Mlhoviny v Andromedě

„Když má uragán vliv na nás, působí určitě i na ono „nic“. Jsem přesvědčen, že dokud bouře nepoleví, nebezpeční nehrozí. A na zdejší planetě jsem tak těžký, že mě uragán neodfoukne, budu-li se platit a přidržovat půdy. Už dávno jsem si přál počíhat na neznámé „nic“ ve věži.“

„Dovolíte, abych šel s vámi?“ přiskočil k náčelníkovi biolog.

„Pojďte, ale jen vy, jinak nikdo. Bude to pro vás užitečné.“

Dva lidé se dlouho plazili a přidržovali se nerovné půdy i štěrbin mezi kameny; dávali pozor, aby je nezachytily vichrné sloupy. Uragán se vytrvale pokoušel, aby je oderval od země, převalil a strhl s sebou. Jednou se mu to dokonce podařilo, ale Erg Noor zachytil koulejícího se Eona, nalehl na něho tělem, a protože měl na rukou rukavice s dlouhými drápáky, zachytil se za okraj velikého balvanu.

Niza otevřela poklop vížky a plazící muži se jeden po druhém protáhli dovnitř. Bylo tu ticho a teplo, vížka stála nepohnutě, neboť prozíraví lidé ji pro případ bouře spolehlivě upevnili.

Rusovlasá astronavigátorka měla i neměla radost z příchodu druhů. Ale pak sama sobě poctivě přiznala, že by nebylo příjemné strávit čtyřiadvacet hodin o samotě v bouři na cizí planetě.

Erg oznámil na Tantru, že šťastně došli a reflektor na raketě zhasl. Ve tmě tmoucí teď svítilo jen slabounké světélko uvnitř věže. Půda se třásla v poryvech bouře, pod údery blesků a v běsnění strašné smršti. Niza seděla na otáčecí židli a zády se opírala o reostat. Náčelník i biolog usedli u jejích nohou na prstencovitý výběžek věžního podstavce. V tlustých skafandrech zabírali skoro celý prostor.

„Navrhuji, abychom si zdřímli,“ zazněl v telefonech Ergův tlumený hlas. „Do černého rozbřesku zbývá dobrých dvanáct hodin, teprve pak ztichne uragán a oteplí se.“

Přátelé ochotně souhlasili. Tiskla je trojnásobná tíže, seděli skrčeni ve skafandrech a tísnily je tvrdé ocelové krunýře, věž byla těsná, venku zuřila bouře, a přece lidé spali, tak velká je přizpůsobivost lidského organismu a skryté v něm síly odporu.

Niza se občas probouzela, podala službě na Tantře uklidňující zprávu a dřímala dál. Uragán zřetelně zeslábl, půda se přestala chvět. „Teď se mohlo objevit „nic“, či správněji „něco“. Pozorovatelé ve věži spolkli několik tabletek pro posílení nervové soustavy.

„Mně nedává pokoj cizí hvězdolet,“ přiznala Niza. „Velmi ráda bych se dověděla, kdo jsou „oni“, odkud a jak se zde ocitli…“

„Já také,“ odpověděl Erg Noor. „Už dlouho kolovaly po Velikém Okruhu zkazky o železných hvězdách a jejich záludných planetách. V zabydlenějších oblastech Galaxie, kde létaly kosmické lodi už dávno a času, existují planety zničených hvězdoletů. Mnoho starobylých korábů uvízlo na jejich povrchu a vypráví se o nich spousta hrůzostrašných příhod, které jsou dnes už skoro legendami o těžkém dobývání vesmíru. Možná že na téhle planetě jsou kosmické lodi ještě z dávnějších dob, ačkoliv v naší řídce obydlené oblasti je setkání tří raket něco úplně výjimečného. V blízkém okolí našeho slunce nebyla dosud známa ani jediná železná hvězda, my jsme objevili první.“

„Zamýšlíte prozkoumat diskový hvězdolet?“ zeptal se biolog náčelníka.

„Určitě! Jak by si mohl vědec nechat ujít takovou příležitost! Diskové hvězdolety nejsou známy ani v sousedních obydlených oblastech. Musí být odněkud z ohromné dálky, možná že jeho posádka zahynula, nebo se tak vážně poškodil, že nešel opravit a pak putoval několik tisíciletí Galaxií. Možná že mnohé zprávy z vysílání Okruhu nám budou pochopitelnější, až získáme materiály z cizího letounu. Má divný tvar diskovité spirály a žebra na jeho povrchu jsou hodně vypuklá. Jakmile skončíme přepravu anamezonu z Parusu, pustíme se do cizáka. Teď zatím nemůžeme uvolnit ani jediného člověka.“

„Ale Parus jsme přece prozkoumali za několik hodin…“

„Prohlížel jsem si disk stereoteleskopem. Je zavřený a nikde ani stopa po nějakém otvoru. Je velmi obtížné vniknout dovnitř kteréhokoliv hvězdoletu, spolehlivě chráněného před daleko mocnějšími silami, než jsou všechny pozemské živly. Jen zkuste se dostat do uzavřené Tantry, proniknout pancířem z kovu s přeskupenou vnitřní krystalickou strukturou, zdolat vrchní borazonový povlak! To je horší úkol, než obléhat pevnost. Ještě obtížnější je, když se jedná o docela cizí letoun s neznámými konstrukčními principy. Ale pokusíme se přijít mu na kloub.

