Mlhoviny v Andromedě

Mihl se pomník Ži

Chlebovníky, jahodovníky a ořešáky nesly tisíceré druhy plodů s bohatým obsahem bílkovin. Obrovské rozlohy úrodných hájů o stamiliónech hektarů obepínaly dvěma pruhy planetu jako opravdový pás bájeslovné bohyně plodnosti Ceres. Mezi nimi se prostírala lesní rovníková zóna. Oceány vlhkých tropických lesů zásobovaly planetu dřívím nejrůznějších barev i tvrdostí. Rostlo tu dřevo bílé, černé, fialové, růžové i šedé s hedvábnými odstíny, tvrdé jako kost i měkké jako jablko, některé se ve vodě potopilo jako kámen, jiné bylo lehoučké jako korek. Získávaly se tu desítky druhů pryskyřic, které přišly mnohem levněji než syntetické a měly zároveň vzácné technické a léčebné vlastnosti.

Vrcholky lesních velikánů se zvedaly až ke tratí Dráhy, takže po obou stranách šumělo zelené moře. V jeho temných hloubkách, uprostřed útulných palouků, se skrývaly domy na vysokých kovových pilotech i obrovské pavoukovité stroje, jejichž síla stačila změnit osmdesáti metrové kmeny v pokornou hromadu klád a desek.

Zleva se objevily vrcholy rovníkových hor. Na Kenyi bylo zařízení pro styk s Velikým Okruhem. Moře lesů uhnulo doleva a postoupilo místo kamenité náhorní rovině. Po stranách se zvedaly modré krychlové stavby.

Vlak zastavil na stanici Rovník a Dar Veter vyšel na rozlehlé prostranství, dlážděné zeleným sklem. Vedle mostu pro pěší, který se klenul nad šedomodrými plochými korunami atlaských cedrů, tyčila se bílá pyramida z porcelánovitého aplitu z řeky Lualaby. Na komolém vrcholu stála socha člověka v pracovní kombinéze z éry Rozděleného Světa. V pravici držel kladivo, levou rukou zvedal vysoko k bledému rovníkovému nebi zářící kouli se čtyřmi výběžky vysílacích antén. Byl to pomník prvním tvůrcům umělých družic Země: Člověk zakláněl tělo, jako by se chystal vrhnout kouli k obloze, a celý jeho postoj vyjadřoval nadšené úsilí, které mu předávaly podivně oblečené postavy kolem podnoží sochy.

Dar Veter se pokaždé vzrušeným pohledem vpíjel do tváří postav na pomníku. Věděl, že to byli ruští lidé, kteří učinili první kroky při výstavbě nové společnosti, sestrojili první umělé družice a stanuli na prahu vesmíru, podivuhodný národ, v němž tkvěl svým prapůvodem i Dar Veter…

A jako vždycky, i dnes Veter zamířil k pomníku, aby se ještě jednou zahleděl na dávné hrdiny a mohl srovnávat, v čem se podobají současným lidem a v čem se od nich liší. Pyramidu, třpytící se oslnivě na slunci, vroubily stříbřité jihoafrické leikodendrony. Pod jejich huňatými větvemi se objevily dvě štíhlé postavy a zastavily se. Jeden z mladíků se prudce vrhl k Darovi. Ovinul mu ruku kolem statného ramene a úkradkem si prohlížel známou neústupnou tvář s velkým nosem, širokou bradou a veselým ohybem rtů, který se nesrovnával se zachmuřeným výrazem ocelových očí pod srostlým obočím.

Dar Veter uznale pohlédl na syna znamenitého strůjce základny na planetární soustavě Kentaura, který byl už patnáct let hlavou Rady Astronautiky; Gromu Ormovi mohlo být jistě sto třicet let, byl třikrát starší než Dar Veter.

Dis Ken zavolal na tmavovlasého mladíka a představil ho: „Můj nejlepší přítel Tor An, syn skladatele Ziga Zara.“

„Pracujeme společně v močálech,“ pokračoval Dis. „Chceme spolu vykonat Herkulový činy a dál zase pracovat společně.“

„Horuješ stále pro kybernetiku dědičnosti?“ zeptal se Dar Veter.

„Samozřejmě! Tor mě pro ni nadchl ještě víc. Je hudebníkem jako jeho otec. On i jeho přítelkyně… Oba touží pracovat v oblasti, kde hudba ulehčuje chápání rozvoje živého organismu, chtějí studovat symfonii jeho struktury.“

„Nemluvíš dost jasně,“ zachmuřil se Dar Veter.

