Mlhoviny v Andromedě

„Maminko!“ zašeptala dívka; přitiskla se k Evdě a pohlédla ostýchavě na matčinu společnici.

Učitelka se zastavila a přistoupila blíž.

„Hned to oznámím školní radě,“ pravila, nedbajíc Evdina protestu. „Musíme vašeho příjezdu využít.“

„Hleďte, z koho byste měli větší užitek!“ představila Evda Vedu.

Učitelka historie se zarděla a docela omládla.

„Výborně!“ snažila se zachovat věcný tón. „Školu brzy opustí nejstarší skupiny. Rady pro život od Evdy Nal, a k tomu přehled starověkých kultur a ras, o kterých promluví Veda Kong, budou naší mládeži velmi prospěšné! Nemám pravdu, Reo?“

Evdina dcera zatleskala. Učitelka lehce jako gymnastka pospíšila do služebních místností v dlouhém rovném přístavku.

„Reo, co kdybys vynechala zaměstnání a prošly jsme se v parku?“ navrhla Evda dceři. „Nestačím se za tebou už podívat, než si zvolíš hrdinské činy. Minule jsme se přece definitivně nerozhodly…“

Rea mlčky vzala matku za ruku. V každém ročním cyklu se střídala studia s hodinami praktického cvičení. Právě teď měla Rea svou oblíbenou hodinu broušení optických skel. Co však mohlo být zajímavější a důležitější než matčin příjezd?

Veda nechala matku s dcerou o samotě a pustila se k malé astronomické observatoři, která se tyčila v dálce.

Rea se dětsky přivinula k pevné matčině ruce a šla zamyšleně vedle ní.

„Kde máš malého Káje?“ zeptala se Evda a děvče viditelně zesmutnělo.

Káj byl jejím žákem. Starší školáci navštěvovali nedaleké školy prvního nebo druhého cyklu a bděli nad učením a výchovou zvolených svěřenců. Při bedlivé výchově byla integrální pomoc učitelům naprosto nutná.

„Káj přešel do druhého cyklu a odjel daleko. Mně je tak smutno… Proč nás převádějí každé čtyři roky z místa na místo, z cyklu do cyklu?“

„Víš přece, že duševní život se jednostra

„Já jenom nechápu, proč se první ze čtyř cyklů nazývá nultý — vždyť výchova a výuka dětí od jednoho do čtyř roků je taky důležitý proces.“

„Název je starý a nevhodný. Ale nechceme měnit ustálené termíny, když to není krajně nutné. Vyžádá si to vždycky zbytečnou ztrátu lidské energie. A před tím je každý povinen lidstvo chránit.“

„Ale rozdělení cyklů, jejich neustálé přesuny z místa na místo — to je přece také velká ztráta sil.“

„Ta se mnohonásobně vyplatí zostřeným vnímáním a zlepšenými výsledky studia, které jinak rok od roku nutně klesají. Z vás malých se růstem a výchovou stávají rozdílné bytosti. Společný život různých věkových skupin vadí výchově a rozčiluje i samotné žáky. Snížili jsme rozdíl na minimum tím, že jsme rozdělili děti do čtyř věkových cyklů, a přece to ještě zdaleka není dokonalé. Ale nejdříve si pohovoříme o tvých touhách a plánech. Budu vám všem přednášet, a možná, že se tvé problémy vyřeší samy sebou.“

Rea začala svěřovat matce své nejtajnější myšlenky s otevřeností dítěte éry Okruhu, které nikdy nezakusilo nepochopení či urážející výsměch. Dívka byla ztělesněné mládí, které ještě nic neví o životě, ale je už plné toužícího očekávání. Když dívka dosáhla sedmnácti let, vycházela ze školy a vstupovala do tříletého údobí Herkulových hrdinských činů, které, plnila už mezi dospělými. Po nich se v mladém člověku definitivně vyhraňovaly zájmy a schopnosti. Pak následovaly dva roky vysokoškolského vzdělání, které opravňovalo k samostatné práci ve zvoleném oboru. Během dlouhého života mohl člověk získat nejvyšší vzdělání v pěti i šesti oborech a měnit způsob zaměstnání, ale na výběru Herkulových hrdinských činů velmi záleželo. Proto si je mladí lidé volili po důkladné úvaze a vždycky se radili se staršími.

„Závěrečné psychologické zkoušky už máte za sebou?“ zeptala se Evda s povytaženým obočím.

