Kniha apokryfů

Hleďte, můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl i ve své západní vlasti uznán za boha. Uvolnilo by mi to ruce zde na východě, kdybych měl jistotu, že moje Makedonie a Hellas přijaly politický princip mé naprosté autority; mohl bych klidně vytrhnout, abych opatřil své řecké vlasti přirozené hranice až na pobřeží čínském. Tím bych na věčné časy zajistil moc a bezpečí své Makedonie. Jak vidíte, je to střízlivý a rozumný plán; už dávno nejsem tím fantastou, který skládal přísahu nad hrobem Achilleovým. Žádám-li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filozoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník; vaší úvaze budiž ponecháno, zda ten úkol chcete splnit jako věc rozumnou, vlasteneckou a politicky nutnou.

Zdraví vás, můj drahý Aristotele,

váš Alexandr.

Lidové noviny 1. 5. 1937

SMRT ARCHIMÉDOVA

Ona totiž ta historie s Archimédem nebyla docela tak, jak sepíše; je sice pravda, že byl zabit, když Římané dobyli Syrakus, ale není správné, že do jeho domu vnikl římský voják, aby plenil, a že Archimédes, ponořený do rýsování nějaké geometrické konstrukce, na něho mrzutě zavrčel: “Neruš mi mé kruhy!” Předně Archimédes nebyl žádný roztržitý profesor, který neví, co se kolem něho děje; naopak byl od nátury pravý voják, který vymýšlel pro Syrakusy válečné stroje na obranu města; za druhé pak ten římský vojáček nebyl žádný opilý kořistník, nýbrž vzdělaný a ctižádostivý štábní setník Lucius, který věděl, s kým má tu čest, a nepřišel plenit, nýbrž vzdal na prahu vojenský salut a řekl: “Buď zdráv, Archiméde.”

Archimédes zvedl oči od voskové deštičky, na které opravdu něco rýsoval, a řekl: “Co je?”

“Archiméde,” děl Lucius, “my víme, že bez tvých válečných strojů by se tyhle Syrakusy nebyly udržely ani měsíc; takhle jsme s nimi měli dvě léta co dělat. Nemysli si, my vojáci to dovedeme ocenit. Skvělé stroje. Gratuluju.”

Archimédes mávl rukou. “Prosím tě, na tom přece nic není. Obyčejné vrhací mechanismy – nu, taková hračka. Vědecky to nemá valného významu.”

“Ale vojensky ano,” mínil Lucius. “Poslyš, Archiméde, já jsem ti přišel říci, abys pracoval s námi.”

“S kým?”

“S námi Římany. Musíš přece vidět, že Kartágo je v úpadku. Nač jim ještě pomáhat! Teď zatočíme s Kartágem, to budeš koukat. Měli byste jít raději s námi, vy všichni.”

“Proč?” bručel Archimédes. “My Syrakusané jsme náhodou Řekové. Proč bychom měli jít s vámi?”

“Protože žijete na Sicílii, a my Sicílii potřebujeme.”

“A proč ji potřebujete?”

“Protože chceme ovládnout Středozemní moře.”

“Aha,” děl Archimédes a pohlížel zamyšleně na svou deštičku. “A k čemu to chcete?”

“Kdo je pánem Středozemního moře,” řekl Lucius, “je pánem světa. To přece je jasné.”

“Copak musíte být pány světa?”

“Ano. Poslání Říma je, aby se stal pánem světa. A říkám ti, že jím bude.”

“Možná,” řekl Archimédes a smazával něco na voskové tabulce. “Ale já bych vám to neradil, Lucie. Poslyš, být pánem světa – to vám dá jednou ukrutné hájení. Škoda té práce, co s tím budete mít.”

“To je jedno; ale budeme veliká říše.”

“Veliká říše,” mumlal Archimédes. “Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh. Zas tady jsou hranice – nikdy nebudete bez hranic, Lucie. Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh? Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh?”

“Vy Řekové si pořád hrajete s argumenty,” namítl setník Lucius. “To my dokazujeme svou pravdu jinak.”

“Čím?”

“Činem. Například jsme dobyli vašich Syrakus. Ergo nám Syrakusy náležejí. Je to jasný důkaz?”

“Je,” řekl Archimédes a škrabal se s pisátkem ve vlasech. “Ano, dobyli jste Syrakus; jenže to už nejsou a nebudou ty Syrakusy jako dosud. Bylo to velké a slavné město, člověče; teď už nikdy nebude veliké. Škoda Syrakus!”

