Planeta Eden

Projeli kolem skupiny šedých, v dolíku ukrytých hromad, reflektor ometl nové nakupení magmatu na svahu i šikmé, nahoře nálevkovitě rozšířené podpěry, které tento převis zadržovaly, zakotvené v zemi hákovitými prackami. Vůz se přestal otřásat a nadskakovat a ujížděl po hladké, jakoby betonem zalité ploše. Ve světle rozptýleném v dálce do šedavě mlžného obláčku objevila se nezřetelná alej, která jim uzavírala cestu. Byla to dlouhá řada sloupů, za ní další, celý jejich les podpíral obloukovitou klenbu. Tato zvláštní chrámová loď beze stěn byla skrz naskrz otevřena na všechny strany. Nedaleko míst, kde oblouky opouštěly sloup, jako křídla rozpínající, se k letu, bylo vidět cosi jako zárodky, jako počátky dalších oblouků, možných, nerozvitých, schoulených o jako lístky, poslepované, neproklované.

Po řadě schůdků, drobných jako zuby, vjel stroj mezi sloupy. V jejich tvarech byla zvláštní pravidelnost, ani ne tak geometrická jako rostli

Po kame

Vozík jel čím dál pomaleji na hladké skále, brzdy tiše skřípěly, vtom zůstaly stát na metr před kame

Pod nimi se černala spleť zdí, hluboko zapuštěných do půdy, podobně jako staré pozemské pevnosti. Jejich vrcholy dosahovaly k místu, kde stáli. Jako z ptačí perspektivy nahlíželi do černých uliček, úzkých; křivolakých, s kolmými stěnami. Ve zdech bylo vidět tmavší, dozadu ustupující řady čtverhra

Koordinátor vstal a zamířil reflektor do uličky pod zdí, na jejímž vrcholu zůstal vozík stát. Kužel světla zachytil shora osamělý, asi sto kroků vzdálený vřetenovitý sloup, který se tyčiI mezi polokruhovitě ustupujícími stěnami. Po sloupu, mihotavě se třpytíc, stékala bezzvučně voda. Na trojúhelníkovitých deskách kolem sloupu viděli trochu písku, o kousek dál na rozhraní světla ležela převržená, z jedné strany otevřená, mělká nádoba. Ucítili závan nočního vánku, v uličkách dole mu ihned odpověděl mrtvý šelest, jaký vydávají stébla nesená větrem přes kameny.

„To je nějaká osada…“ řekl Koordinátor pomalu.

Stál a zajížděl světlem reflektoru čím dál hlouběji. Od náměstíčka s fontánou se uličky rozbíhaly ústími nahoře rozšířenými, orámovanými hranami svislých zdí, které připomínaly lodní zobce. Hradba mezi dvěma takovými výčnělky celá ustupovala dozadu jako stěna pevnosti s prázdnými čtyřhra

„Zhasni!“ řekl najednou Doktor.

Koordinátor uposlechl. Ve tmě, která se rozhostila, teprve teď zpozoroval změnu, jaká. se odehrála v prostoru před nimi.

Přízračný rovnoměrný přísvit, který lemoval vrcholky vzdálených hradeb s konturami jakýchsi trubic či komínů, odrážejících se ostře na jeho pozadí, rozpadal se na jednotlivé ostrovy, slábl. Zhasínala ho vlna tmy postupující od středu k okrajům, ještě chvilku doutnaly jednotlivé sloupy světla, pak zmizely i ony, příkrov noci pohlcoval jednu oblast kame

„Už o nás vědí…“ řekl Chemik.

„Dost možná,“ odpověděl Doktor, „ale proč byla světla pouze tam? A všimli jste si, jak zhasínala? Od středu…“

Nikdo mu neodpověděl.

Koordinátor se posadil a sáhl na reflektor: Tma se nad nimi klenula jako černý poklop.

„Sjet tam nemůžeme. Necháme-li vůz tady, musí někdo u něho zůstat,“ prohlásil.

Mlčeli. Nerozeznávali ani své vlastní tváře. Slyšeli pouze slabý šelest větru, který dul kdesi nahoře. Pak odzadu, od chrámové lodi beze stěn, se ozval slabý, pomalý šumot jako zvuk opatrných kročejů. Koordinátor jej s námahou sledoval sluchem, pozvolna otáčel zhaslý reflektor, potmě jej zamířil a naráz rozsvítil. Polokruhem bílých skvrn na osvětlených sloupech a černých stínů je obklopila nehybná prázdnota.

Nebyl tam nikdo.

„Kdo?“ řekl.

Nikdo nepromluvil.

„Tak tedy já,“ rozhodl. Uchopil volant. Vozík s rozžatými světly se rozjel podél okraje hradby. O několik set kroků dále začínalo schodiště s mělkými, nízkými stupni, vedoucí dolů a vroubené kame

„Zůstanu tady.“ rozhodl se.

„Kolik máme času?“ zeptal se Chemik.

„Je devět. Dám vám hodinu, pod podmínkou, že se za tu hodinu musíte vrátit. Třeba budeme mít těžkosti, jak nalézt zpáteční cestu. Za čtyřicet minut od tohoto okamžiku zapálím bleskovku. O deset minut později druhou. Po pěti minutách další. Pokuste se, abyste se v této době dostali na nějaké vyvýšené místo, i když světlo uvidíte také zdola. Teď si nařiďme hodinky.“

Udělali to v tichu přehlušovaném pouze šuměním větru. Vzduch byl čím dál chladnější.

„Radiomet si neberte, v těch úzkých uličkách ho stejně nemůžete použít.“ Koordinátor — jako všichni, když mluvili — snížil bezděčně hlas, „Ejektory mít musíte… Jde ostatně o kontakt — ale — ne stůj co stůj. To je jasné, viďte?“

Říkal to Doktorovi. Ten přikývl hlavou. Koordinátor dodal:

„Noc není nejvhodnější doba, třeba se jen zorientujete v terénu. To by bylo nejmoudřejší. Můžeme se tam přece vrátit. Dejte pozor, abyste se drželi pohromadě, kryjte si záda a nelezte do žádných děr.“

„Jak dlouho budeš čekat?“ zeptal se Chemik. Koordinátor — spatřil to v odraze, který působil, že jeho tvář vypadala jako posypaná popelem — se usmál. „Až to nějak dopadne. A teď už jděte.“

Chemik si pověsil popruh ejektoru přes, krk, aby měl volné ruce, zbraň mu visela na prsou a baterkou, kterou držel v ruce; osvětlil práh schodů. Doktor už sestupoval dolů… Vtom shora ostře zazářila bílá světla — Koordinátor jim svítil na cestu. Nerovnosti kame

Vyšli ven. O několik desítek kroků dál, v záhybu zdi, který svíral pravidelnými, i když pro jejich oči nepochopitelnými, mnohokrychlovými šikmými plochami ústí postra

Pustili se do této uličky, když najednou se něco změnilo — kame