„Ještě to nedovedu,“ zesmutněl Dis. „Možná, že Tor to řekne lépe.“

Druhý chlapec zrudl, ale vydržel zpytavý pohled.

„Dis chtěl hovořit o rytmech v mechanismu dědičnosti; neboť organismus při rozvoji z mateřské buňky do sebe vstřebává akordy z molekul. Prvotní párová spirála se rozvíjí analogicky s hudební symfonií. Jinými slovy: růst organismu z živých buněk postupuje podle hudebního programu!“

„Opravdu…?“ podivil se přehnaně Dar Veter. „Pak ale celou evoluci živé i neživé hmoty zobrazíte v nějaké rozsáhlé symfonii?“

„Plán i rytmus symfonie určují základní fyzické zákony. Je třeba jen pochopit, jak postupuje program a odkud se berou informace hudebně kybernetického mechanismu,“ tvrdil vítězoslavně, s mladickou jistotou Tor An.

„Čí je to teorie?“

„Mého otce, Ziga Zora. Zveřejnil nedávno třináctou kosmickou symfonii f moll v barevné tónině 0, 475 mí.“

„Rozhodně si ji poslechnu! Mám rád modrou barvu… Ale co vaše nejbližší plány, Herkulovy hrdinské činy? Znáte už svoje úkoly?“

„Teprve prvních šest „

„Nu ovšem, dalších šest dostanete až splníte první polovinu,“ vzpomněl si Dar Veter.

„Máme vyčistit a uzpůsobit k osídlení nejnižší patro jeskyně Kon-i-Gut ve Střední Asii, „začal Tor An.

„Zřídit trať strmým horským hřbetem k jezeru Mental,“ vpadl mu do řeči Dis Ken, „obnovit háj starých chlebovníků v Argentině, vysvětlit, proč se objevily chobotnice v oblasti nedávného zdvihu u Trinidadu…“

„A vyhubit je!“

„To je pět, a co šestý čin?“ Mladí přátelé se trochu zarazili:

,Zjistilo se, že máme oba hudební nadání,“ řekl s uzarděním Dis Ken. „A tak nám uložili, abychom sebrali materiály k starověkým tancům z ostrova Bali a obnovili je hudebně i choreograficky.“

„To tedy znamená, že máte vybrat tanečnice a vytvořit soubor?“

„Ano,“ klopil oči Tor An.

„Zajímavý úkol! Ale bude to skupinová záležitost, stejně jako trať k jezeru.“

„Máme výbornou skupinu! Chtějí vás požádat, abyste nám dělal instruktora. To by bylo skvělé!“

Dar Veter zapochyboval, že by jim mohl prospět při šestém úkolu. Ale rozzáření a radostně poskakující chlapci ho ubezpečili, že vedení se ujme sám Zig Zor.

„Za rok a čtyři měsíce si tedy najdu práci ve Střední Asii,“ řekl Dar, dívaje se s uspokojením do veselých tváří mladých lidí.

„Dobře, že už nejste vedoucím kosmických stanic!“ zvolal Dis Ken. „Ani jsem si nepomyslil, že budu pracovat s takovým instruktorem!“ Mladík náhle zčervenal, až mu na čele vyskočily drobné kapičky potu, ale Tor se od něho vyčítavě odvrátil.

Dar Veter rychle pomáhal synu Groma Orma z rozpaků: „Máte dost času?“

„Kdepak! Dovolili nám na tři hodiny, přinesli jsme sem nemocného malárií z naší močálové stanice.“

„Malárie se tedy ještě vyskytuje! Myslil jsem…“

„Velice zřídka a jen v močálech,“ utrousil zvolna Dis. Kvůli tomu jsme tu.“

„Máme ještě dvě hodiny času. Pojďme do města, jistě si chcete prohlédnout Dům novinek?“

„Nechceme! Přáli bychom si, abyste nám odpověděl na otázky, připravili jsme se a je to důležité pro volbu naší cesty…“

Dar Veter souhlasil a všichni tři zamířili do příjemné chladného pokoje v Sále Hostí, kde vál umělý mořský vítr.

Za dvě hodiny unášel další vagón Dara Vetra, dřímajícího unaveně na pohovce. Probudil se na zastávce v městě chemiků. Nad velkým uhelným dolem se tyčila gigantická hvězdicovitá stavba s deseti skleněnými paprsky.Vytěžené uhlí se pracovávalo na léky, vitamíny, hormony, umělá hedvábí a kožešiny. Z odpadů se vyráběl umělý cukr. V jednom paprsku a z uhlí získávalo vzácné vanadium a germanium. Co všechno nebylo v drahoce