“Zato Řím bude veliký. Řím musí být nejsilnější v celém okruhu zemském.”

“Proč?”

“Aby se udržel. Čím jsme silnější, tím víc máme nepřátel. Proto musíme být nejsilnější.”

“Co se týče síly,” mumlal Archimédes. “Já jsem tak trochu fyzik, Lucie, a něco ti řeknu. Síla se váže.”

“Co to znamená?”

“To je takový zákon, Lucie. Síla, která působí, se tím váže. Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete; a jednou přijde chvíle –”

“Co jsi chtěl říci?”

“Ale nic. Já nejsem prorok, člověče; jsem jenom fyzik. Síla se váže. Víc nevím.”

“Poslyš, Archiméde, nechtěl bys pracovat s námi? Nemáš ponětí, jaké ohromné možnosti by se ti otevřely v Římě. Stavěl bys ty nejsilnější válečné stroje na světě –”

“Musíš odpustit, Lucie; jsem starý člověk a ještě bych chtěl vypracovat jednu nebo dvě ze svých myšlenek. – Jak vidíš, zrovna si tady něco rýsuju.”

“Archiméde, neláká tě dobývat s námi vlády nad světem? – Proč mlčíš?”

“Promiň,” brumlal Archimédes nad svou deštičkou. “Co jsi řekl?”

“Že člověk jako ty by mohl dobývat světovlády.”

“Hm, světovláda,” děl Archimédes zahloubaně. “Nesmíš se zlobit, ale já tady mám něco důležitějšího. Víš, něco trvalého. Něco, co tu opravdu zůstane.”

“Co to je?”

“Pozor, nesmaž mi mé kruhy! To je způsob, jak se dá vypočítat plocha kruhové výseče.”

*

Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.

Lidové noviny 17. 4. 1938

ŘÍMSKÉ LEGIE

Čtyři z Caesarových veteránů, kteří prodělavše galské i britské tažení, se vrátili pokryti slávou a s největším triumfem, jaký kdy svět viděl, tedy tito čtyři hrdinové, a sice Bullio, bývalý desátník, Lucius zvaný pro svou hubenost Macer, Sartor zvaný Hilla, veterinář druhé legie, a konečně Strobus z Gaety se sešli ve vinárně sicilského Řeka a velkého taškáře Onokrata, aby společně vzpomínali na velké a památné vojenské události, jichž byli svědky. Protože bylo trochu horko, postavil jim Onokrates stůl na ulici a tam ti čtyři vojáci popíjeli hlasitě hovoříce. Kdo by se divil, že záhy se kolem nich nakupili lidé z té ulice, řemeslníci, oslaři, děti a ženy s nemluvňaty na rukou, aby naslouchali jejich slovům? Vězte, že slavné činy velikého Caesara tehdy ještě vzbuzovaly zájem všech římských občanů.

“Tak poslouchejte,” řekl Strobus z Gaety, “co se stalo, když tam na té řece proti nám stálo třicet tisíc Senonů.”

“Počkej,” opravil ho Bullio, “předně těch Senonů tam nebylo třicet tisíc, nýbrž stěží osmnáct tisíc, a za druhé ty jsi byl v deváté legii, která nikdy nestála proti Senonům. Vy jste tehdy leželi v táboře v Akvitánii a spravovali jste nám boty, protože u vás sloužili samí prťáci a příštipkáři. Tak, a teď povídej dál.”

“To si to pleteš,” namítl Strobus. “Abys věděl, my jsme tenkrát leželi v Lutecii. A boty jsme vám spravovali tenkrát, když jste si je prodřeli, jak jste utíkali od Gergovie. Tehdy jste dostali pořádný mazec, vy a pátá legie, a patřilo vám to.”

“Tak to nebylo,” pravil Lucius zvaný Macer. “Pátá legie nikdy nebyla u Gergovie. Pátá legie dostala na kalhoty hned u Bibracte, a od té doby ji už nemohli nikam dostat, leda na vyžírku. To byla pěkná legie,” řekl Macer daleko odplivuje.

“Však kdopak tím byl vinen,” pravil Bullio, “že se pátá legie dostala u Bibracte do kaše. Měla forykovat šestá, aby ji vystřídala, ale šestým se nechtělo, těm ulejvákům. Zrovna přišli z Massilie od holek –”

“Co tě nemá,” namítl Sartor zvaný Hilla, “šestá legie u Bibracte ani nebyla; ta se dostala na frontu teprve na Axoně, když měl komando Galba.”

“Ty tomu rozumíš, ty nunváři,” vece Bullio; “na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie. Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám.”