Страница 11 из 75
Obou způsobů používáme i dnes, třebaže pro mezihvězdné motory užíváme ještě jeden druhy jaderné energie, tak zvaný anamezon, který jsme poznali při pozorování velkých hvězd Galaxie prostřednictvím Velikého Okruhu.
Lidé se rozhodli zničit všechny nahromaděné zásoby starých termonukleárních materiálů, jako byli radioaktivní izotopy uranu, thoria, vodíku, kobaltu a lithia, jakmile přišli na to, jak odstranit zplodiny jejich rozpadu za hranice zemské atmosféry. V epoše Přestavby jsme zhotovili umělá slunce a ‚zavěsili‘ je nad polární oblasti.Zmenšili jsme značně ledové pokrývky, kterés utvořily na zemských pólech ve čtvrtohorní době ledové, a tím se změnilo podnebí na celé planetě. Voda v oceánech stoupla o sedm metrů, v atmosférické cirkulaci pronikavě ustoupili polární fronty a zeslábl okruh pasátních větrů, jež vysoušely poušťové oblasti na okraji tropů. Také uragány skoro ustaly; prostě — zmizely všechny prudké poruchy počasí.
Teplé stepi dosáhly až k šedesátým rovnoběžkám a louky i lesy v mírném pásu překročily sedmdesátý stupeň šířky.
Antarktida, ze tří čtvrtin zbavená ledu, stala se rudnou pokladnicí lidstva. Zachovala si netknutá nerostná bohatství, jež lidé na ostatních pevninách silně vyčerpali, když v minulosti nesmyslně plýtvali kovy v neustálých ničivých válkách. Také Antarktidu se podařilo překlenout Spirální Dráhou.
Ještě před zásadní změnou podnebí jsme vyhloubili ohromné kanály a prokopali pohoří, aby byla zajištěna rovnoměrná cirkulace vodních a vzdušných proudů na planetě. Stálá dielektrická čerpadla nám pomohla zavodnit dokonce asijské pouště, položené vysoko v horách.
Možnosti výroby potravin mnohokrát vzrostly, nové země se staly způsobilými pro život. Teplých vnitřních moří jsme začali využívat k pěstování vodních řas s bohatým obsahem bílkovin.
Staré nebezpečné a křehké planetolety přece jen dosáhly nejbližších planet naší soustavy. Zemi obklopil pás umělých družic, z nichž se lidé důkladně obeznámili s kosmem. A zde se před čtyřmi sty osmi lety přihodila důležitá událost, která znamenala novou éru v existenci celého lidstva, éru Velikého Okruhu:
Už dávno se lidské mozky mořily nad problémem, jak vysílat na veliké vzdálenosti obrazy, zvuky, energii. Statisíce učenců pracovaly ve zvláštní instituci, která se dosud nazývá Akademie Směrových Záření, než se jim podařilo uskutečnit přímý dálkový přenos energie bez jakýchkoli vodičů. To bylo možné tehdy, když oklikou poznali zákon, že tok energie je úměrný sinu úhlu rozbíhajících se paprsků. V tom případě paralelní svazky záření zajišťovaly trvalé spojení s umělými družicemi, a tedy i s celým kosmem. Ochra
Vědce Kama Amata, původem Inda, napadlo, aby na umělých družicích prováděl pokusy s obrazovými přijímači, a pak celá desítiletí zoušel nové a nové kombinace vlnových rozsahů.
Kam Amat zachytil vysílání z planetární soustavy podvojné hvězdy, která se odedávna nazývala 61. Labutě. Na obrazovce se objevila lidem nepodobná bytost a ukázala na nápis, sestavený ze znaků Velikého Okruhu. Teprve za devadesát let se nám podařilo nápis přečíst a v jazyce Země jsme jím ozdobili pomník Kama Amata: „Zdravíme vás, bratři, kteří jsme vstoupili do naší rodiny! Třebas nás dělí prostor a čas, spojili jsme se rozumem v mocném okruhu.“ Lidstvo v té době bylo na takovém vývojovém stupni, že ze znaků, nákresů i map lehce pochopilo jazyk Velikého Okruhu. Za dvě stě let jsme už s pomocí automatických překladatelů mohli hovořit s planetárními soustavami nejbližších hvězd. Teprve nedávno jsme dostali zprávu ze čtrnácti planet, jejichž mohutným, životodárným centrem je Deneb v Labuti, kolosální hvězda o svítivosti čtyř tisíc osmi set našich Sluncí, kterou od nás dělí sto dvacet dva parseků. Myšlenkový vývoj tam postupoval jinými cestami, ale dosáhl naší úrovně.
