Страница 3 из 16
Můj otec zděšen se ohlédl na Niccola. Niccolo Beccari už vstal, ale nebylo viděti, co zůstalo pod jeho rozsekanou maskou. Gia
Zatím můj otec omyl v Piave své rány a ukryl mrtvolu Paolovu, kterého večer s pomocí pátera Giudiciho pochoval na svěcené půdě. Naštěstí téhož dne byl od zlodějů na křižovatce probodnut rakouský četník, i řeklo se, že ho zabil Paolo Paruta a utekl do hor, kde po něm úřady skutečně daly pátrati; ale poněvadž to bylo právě v březnu dvacátého prvního roku a nemluvilo se o ničem jiném než o boji v Neapoli a trojde
Starý kavalír se zastavil v myšlenkách a řekl: “V Richardovi II. je psáno: ,Hoře mé jest uvnitř; zvenčí možno viděti jen stín neviditelného smutku, který sžírá umučenou hruď.‘ Největší útěchou bolesti jest, promítá-li se ven a mění-li se v činy. Šťastné jest utrpení žen, smáčené slzami a křikem. Proklaté jest utrpení mužů, které zavírá jejich ústa a nechává jen na jejich tváři stín mlčelivé bolesti jako nápis uzavřené knihy. Ale největší je zoufalství těch, kteří i tento stín ukrývají pod maskou a nechávají svou bolest v hrozné samotě svého nitra.
“Tedy druhého dne šel můj otec do Cosimova domu navštívit Niccola. Beccari ležel na loži pokryt šarpiemi, s hlavou a tvářemi zavinutými v bílé kukli fáčů a obvazů, s očima zavřenýma. Gia
Tu pohnula se bílá kukla na tváři Niccolově a krev vyprýštila mezi pruhy obvazů, máčejíc šarpie.
Avšak Gia
Avšak je něco podivnějšího, uvažoval můj otec dále, než toto vyvolání ženy v pa
Zatímco můj otec takto uvažoval, Gia
A tak také se můj otec odvracel od očí Niccolových, když se Beccari již počínal pozdravovati a když chodil po zahradě s bílou kuklou obvazů na hlavě, opíraje se o Gia
Takto tedy se uzdravoval Niccolň po boku své milenky, jejíž mysl zůstala zastřena od onoho souboje; vpravdě její mysl byla zastřena láskou, neboť nic nebylo podivnějšího než vášeň a rozkoše této dívky, jež kdysi byla ženou bez ženství a klariskou Páně, a nyní obcházela po domě s uvolněnými vlasy a pootevřenými žíznícími rty, vyčerpána v objetích, s očima vyprahlýma, jako by prosila, aby byla rozdrcena novými vášněmi, aby byla až k zničení naplněna neslýchanými radostmi hodnými její šílenosti, aby konečně zemřela usmrcena novou nepřemožitelnou rozkoší, o kterou prosily její rozšířené oči.
Řekl jsem, že Niccolo se pomalu uzdravoval, neboť jeho rány byly spíše četné než vážné, a posléze sňal i kuklu obvazů; i bylo viděti obličej zcela nepodobný Niccolovi, tak bledý a křižovaný dlouhými jizvami, jež stahovaly jeho tváře v novou podobu a výraz. Ale bylo to těžké uzdravování, neboť často, když Niccolo seděl zamlklý a uzavřený, svraštil se prudce jeho obličej, a tenkrát praskaly švy a rány se porozvíraly, mokvajíce čerstvou krví.
Někdy Gia
Taková byla vášnivá láska Niccola a Gia
V té době tedy, kdy Gia
Téže noci Gia
To je příběh utrpení Niccolova.”
Starý růžový cavaliere Neri zdvihl hlavu a pohlížel na ty, kteří jej poslouchali. Byl to pan Kostka a Bartsch, pan doktor Wanderer, Kramer a Pylades, jenž myslí dlel jinde.
“Děkuji vám,” řekl cavaliere, “že jste mně naslouchali. Jste čestní mladí lidé, které miluji; ale jste slabí. Nepatrní v příhodách a utrpení. Ale přece vás miluji.”
Tu zaúpěl Pylades a zakryl si tváře dlaněmi: “Teď, v tomto okamžiku, se mladý Richard zastřelil.”
Pan Kostka krčil útrpně rameny. Bartsch, tlustý a dojaty, kreslil popelem svého doutníku písmena na ubrus; a cavaliere Giosue Neri seděl zamyšlen nad velikými obrysy, jež nazýval minulostí.