Mlhoviny v Andromedě

Na stanicí přišel dávný přítel Dara Vetra, který tu pracoval jako chemik. Byli kdysi tři veselí mladí mechanikové na indonéské strojní sklizňové stanici v tropickém pásmu… jeden z nich je dnes chemikem a vede velkou laboratoř v důležitém závodě, druhý se stal odborníkem v ovocnářství a vynalezl nový způsob opylování. Třetím byl Dar Veter, který se teď vrací do lůna Země, a dokonce ještě hloub do jejího nitra. Přátelé se mohli viděl jen deset minut, ale i takové shledání bylo mnohem příjemnější než setkání na obrazovkách televizofonů.

Další cesta už nebyla dlouhá. Dar Veter přeletěl oceán a se na Západní větvi Dráhy, jižněji než byla sedmnáctá odbočka, a proto na břehu oceánu přesedl na vodní kluzák.

Vysoké hory přiléhaly těsně ke břehu. Terasy z bílého kamene na povlovných úpatích zadržovaly sesutou půdu spolu s řadami jižních sosen a viddringtonií, které v souběžných alejích střídaly své bronzové a zelenomodré jehličí. Ve větších výškách zely v holých skalách rozsedliny a soutěsky, v jejichž hloubkách se tříštily vodopády na mlžnou clonu vodního prachu. Na terasách se táhly řídkými řadami oranžové a jasně žluté domky s šedomodrými střechami.

V dálce vystupovala z moře umělá mělčina a končila věží, omývanou prudkými vlnami. Věž stála u kraje pevninského svahu, který spadal příkře do oceánu a dosahoval kilometrové hloubky. Pod věží vedla kolmo dolů ochra

Uplynulo deset dnů a Dar Veter si zvykl na novou práci.

Měli tu vlastní energetické hospodářství; na souši, v hlubokých chodbách se ukrývala zařízení na jadernou energii typu E, čili jak se za stara říkalo, druhého typu, který nevydával tvrdé trvalé záření, a hodil se pro místní instalaci.

Nejsložitější komplex strojů se posunoval v kame

Dar Veter se stal mechanikem pro kontrolu a seřizování spodního agregátu. Den za dnem trávil služby v polotemných komorách přeplněných číselníky, kde pumpa kondicionéru jen stěží zvládla sužující žár, zesílený ještě zvýšeným tlakem při nevyhnutelném prosakování rozpáleného vzduchu.

Veter i jeho mladý pomocník namáhavě vylézali na povrch, dlouho stáli na balustrádě a vdechovali svěží vzduch, pak se šli koupat, jedli a rozcházeli se do svých pokojů v jednom z horních domků. Dar se snažil obnovit svá studia v oboru kochleární matematiky. Zdálo se mu, že už zapomněl na dřívější styk s vesmírem. S potěšením doprovázel pravidelný vor s úhledně srovnanými kostkami titanu. Po ústupu polárních front bouře na planetě značně zeslábly a tak nákladní mořská doprava často užívala vlečných nebo samohybných vorů. Když se vyměňovala na dole posádka, Dar Veter a dva další nadšenci pro důlní práce si pobyt prodloužili.

Nic netrvá v tom nestálém světě věčně, a tak se jednoho dne práce na dole zastavila kvůli opravě kutacího a drticího agregátu. Dar Veter poprvé pronikl do porubu před štítem, kde jen speciální skafandr chránil člověka před žárem a zvýšeným tlakem, i před náhlými proudy jedovatého plynu, vyvěrajícího z trhlin. V oslňujícím světle zářily hnědé rutilové stěny zvláštním diamantovým leskem a hrály rudými záblesky, jako by se z nerostu dívaly rozlícené oči. V porubu vládlo nezvyklé ticho. Poprvé za mnoho měsíců se zastavilo jiskrové elektrohydraulické dláto a obrovské kotouče na vyzařování ultrakrátkých vln. Pod nimi se hemžili geofyzikově, kteří využívali příležitosti a rozestavovali přístroje, aby zkontrolovali obrysy naleziště.

