhledné sklovité hmoty, postavenými jeden na druhém — tvořily také strop, z něhož visely podivné konzoly nebo balkónky v podobě člunkovitých gondol — spadl několik kroků před nimi rostli

Nejvíc je překvapovala tma, nezaplašovaná žádným světlem. Obyvatelé planety měli přece oči, používali zraku, a kdyby byli opravdu zpozorovali jejich přítomnost, museli očekávat, že narazí na nějaké stráže, ale nikoli na tak naprostou opuštěnost prostoru buď jak buď obydleného — nasvědčovala tomu při nejmenším světla, která předtím shora zpozorovali. Čím déle trvala pouť, tím více se podobala,strašidelnému snu — nejvíce ze všeho toužili po světle. Baterky jim dávaly pouze jeho iluzi, a navíc prohlubovaly vůkolní temnotu, vytrhujíce z ní jednotlivé fragmenty zbavené souvislosti s celkem, a proto nesrozumitelné.

Jednou zaslechli našlapování tak blízké a zřetelné, že se za ním rozběhli. Prudce se zrychlilo, dusot útěku i stíhání naplnil uličku, jeho roztříštěná ozvěna burácela v těsných zdech. Pádili s rozžatými baterkami, šedý přísvit se nad nimi plazil jako klenba, hned klesal téměř k jejich hlavám, když se strop snižoval, hned prchal vzhůru; strop plynul ve vlnách, černá ústí postra

„Poslyš, nelákají nás do… pasti?“ vyfuněl s námahou Chemik.

„To jsou hlouposti,“ zasykl Doktor pohněvaně. Přejeli svými světly kolem dokola. Stáli na dně vyschlé kame

Šli dál. Přítomnost oněch tvorů už nejenom tušili, stávala se nesnesitelnou, cítili ji na všech stranách. Dokonce ani Doktor nebyl dalek myšlenky, že by byl lepší třeba útok, nebo aspoň zápas v těchto temnotách, než tato umíněná, nesmyslná cesta, která nikam nevede. Pohlédl na číselník hodinek. Uplynulo už téměř půl hodiny. Za chvíli se museli vracet.

Chemik, který ho předešel o několik kroků, zvedl reflektor. V zálomu zdí se otvíraly dveře, nahoře zaklenuté špičatým obloukem, po obou stranách prahu se zvedaly jakési dva tykvovité, kame

„Jsou tam!“ zasykl a bezděčně couvl. Doktor vešel dovnitř. Chemik svítil zezadu. Nahý hlouček se tiskl ke zdi, stísněný pod hlavicemi stropních oblouků, jako zkamenělý. V první chvíli se mu zdálo, že jsou mrtví — ve světle baterky se zaleskly vodnaté kapky, které jim splývaly po hřbetech: Nějakou chvíli stál bezradně.

„Halo,“ řekl slabě, cítil, že celá ta situace nemá za nehet smyslu. Kdesi ve výši, venku, ozval se táhlý, vibrující svist. O kamenitou klenbu narazil mnohohlasý nářek. Nikdo ze skrčených tvorů se nehnul. Naříkali pouze tenkými táhlými hlasy, zato v uličce nastal ruch, bylo slyšet vzdálené kroky, změnily se v trysk, několik temných postav, ženoucích se dlouhými skoky, se mihlo kolem, odpovídala ozvěna stále vzdálenější. Doktor vyhlédl ze dveří, nikde nikdo. Jeho bezradnost se měnila v zarytý vztek; stál přede dveřmi, a aby lépe slyšel, zhasl baterku.

Ze tmy se valil blížící se dusot.

„Už jdou!“

Doktor spíše ucítil, než uviděl, že Chemik uchopil zbraň, udeřil shora po hlavni a obrátil ji dolů.

„Nestřílej!“ vykřikl. Pustá zatáčka se najednou zahemžila. Ve skvrnách světel vyskakovaly nahoru a uskakovaly stranou hrby, nastal zmatek, slyšeli nárazy velkých, měkkých těl, obrovské, jakoby křídlaté stíny prolétly v pozadí, zároveň

se rozlehl řev, chraptivý kašel několik ostrých hlasů pronikavě zakvílelo, obrovská masa klesla Chemikovi k nohám, srazila ho, a když padal, v posledním zlomku vteřiny spatřil vyděšenou tvářičku, která se bílýma očima dívala přímo na něho. Baterka narazila na kameny a zhasla. Chemik ji zoufale hledal, tápaje rukama po dlažbě jako slepec.

„Doktore! Doktore!“ vykřikl, ale jeho hlas utonul v chaosu, kolem něho prchaly desítky těl, obrovské trupy s maličkýma ručkama se srážely, tísnily, uchopil kovový válec, pokoušel se vstát, když ho mohutný náraz odhodil na zeď, ve výši se ozval svistot, jako by přilétal z vrcholku hradby, na okamžik všecko strnulo, ucítil blížící se vlnu tepla, které sálalo z uhřátých těl, cosi do něho žduchlo, zavrávoral, vykřikl, když ucítil slizký, odporný dotek — najednou ho ze všech stran obklopilo těžké oddechování.