Kniha apokryfů

“Největší zrádcové,” pravil Eupator, “to slovo je, Thersite, trochu silné.”

“Tak abyste věděli,” vyhrkl Thersites a ztlumil hlas, “já mám doklady o jejich zradě. Pánové, je to strašné. Já vám neřeknu všechno, co vím, ale jen jedno si zapište za uši: že jsme prodáni. To přece musíte vidět sami: copak je myslitelné, že my, Řekové, nejstatečnější a nejvyspělejší národ na světě, bychom už dávno nedobyli toho trojského hnojiště a nezatočili s těmi žebráky a uličníky v Iliu, kdybychom už leta letoucí nebyli zrazováni? Což ty, Eupatore, považuješ nás, Achajce, za takové skety a psy, že bychom už dávno nebyli s tou špinavou Trójou hotovi? Jsou snad Trojští lepší vojáci než my? Poslyš, Eupatore, myslíš-li to, pak nemůžeš být ani Řek, nýbrž nějaký Epirot nebo Thrák. Pravý řecký antický člověk musí s bolestí cítit, v jaké hanbě a lumpárně žijeme.”

“Pravda je,” mínil zamyšleně Hippodamos, “že se ta válka zatrápeně vleče.”

“Tak vidíš,” zvolal Thersites. “A já ti povím proč: protože Trojští mají své spojence a pomahače mezi námi. Snad víte, koho míním.”

“Koho?” řekl vážně Eupator. “Teď už to, Thersite, musíš dodělat, kdyžs to načal.”

“Nerad to říkám,” bránil se Thersites. “Vy mne, Danaové, znáte, že nedělám klepy; ale když myslíte, že to je ve veřejném zájmu, povím vám hroznou věc. Onehdy jsem hovořil s několika dobrými, statečnými Řeky; jako vlastenec mluvím o válce, o nepříteli, a jak už je má řecká, otevřená nátura, říkám, že Trójané, naši úhlavní a sveřepí nepřátelé, jsou smečka zbabělců, zlodějů, ničemů, otrapů a krys, že jejich Priamos je senilní dědek a jejich Hektor sketa. Uznáte přece, Achajové, to že je pravé řecké smýšlení. A tu najednou vystoupí ze stínu sám Agamemnon – už se ani nestydí špehovat! – a povídá: ,Pomalu, Thersite; Trojští jsou dobří vojáci, Priamos je správný starý muž a Hektor je hrdina.‘ Nato se obrátil na patě a zmizel dřív, než jsem ho mohl po zásluze odbýt. Pánové, já zůstal jako opařený. A hele, řekl jsem si, odkud vítr vane! Teď už víme, kdo zanáší do našeho tábora rozvrat, malomyslnost a nepřátelskou propagandu. Jak máme potom vyhrát válku, když ti podlí Trójané mají své lidi, své stoupence v našem středu, ba hůř než to, přímo v našem hlavním stanu? A myslíte, Achajci, že takový zrádce dělá tu podkopnou práci pro nic za nic? Ba ne, holenku, ten nebude zadarmo vynášet do nebe naše národní nepřátele; ten za to musel, panečku, dostat od Trojských těžce zaplaceno. Jen si to, mládenci, trochu srovnejte: válka se schválně vleče, Achilles byl úmyslně uražen, v našem vojsku je slyšet jen stesky a reptání, všude roste nekázeň – zkrátka všecko je jedna lumpárna a zlodějna. Na koho se podíváte, je zrádce, zaprodanec, cizák a čachrář. A když jim člověk přijde na jejich finty, řeknou, že je rejpal a rozkladný živel. To má našinec za to, že chce bez ohledů vpravo nebo vlevo sloužit jenom svému národu a jeho cti a slávě! To jsme to my, antičtí Řekové, dopracovali! Že se nezalkneme vším tím bahnem! Jednou se bude o naší době psát jako o periodě nejhlubšího národního zneuctění a porobení, hanby, malosti a zrady, nesvobody a rozvratu, zbabělosti, korupce a mravní hniloby –”

“Nějak bylo, nějak bude,” zívl Eupator. “A já už jdu spat. Dobrou noc, lidičky!”

“Dobrou noc,” děl Thersites srdečně a s libostí se protáhl. “Ale že jsme si dnes pěkně pobesedovali, co?”

Lidové noviny 22. 11. 1931

AGATHON ČILI O MOUDROSTI

Boiótští akademikové pozvali z Athén filozofa Agathona, aby jim přednášel o filozofii. Ačkoliv Agathon nebyl vynikajícím řečníkem, přece přijal pozvání, aby dle svých sil přispěl k propagaci filozofie, jež dle slov dějepisce “zdála se upadati”. V ustanovený den přijel do Boiótie, ale bylo ještě časně; i procházel se Agathon za soumraku kolem města a těšil se z letu vlaštovek nad jeho krovy.

Úderem osmé odebral se do přednáškové síně, ale našel ji skoro prázdnou; jen pět šest mužů sedělo v lavicích. Agathon usedl u katedry a rozhodl se počkati trochu, až se sejde větší množství posluchačů; zatím otevřel svitek, ze kterého chtěl čísti, a pohřížil se do něho.