„Ano. V prvních osmi skupinách mám od dvaceti do čtyřiadvaceti, v desáté a třinácté mám osmnáct a devatenáct, a v sedmnácté skupině mám dokonce sedmnáct!“ hlásila pyšně Rea.

„To je skvělé!“ zaradovala se Evda. „Všechny cesty máš, otevřeny. Nezměnilas volbu prvního činu?“

„Ne. Budu zdravotní sestrou na ostrově Zapomenutí. A pak náš celý kroužek bude pracovat v Jutském psychologickém ústavu.“

Evda nešetřila dobromyslnými žerty na adresu horlivých psychologů, ale Rea uprosila matku, aby dělala instruktorku i ostatním členům kroužku.

„To abych tu zůstala do konce své dovolené,“ zasmála se Evda. „Co ale bude dělat Veda Kong?“

Rea si vzpomněla na matčinu společnici.

„Je hodná,“ řekla vážně, „a skoro tak hezká jako ty.“

„Je mnohem hezčí!“

„Není. Já top vím… A vůbec to neříkám proto, že jsi… moje maminka…“ trvala Rea na svém. „Možná, že se na první pohled zdá krásnější. Ale ty v sobě máš vnitřní sílu, kterou Veda Kong ještě nemá. Neříkám, že ji nebude mít. Až bude, potom…“

„Zastíní tvou matku jako luna hvězdu?“

Rea potřásla hlavou.

„Copak ty zůstaneš stát? Dostaneš se zase dál než ona!“

Evda pohlédla do dceřiny upřené tváře a pohladila ji po hladkých vlasech.

„Není už toho chválení dost, holčičko? Ztrácíme čas…!“

Veda Kong šla tiše alejí a zacházela stále hlouběji do klenového háje. Nad hlavou jí šumělo vlhké listí. Z blízkého palouku začaly se zvedat první přízraky večerní mlhy, ale vítr je okamžitě rozvál. Veda přemýšlela o hybném klidu přírody a o tom, jak šťastně se vždycky vybírají místa pro stavbu škol. Nejdůležitější stránkou výchovy je rozvoj citlivého vnímání přírody a těsného soužití s ní. Otupí-li v člověku pozornost k přírodě, je to vlastně zastávka ve vývoji, protože odvykne-li si člověk pozorovat, ztrácí schopnost zobecňovat. Myslila na umění učitelské, nejce

Historička se ve vzpomínkách vrátila k dávno uprchlým dnům, kdy sama byla studentkou ve škole třetího cyklu. Jak byla tehdy plná protikladů! Hned hořela touhou, aby se mohla obětovat, hned zase posuzovala celý svět jen podle sebe, s egocentrismem zdravého mládí. — Jak mnoho tehdy vykonali učitelé! V našem světě určitě neexistuje čestnější zaměstnání!“

V učitelových rukou je žákova budoucnost, jeho úsilím se člověk pozvedá, překonává sám sebe, samolibou chtivost i bezuzdná přání a stává se stále mocnějším.

Veda zabočila k malému zálivu vroubenému borovicemi, odkud zaznívaly mladé hlasy. Brzy narazila asi na deset chlapců v zástěrách z plastické hmoty, kteří sekerami usilovně přitesávali dlouhou dubovou kládu. Mladí stavitelé historičku uctivě pozdravili a vysvětlili jí, že napodobují historické hrdiny a chtějí si postavit loď bez pomoci automatických pil, pouze s nástroji, které vynalezli už jesky

Veda popřála budoucím mořeplavcům hodně úspěchu a chtěla pokračovat v cestě. Z hloučku vystoupil vysoký štíhlý chlapec s úplně žlutými vlasy.

„Přijela jste společně s Evdou Nal? Mohu vám dát několik otázek?“

Veda souhlasila.

„Evda Nal pracuje v Akademii Hoře a Radosti. Probrali jsme už společenské uspořádání naší planety a některých jiných světů, ale nevyprávěli nám ještě o významu této Akademie.“

Veda jim pověděla, že Akademie vede rozsáhlou evidenci o životě společnosti, o zármutku a štěstí v životě jednotlivců i lidí různých věkových skupin. Pak rozebrala, jak se hoře a radost měnily v etapách historického vývoje společnosti. Ať byly lidské prožitky kvalitativně seberůznější, v masových součtech, zpracovaných podle metod stochastiky, přišlo se k důležitým zákonitostem. Rady, které řídily další rozvoj společnosti, vždycky se snažily dosáhnout nejlepších ukazatelů. Teprve když radost má převahu, nebo je aspoň v rovnováze s hořem, lze předpokládat, že se společnost rozvíjí úspěšně.