Kalendář

A pokoj lidem dobré vůle. Snad jsou větší a onačejší ctnosti než dobrá vůle; jmenujte mně hrdinství, šlechetnost, obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle. Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme; teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě. A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra. Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě. Sláva na výsostech Bohu.

A na zemi pokoj. Na celé zemi. Já to cítím, vy to cítíte: nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda. Je jen jedna země; jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat. Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi. I nasloucháme do dálky, není-li slyšet děsné praštění země. Ne, dosud ne: sláva na výsostech Bohu.

A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Je to ta nejkratší modlitbička; kdybyste ji tisíckrát opakovali, jako byste měli v sobě tibetský mlýnek na modlení, pokaždé v ní najdete novou a libou chuť. Neboť je v ní sláva i výsosti, země i pokoj i dobrá vůle: samé dobré i veliké, svaté i něžné věci. Já bídný hříšník ji opakuji, nepočítaje řádků; a již nevím, myslím-li více na toho, jemuž jsem chtěl zapálit svíčičku, nebo na lidi dobré vůle, nebo na zemi žíznivou pokoje, nebo na pokoj své duše; slyším jen dvojzvukou harmonii, hlas andělský a důvěrný.

DOBRÉ ÚMYSLY

U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat; nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia; nebo že bude míň kouřit; nebo že vůbec přestane kouřit; nebo že nechá politiky a pití; nebo že de

Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování ani nezačne dělat něco velikého; ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra; čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není zmařen; neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.

Vyvstane-li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdi

Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká, nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny de

Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.

TYTO ŠEDIVÉ DNY

Tak rychle uběhne čas mezi lampičkou ra

Nevím, jak to přijde, ale za mých mladších let byl den jaksi delší. Není o tom pochyby. Když nás za války šidili všemožnými způsoby, ošidili nás asi nějak také o čas; snad se Země otáčí spěšněji a hodiny tikají rychleji, ale my o tom ani nevíme, protože jsme večer zrovna tak unaveni, jako jsme bývali kdysi. Jen tolik vím s veškerou určitostí, že den býval o mnoho delší, a můj ty bože, za mých klukovských let byl zrovna nekonečný. Takový dětský den byl jako široširé jezero v březích dosud neprozkoumaných; za jitra jsi na něm vyplouval s plnými plachtami, a nebylo možno čítat hodiny, tak velká a slavnostní byla každá z nich. Takový den byl jako zámořská plavba, jako vítězné tažení, jako celý život dojmů, dobrodružství a podniků; takový den byl obsáhlý jako Ilias, dlouhý jako rok, bohatý a nevyčerpatelný jako jeskyně Čtyřiceti Loupežníků. Dovedu podnes pochopit všechny radosti i strasti oněch dnů, ale nedovedu pochopit, kde se na ně nabralo času. Kdybych teď znovu zkoušel střílet z luku, vím, že by mne přepadlo poledne, dříve než bych pořádně začal; ale tehdy jsem měl mezi snídaní a obědem pokdy, abych rozbil šípem tabulku v okně, přejedl se na švestkách, svedl několik šarvátek s nepřátelskými kmeny, četl sedě v koruně stromu Tajemný ostrov, vykouřil v kůlně dýmku míru, dostal někde zasloužený pohlavek, chytal cvrčky do škatulek od sirek, koupal se na zakázaném místě, lezl přes ploty, obešel všechny sousedy řemeslníky a okukoval, jak to dělají, a nadto prožil celou řadu kořistných výprav, výzkumů a mocných rozkoší. Ne, není pochyby: tehdy byl čas aspoň desetkrát tak dlouhý jako dnes.

A když pak s léty rostly mé pošetilosti a okruh mého života, byly i možnosti jediného dne nesmírné a nevyčerpatelné. Sedět u nohou profesorů a sát moudrost z jejich prsů, běhat pod okny své první lásky, psát verše, snít, potloukat se, tančit, prohlédnout výkladní skříně deseti antikvářů, číst jako divý a utrácet čas desaterým různým způsobem, – jak je možno, že jediný den vystačil na tolik vzrušujících věcí? Pokouším se přemýšlet o této záhadě; myslím, že já jsem se nezměnil, ale že se čas jaksi scvrkl – – Tak vida, už zas se šeří; je načase rozsvítit večerní lampičku. Den je zase tentam, čertví kam se tak rychle poděl. Nepřinesl nic nového, nedal nic a vůbec netrval; snad jsem mohl to nebo ono podniknout, někam jít, něčeho užít, něco vidět; ale jaksi na to nebylo pokdy.