Mlhoviny v Andromedě

Plošina předjela k hvězdoletu. U vysokého přenosného výtahu čekali lidé v bílých kombinézách, s obličeji pošedlými únavou; bylo to dvacet členů odletové komise, kterou tvořili hlavně inženýři pracující na kosmickém letišti. Za poslední dny a noci s pomocí soupisových strojů zkontrolovali celé vybavení expedice, a ještě jednou přezkoušeli spolehlivost rakety tenzorovými přístroji.

Podle zvyku z počátků astronautiky předseda komise podával hlášení Ergu Noorovi, který byl znovu jmenován náčelníkem hvězdoletu a výpravy na Achernar. Ostatní členové komise vyznačil své šifry na bronzové destičce s portréty a jmény, kterou věnovali Ergovi, a když se rozloučili, ustoupili stranou. V té chvíli se k raketě nahrnuli doprovázející. Lidé obstoupili cestovatele. Filmaři natáčeli každé gesto odlétajících, poslední památku, která zůstane rodné planetě.

Erg Noor z dálky uviděl Vedu, zasunul bronzový certifikát za široký astronautický pás a rychle k ní přistoupil.

„To je hezké, že jste přišla, Vedo…!“

„Copak jsem mohla jinak?“

„Jste pro mne symbolem Země… a mého mládí.“

„Nizino mládí bude s vámi navždy.“

„Neříkám, že ničeho nelituji, nebyla by to pravda. Především je mi líto Nizy, mých soudruhů, a také sebe samého… Ztráta je příliš veliká. Při posledním návratu jsem si nově zamiloval Zemi, prostěji, bezvýhradněji…“

„A přece odcházíte, Ergu?“

„Nemohu jinak. Kdybych odmítl, ztratil bych nejen vesmír, ale i Zemi.“

„Hrdinství tím obtížnější, čím větší je láska?“

„Vy jste mi vždycky dobře rozuměla, Vedo. A zde je Niza.“

Přistoupila pohublá rusovlasá dívka, zastavila se a sklopila oči.

„Je to tak těžké. Vy všichni… jste dobří, jasní… krásní… Rozloučit se, odtrhnout své živé tělo od matky Země…“ astronavigátorce se zachvěl hlas.

Veda ji něžně přitáhla k sobě a šeptala jí tichá slova útěchy.

„Zbývá devět minut do zavření příklopů,“ řekl přidušeně Erg, nespouštěje oči s Vedy.

„Tak dlouho ještě…!“ vzlykla Niza se slzami v hlase. Veda, Erg, Dar Veter, Mven Mas a ostatní pocítili s lítostí a údivem, že nemají slov. Nebylo čím vyjádřit city před hrdinstvím, konaným pro ty, kdo ještě neexistují, kdo přijdou teprve po mnoha letech. Lidé, kteří odlétali, i ti, kdo je vyprovázeli, věděli o všem — co jim mohla dát zbytečná slova? Jaká přání, jaké žerty nebo sliby se mohou dotknout duše lidí, kteří navždy opouštějí Zemi a odlétají do propastí vesmíru?

Druhá signální soustava člověka byla náhle nedokonalá a postoupila místo třetí. Hluboké pohledy, v nichž se zračily vášnivé, slovy nevypověditelné vzněty, střetaly se mlčky a intenzívně, nebo do sebe lačně vpíjely nebohatou přírodu El Chomry.

„Je čas!“ kovový hlas Erga Noora zasvištěl jako úder pastýřova biče. Začali spěchat.

Veda otevřeně zaštkala a přitiskla se k Nize. Obě ženy stály několik vteřin se zavřenýma očima, tvář na tváři, zatím co muži se loučili pohledy a stisky rukou. Výtah už ukryl v černém oválném otvoru osm astronautů. Erg Noor vzal Nizu za ruku a něco jí pošeptal. Dívka se zarděla, vytrhla se z Vedina objetí a spěchala k hvězdoletu. Než vstoupila na plošinu zdviže, střetla se s ohromýnma očima nezvykle bledé Čary.

„Čaro, smím vás políbit?“ zeptala se Niza hlasitě. „Čara neodpověděla, ale vyskočila na plošinu a celá se chvějíc objala šíji rusovlasé astronavigátorky; pak stejně mlčky seskočila a odběhla stranou.

Erg a Niza vyjeli současně.

Lidé strnuli, když se před černým otvorem na výběžku jasně osvětlené paluby Labutě zastavily na okamžik dvě postavy — vysoký muž a půvabná dívka — aby přijali poslední pozdravy Země.

Veda Kong sevřela dlaně tak silně, že Dar uslyšel; jak jf zapraštěly klouby.

Erg Noor a Niza zmizeli. Z černého jícnu se vysunula oválná deska stejné šedé barvy jako celý trup rakety. Vteřina, a sebebystřejší zrak by nepoznal, že v příkrých stěnách obrovitého trupu byl ještě před chvílí otvor.