Z kulových hvězdokup naší Galaxie i z obrovských obývaných oblastí kolem galaktického centra k nám přicházejí z nesmírných dálek podivné obrazy a výjevy, které jsme zatím nepochopili a neuměli dešifrovat. Když je automatické paměti zaregistrují, postoupíme je Akademii Nejvyšších Znalostí, neboť tak nazýváme vědeckou organizaci, která pracuje na problémech, jež se v pozemské vědě téměř nevyskytují. Snažíme se pochopit myšlenku, která k nám putovala miliardy let, a bude patrně rozdílná od našeho myšlení, díky různým cestám historického vývoje života od nejnižších organických forem až k nejvyšším, k myslícím bytostem.
Veda Kong se odvrátila od obrazovky, do níž se dívala jako hypnotizována, a vrhla tázavý pohled na Dara Vetra. Ten se usmál a pochvalně kývl. Veda pozvedla tvář, rozpřáhla ruce a otočila sek neviditelným a neznámým bytostem, které za třináct let zachytí její slova a uvidí její zjev.
„Taková je naše historie, náš těžký, složitý a dlouhý výstup k vrcholům poznání. Voláme vás, spojte se s námi ve Velikém Okruhu, abychom do všech končin nekonečného vesmíru vnesli sílu rozumu, která zvítězí nad neživou hmotou!“
Vedin hlas se jásavě rozezněl, nabývaje síly za všechna pokolení pozemšťanů, kteří nyní dospěli tak daleko, že jejich myšlenky směřují až za hranice jejich vlastní Galaxie, k jiným hvězdným ostrovům ve vesmíru.
Ozval se táhlý měděný zvuk, neboť Dar Veter pohnul pákou a vypnul tok energie potřebný k vysílání. Obrazovka zhasla. Na průzračném panelu vpravo zůstal jen svítící sloup, jímž se udržoval v atmosféře probitý tunel.
Unavená a tichá Veda se stočila do klubíčka v hlubokém křesle. Dar Veter usadil Mvena Mase za řídící stůl a sklonil se nad jeho ramenem. V naprostém tichu jen chvílemi zacvakaly pákové zarážky. Obrazovka ve zlatém rámu najednou zmizela a na jejím místě se rozevřela nepředstavitelná propast. Veda Kong hlasitě povzdechla, vidouc ten zázrak poprvé. A skutečně, taková podívaná dokázala pokaždé ohromit i člověka, který znal dobře složitou interferenci světelných vln, jíž se dosahovala taková šíře a hloubka prostoru.
Z dálky se přibližoval a každou vteřinu narůstal temný povrch cizí planety. Byla to neobyčejně vzácná soustava podvojné hvězdy, kde se dvě slunce vzájemně tak vyrovnávala, že oběžná dráhy jejich planety byla pravidelná a mohl na ní vzniknout život. Obě slunce, oranžové i fialové, byla menší než naše, a ledy zamrzlého moře v jejich záři se zdály rudé. Na úpatí plochých černých hor se rýsovala v záhadných fialových záblescích obrovská přízemní budova. Zorný paprsek se opřel do plošinky na střeše, jako by ji pronikal, a Pozemšťané uviděli člověka s šedivou pletí a kulatýma sovíma očima, obrostlýma jemným stříbřitým chmýřím. Byl vysoké postavy, ale tělo měl tenounké a dlouhé končetiny vypadaly jako tykadla. Člověk nehezky trhl hlavou, jako by se ve spěchu klaněl, upřel na obrazovku oči, lhostejně jako objektivy, a rozevřel bezertá ústa, jež přikrýval zobák ve tvaru nosu, potažený měkkou kůží. Současně zazněl melodický a něžný hlas automatického překladatele.
„Zaf Ftet, vedoucí vnější informační stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysíláme pro žlutou hvězdu COL 3388+04ŽF… Vysíláme pro…“
Dar Veter i Junij Ant na sebe pohlédli a Mven Mas na okamžik sevřel Vetrovo zápěstí. COL 3388-04ŽF — to byly galaktické poznávací značky Země, či správněji, poznávací značky sluneční planetární soustavy. Pozorovatelé z jiných světů ji kdysi pokládali za jediného satelita, který oběhne kolem Slunce za padesát devět pozemských let. Jednou za tu dobu se totiž Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedné straně Slunce a vychylují je tak zřetelně z jeho dráhy, že to astronomové na blízkých hvězdách mohou pozorovat. Stejného omylu se dopouštěli i naši astronomové vůči mnoha jiným planetárním soustavám, jejichž existence při různých hvězdách byla objevena už v dávných dobách.