„A kdy se podíváme na materiály z Parusu?“ zeptala se Niza. Musí v nich být úžasně zajímavá pozorování z nádherných světů, o nichž se hovořilo ve zprávě.“

Náčelník se do telefonu dobromyslně zasmál.

„Nejvíc hořím netrpělivostí já sám, protože Vega byla od dětství mým snem. Ale na to bude dost času cestou domů. Především se musíme vyrvat z té tmy, dostat se z „lůna pekla! Jak se říkávalo v pravěku. Badatelé z Parusu nikde nepřistávali, jinak bychom našli spousty věcí z planet ve svěrných skladištích na raketě. Vzpomeňte si, že vzdor důkladné prohlídce našli jsme jen filmy, měření a zápisy pro mapování, zkoušky vzduchu a balóny s třaskavinou…“

Erg Noor zmlkl a poslouchal. Ani citlivé mikrofony už nepřinášely šum větru. Bouře se utišila.

Půdou zvenčí se nesl skřípavý šramot, přenášející se na stěny pozorovací vížky.

Náčelník pohnul rukou, Niza beze slova pochopila a vypnula světlo. Tma v věži, zahřátí infračervenými paprsky, podobala se husté černé tekutině, jako by pozorovatelna stála na dvě oceánu. Lidé zřetelně viděli, jak průzračnou stěnou silikoborového příklopu probleskují světla skořicové barvy. Ohníčky se rozžehávaly, na okamžik vytvářely malé hvězdičky s tmavě červenými nebo temně zelenými paprsky, pohasínaly a znovu se objevovaly. Hvězdičky se protahovaly v šňůrky, jež se prohýbaly, svíjely v koly i smyčky a neslyšně klouzaly po hladkém, démantově tvrdém povrchu příklopu. Lidé ve věži ucítili zvláštní řezavou bolest v očích a na okamžik i pronikavou bolest důležitých nervů v těle, jako by krátké paprsky skořicově rudých hvězdiček byly jehlami, které se jim zabodávaly do nervových vláken.

„Nizo,“ zašeptal Erg Noor, „přepněte regulátor na maximum a hned rozsviťte!“

Věž vzplála jasně modrým pozemským světlem, které lidi tak oslnilo, že neviděli nic, nebo skoro nic. Niza s Eonem stačili zpozorovat,nebo se jim to jen zdálo, že mračno po pravé straně hned nezmizelo, ale ještě okamžik vypadalo jako chuchvalec opatřený chapadly. Tajemné „nic! Však bleskurychle zatáhlo chapadla a odskočilo dozadu, když světlo rozrazilo clonu tmy. Erg Noor neviděl nic, ale neměl důvod nedůvěřovat rychlé reakci svých mladých přátel.

„Možná, že to jsou přízraky,“ připustila Niza, „Přízračné chuchvalce tmy kolem nábojů nějaké energie, něco takového jako naše kulové blesky, a vůbec žádné formy života. Je-li zde všechno černé, pak jsou i zdejší blesky černé.

„Vaše domněnka je sice poetická, ale stěží bude správná,“ namítl Erg Noor. „Neznámé „nic“ na nás zjevně útočilo, chtělo se zmocnit našich živých těl. Ono či jeho bratři zahubili posádku Parusu. Je-li o organizovaná, pevná hmota, může.i se pohybovat v potřebném směru, hromadit a vydávat energii, pak samozřejmě nemůže být o nějakém vzdušném přízraku ani řeči. Je to tvor z živé hmoty a snaží se nás sežrat.“

Biolog se připojil k náčelníkovým důvodům.

„Myslím, že zde — na černé planetě — je tma jen pro nás, protože naše oči nejsou citlivé na infračervené paprsky tepelné části spektra. Žluté a modré paprsky musí na zdejší tvory působit velmi silně. Reagují však tak rychle, že zemřelí soudruzi nemohli nic zpozorovat, když osvětlovali místo přepadu. A když zpozorovali, bylo pozdě, umírající nemohli už nic vyprávět…“

„Hned budeme pokus opakovat, ať je přiblížení tajemných tvorů sebenepříjemnější.“

Niza zhasla a tři pozorovatelé znovu seděli v neproniknutelné tmě a očekávali stvůry černého světa.

„Čím jsou ozbrojeny? Proč pociťujeme jejich přiblížení i skrze poklop a skafandr?“ dával biolog nahlas otázky. „Jaký je to zvláštní druh energie?“