Hvězdolet stál ve vertikální poloze na široce roztažených náraznících a něčím připomínal člověka. Snad ten dojem vzbuzovala kulovitá příti rakety, zakončená ostrým příklopem a svítící signálními světly jako očima. Nebo žebrovité rozražeče, podobné nárameníkům na rytířském brnění. Hvězdolet se tyčil na svých opěrách jako rozkročený obr, který ze své výšky přezíravě a sebejistě shlíží na lidský dav.

Pohotovostní signály zaburácely poprvé. Jako zázrakem se u rakety objevily široké samohybné plošiny a odvezly zástup vyprovázejících. Třínožky s televizofony a reflektory se posunuly blíž, rozjely se do stran, ale přitom nespustily objektivy a paprsky z rakety. Šedý trup Labutě pohasl a jako by ztratil své rozměry. Na „hlavě“ rakety zlověstně zahořela rudá světla, signál pro přípravu ke startu. Vibrace silných motorů se nesla po tvrdé půdě, hvězdolet se začal otáčet na svých podpěrách a zaujímal startovací polohu. Plošiny s vyprovázejícími odjížděly stále dál a dál, dokud nepřejely za čáru bezpečnosti, která zazářila v temnotě z návětrné strany. Zde lidé rychle seskočili a plošiny odjížděly pro další.

„Oni nás už nikdy neuvidí, nebo aspoň naše nebe?“ zeptala se Čara Mvena, který se k ní hluboko sklonil.

„Ne. Leda ve stereoteleskopech…“

Pod kýlem hvězdoletu zaplála zelená světla. Vysoko na ústřední budově zběsile zavířil radiomaják a rozesílal do všech stran upozornění, že obrovská raketa bude startovat.

„Hvězdolet dostává signál k odletu!“ zaburácel náhle kovový hlas tak silně, že Čara sebou trhla a přitiskla se k Mvenovi.

„Kdo zůstal v kruhu, ať zvedne ruce! Zvedněte ruce, jinak smrt! Zvedněte ruce, jinak…!“ křičel automat, zatím co reflektory prohledávaly plochu a pátraly, nezůstal-li někdo náhodou uvnitř nebezpečného kruhu.

Když nikoho neobjevily, zhasly. Robot zakřičel znovu, a Čaře se zdálo, že ještě zuřivěji:

„Až zazní signál zvonu, otočte se k raketě zády a zavřete oči. Neotvírejte je, dokud neuslyšíte zvon po druhé. Otočte se zády a zavřete oči!“ ječel robot poplašně a výhružně.

„To je strašné!“ zašeptala Veda svému společníkovi.

Dar Veter klidně odepjal z pasu dvě srolované polomasky s černými brýlemi, jednu nasadil Vedě a druhou sobě. Sotva si stačil zapnout přezku, už se vysokým tónem divoce rozezněl veliký zvon pod přístřeškem pro signalizační přístroje.

Zvonění ustalo a v tichu bylo slyšet jen ke všemu lhostejné cikády.

Znenadání hvězdolet vydal zuřivý jek a zhasil světla. Jednou, dvakrát, třikrát, po čtvrté letělo ztemnělou rovinou srdcervoucí vytí, a citlivějším lidem se zdálo, že to sama raketa křičí žalem z rozloučeni.

Řev stejně nečekaně ustal. Kolem rakety vyrostla stěna oslepujícího plamene. Na okamžik přestalo ve světě existovat všechno kromě tohoto kosmického ohně. Věž plamene se změnila v sloup, protáhla se v sáhodlouhou tyč a pak v oslnivě zářivou čáru. Zvon udeřil podruhé, a když se lidé obrátili, uviděli prázdnou rovinu, na níž se rděla obrovská skvrna rozžhavené půdy. Ve výšce stála veliká hvězda — Labuť se vzdalovala.

Lidé se pomalu rozcházeli k elektrobusům, ohlížejíce se hned na nebe, a hned zas na místo odletu, které najednou překvapivě zpustlo, jako by se tu právě znovu zrodila chammada El Chomra, postrach a utrpení poutníků minulých dob. — –

Nad jižním horizontem zazářily známé hvězdy. Všechny pohledy se obrátily tam, kde vystupoval modrý a jasný Achernar. U této hvězdy se ocitne Labuť za osmdesát čtyři roků cesty při rychlosti devět set miliónů kilometrů za hodinu. Pro nás osmdesát čtyři, pro Labuť jen čtyřicet sedm roků. Možná že ti, kdo odletěli, vytvoří tam nový, stejně krásný a radostný svět, pod zelenými paprsky zirkoniové hvězdy.

Dar Veter s Vedou dohonili Mvena a Čaru. Afričan právě odpovídal dívce:

„Ne, není to zármutek, co dnes cítím, ale veliká a smutná hrdost. Hrdost na nás, kteří se zvedáme stále výš z vlastní planety a splýváme s vesmírem. Smutek cítím proto, že naše milá Země se stává maličkou… Je tomu nekonečně dávno, co Mayové, Indiáni Střední Ameriky, zanechali hrdý a smutný nápis. Předal jsem jej Ergu Noorovi a on jím ozdobí laboratorní knihovnu Labutě.“