Tento svitek obsahoval všechny základní otázky filozofie; počínal teorií poznání, definoval pravdu, odbyl drtivou kritikou bludné názory, to jest všechny filozofie světa krom Agathonovy, a podával nárys nejvyšších idejí. Když Agathon dospěl až sem, zvedl oči; viděl, že všech posluchačů je devět, i popadl ho hněv a lítost a on uhodiv svitkem o stůl začal takto:

“Dámy a pánové, či spíše andres Boiótikoi, nezdá se, že by vaše město mělo veliký zájem o vznešené otázky, které máme na programu. Vím, mužové boiótští, že vás právě zaměstnávají volby do místní búlé a že v takové chvíli není místa pro moudrost, ba ani pro rozum; volby jsou příležitost chytráků.”

Tu se Agathon trochu zarazil a přemýšlel trochu. “Počkejme,” začal opět, “právě mně vyklouzlo z úst něco, o čem jsem dosud neuvažoval. Řekl jsem tři slova: chytrost – rozum – moudrost. Řekl jsem je v hněvu. Všechna tři znamenají jakousi schopnost intelektu; cítím, že mají docela různý smysl, ale stěží bych dovedl říci, čím se liší. Odpusťte, hned se vrátím k programu; jen ta tři slovíčka si musím drobet objasnit.

To je jasné,” pokračoval po chvíli; “protiva chytrosti je hloupost, kdežto protiva rozumu je bláznivost. Ale co je protiva moudrosti? Jsou myšlenky, pánové, jež nejsou ani chytré, neboť jsou příliš prosté, ani nejsou rozumné, ježto se podobají bláznovství, a přece jsou moudré. Moudrost se nepodobá ani chytrosti, ani rozumu.

Mužové boiótští, v běžném životě se ani za mák, jak po řecku říkáme, nestaráte o definice pojmů, a přece je přesně odlišujete. Řeknete o někom, že je chytrý zloděj; nikdy se však neříká rozumný zloděj, nebo dokonce moudrý zloděj. Chválíte svého krejčího, že má rozumné ceny, ale neřeknete, že má ceny moudré. Je tu zřejmě jakýsi rozdíl, který vám brání mísiti slova.

Řeknete-li o někom, že je to chytrý sedlák, myslíte tím patrně, že umí dobře prodat na trhu; pravíte-li, že to je rozumný sedlák, chcete tím asi říci, že umí vůbec dobře hospodařit; ale nazvete-li ho moudrým sedlákem, tu to snad znamená, že dobře žije, že mnoho ví a dovede ti poradit vážně a s účastí.

Nebo, dejme tomu, chytrý politik může býti docela dobře taškář a škůdce republiky; ale rozumným politikem nazveš jen toho, kdo dovede řídit věci k obecnému užitku a chvályhodně; kdežto moudrý politik, pánové, to jistě cítíte všichni, zkrátka takovému se říká otec vlasti nebo podobně; z toho je vidět, že má moudrost něco zvlášť srdečného.

Když o někom řeknu, že je chytrý, myslím tím pozoruhodnou zvláštnost; je to, jako bych třeba řekl, že včela má žahadlo nebo slon chobot. Docela jinak řeknu, že včela je pracovitá nebo že slon je silný náramně; v tom už je jaksi uznání, vážím si té síly, ale nevážím si chobotu. Stejně vážně říkám o někom, že je rozumný. Ale řeknu-li, že je moudrý, to je, holenku, jiná věc; to je, jako bych řekl, že ho mám rád. Zkrátka chytrost je dar nebo talent; rozum je přednost čili síla; ale moudrost je ctnost.

A teď už vím, jaký je rozdíl v těch třech slovech. Chytrost je obyčejně krutá, zlomyslná a sobecká; vyhledává na bližním jeho slabost a dovede ji využíti k svému zisku; vede k úspěchu.

Rozum bývá krutý k člověku, ale je spravedlivý k účelům; hledá zisk obecný; najde-li na bližním slabost nebo zpozdilost, hledí ji odstraniti poučením nebo kázní; vede k nápravě.

Moudrost nemůže býti krutá, neboť je sama blahovůle a sympatie; nehledá už ani obecný zisk, neboť příliš miluje lidi, než aby mohla milovat nějaký další účel; najde-li slabost či ubohost bližního, odpouští jí a miluje ji; vede k harmonii.

Mužové boiótští, slyšeli jste někdy, že by se dávalo jméno moudrý člověku nešťastnému? nebo šprýmaři? nebo člověku žlučovitému a zklamanému? Povězte, proč je zvykem, aspoň v životě nefilozofickém, nazývati člověkem moudrým muže takového, který chová nejméně nenávisti a který si se světem dobře rozumí? Řekněte si pro sebe mnohokrát a mnohokrát slovo moudrost; řekněte si to slovo, když jste v radosti nebo v žalu, unaveni, rozhořčeni a netrpěliví; budete v něm slyšeti smutek, ale už usmířený, radost, ale stále a jemně opakovanou, únavu, ale plnou pobídek, trpělivost a odpuštění bez konce; a to vše, přátelé, je zvuk rozkošný a teskný, hlas, kterým zvučí moudrost.