Na povrchu byly klidné a horké dny jižního podzimu. Dar Veter odešel do hor a nezvykle ostře pociťoval velikost kame

Vdechuje vůni prohřátých skal a stepní trávy, Dar uvěřil, že ho čeká ještě mnoho dobrého, tím víc, čím lepší a silnější bude on sám. Na mysli mu vytanulo staré přísloví:

„Zaseješ čin — a sklidíš zvyk.

Zaseješ zvyk — a sklidíš charakter.

Zaseješ charakter — a sklidíš osud.“

Ano, největším bojem člověka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentálními zásadami a krásou, leč bezmocnou morálkou, ale dialektickým chápáním, že egoismus není výplodem nějakých sil zla, nýbrž přirozeným instinktem prvobytného člověka, instinktem, který v primitivním životě hrál důležitou úlohu při sebezáchově. Ale je nutné ho přemoci, zejména v současné společnosti. Proto se věnuje tolik sil a času výchově, proto se tak bedlivě zkoumá struktura dědičnosti u každého člověka. Ve velikém splynutí ras a národů, které, na planetě vytvořily jedinou rodinu, objeví se najednou z hlubin dědičnosti nejneočekávanější charakterové dispozice vzdálených předků. Ukazují se překvapivé psychické úchylky, získané už v strastiplné éře Rozděleného Světa, kdy lidé nedbali opatrnosti při pokusech a používání jaderné energie a mnoho potomků dědičně zatížili…

Také Dar Veter měl dalekosáhlý rodokmen, dnes ostatně už zbytečný. Studium předků nahradila Přímá analýza struktury dědičného mechanismu, která pří dnešním dlouhém životě je tím důležitější. Od éry Společné Práce lidé žijí do sto sedmdesáti let, ale ukazuje se, že ani tří sta let není konečná hranice…

Šramot kamení vyrušil Dara ze spletitých a chmurných úvah. Shora do údolí sestupovala dvojice lidí. Ostýchavá a nemluvná manipulantka z úseku elektrotavby a malý temperamentní inženýr povrchové služby. Zardělí rychlou chůzí, pozdravili se s Darem Vetrem a chtěli jít dál, ale Dar je zastavil.

„Už dávno jsem vás chtěl požádat, abyste mi zahrála třináctou modrou symfonii f moll. Hrála jste nám hodně věcí, ale tuhle nikdy.“

„Myslíte kosmickou symfonii Ziga Zora?“ zeptala se žena, a když Veter přisvědčil, rozesmála se.

„Je málo lidí na planetě, kteří by ji mohli zahrát… Sluneční klavír s trojitou klaviaturou je k provedení příliš nedostatečný; úprava zatím neexistuje… a stěží kdy bude. Ale proč si nevyžádáte, aby vám z Domu Nejvyšší Hudby přehráli její zápis? Máme přece univerzální přijímač, a je dosti silný.“

„Nevím, jak se to dělá,“ zabručel Dar Veter. „Nikdy předtím jsem…“

„Vyžádám ji večer,“ slíbila hudebnice; podala ruku svému průvodci a pokračovala v sestupu.

Zbývající část dne se Dar Veter nemohl zbavit dojmu, že se stane něco důležitého. S podivnou netrpělivostí očekával jedenáctou hodinu, na kterou Dům Hudby určil reprodukci symfonie.

Manipulantka elektrotavby se ujala role pořadatelky v hudebním sále a usadila Dara i ostatní posluchače do ohniska polokruhovité obrazovky proti stříbrné mřížce zvukovky. Zhasla světlo a vysvětlila posluchačům, že jinak by těžko sledovali barevnou část symfonie, která se může hrát jen ve speciálně zařízeném sále — zatím co zde ji bezděky omezuje vnitřní prostor obrazovky.