Kalendář

Ano, co jsem chtěl vlastně říci? Aha, jen to, že právě proto se každý člověk musí tak dlouze dívat za upalujícím vláčkem a že právě proto nejkrásnější a nejlákavější jsou všechny krajiny, které se jen tak odvíjejí před okny drnčícího vagónu.

STANIČKA

Člověk, který má jistou posvátnou hrůzu z rozsáhlosti světa a vydává se na cesty s vědomím, že je to velké dobrodružství, necestuje jen tak halabala, ledabyle a lehkomyslně; především dostaví se na nádraží aspoň půl hodiny před odjezdem vlaku. Neboť čekat na vlak, to patří k věci; to je jistý obřad; to je příprava na příští neznámé věci.

Nemyslím na vás, velká lomozná, ošklivá, uchvátaná nádraží, kde si člověk pocestný sedne do hospody, čte noviny a vůbec se zaměstnává něčím jiným než Čistým Čekáním. Jsou však malé staničky navléknuté na kolejích jako klokočové zrno na růženci; stojí o samotě jako poutní místo, daleko profá

A nyní tedy jsi zapadl v hlubinu čekání. Dva nebo tři nebo čtyři páry kolejí žehnou ve slunci; nikde slunce nepraží tak bíle a naze jako na nádražích. Několik nákladních vagónů rezaví na poslední slepé koleji; dva strejci postrkují prázdny, křídou počmáraný vagón na předposlední koleji, snad aby jim utekla chvíle. Mezi kolejnicemi zobají dvě slepice do jiskřících zrnek písku. Je ticho, jakési nedělní ticho. Proboha, co dělat?

ČSD

To je napsáno na každém vagóně. ČSD – ČSD – Obcházíš celé nádraží a hledáš, co je tu ještě ke čtení. PŘEDNOSTA STANICE – KOŠ NA ODPADKY – ČEKÁRNA – PRO PÁNY – PITNÁ VODA – To je vše. Aha, tamhle je ještě skladiště; i jdeš si přečíst tabulku KOUŘITI PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO. Tím je veškerá četba vyčerpána.

Koukejme, tady visí košíčky s kvetoucími řeřichami; to je zvláštní, že šéfové staniček milují řeřichy, kdežto traťoví hlídači mají náklo

Pan přednosta vyšel z kanceláře, má červenou čepici, lesklé kalhoty a ruce složeny na zádech; všichni nádražní šéfové mají ruce složeny na zádech, jakmile vyjdou na perón; nejspíš to patří k věci. Postojí rozkročen, podrbe se pod čepicí, a protože se nic neděje, vrací se čile do stínu kanceláře.

My, kdož čekáme, přešlapujeme a pokašláváme polohlasně jako věřící v kapli; jsme čistě oblečeni a jaksi svátečně stísněni. Jednomu strejci vypadla lomozně hůl na dlaždičky; zvedá ji honem a rozpačitě, neboť všichni se po něm káravě ohlížíme jako po výtržníkovi. V hloubi kanceláře tajemně tiká telegrafní aparát. Na staničce se rozhostilo úřední ticho.

“Mami,” ozve se tenkým hláskem holčička.

“Buď tiše,” domlouvá jí maminka šeptem.

“Mami, kdy pojede vlak?”

Buď tiše, dítě; musíme čekat, aby přijel. Nebudeš-li hodná jako v kostele, vláček nepřijede a my nepojedeme až na konec světa, víš? Slepice zalezly před horkem pod vagóny; podivná samota, samota nekonečnosti, uléhá na čtyři páry lesklých kolejí. Zdá se, že čas se zastavil a nejede; rozjede se zase, až bude půl páté. Pozor, pozor, nesmíme se hýbat.

A náhle bimbimbim, bimbimbim, kovový signál ze sousední stanice. Nedivil by ses, kdybychom všichni poklekli nebo se pokřižovali, jako když se zvoní v kostele. Ne, nepoklekli jsme, ale střásli jsme ze sebe strnulé kouzlo čekání; narovnáváme se a chápeme se svých uzlíčků.

Pan přednosta vybíhá na perón a postaví se, aby nedbale zasalutoval přijíždějícímu vlaku. Ještě chvíle, porušená už a neklidná, a je to tady; drnče a supě vjíždí vlak do staničky, pan přednosta nedbale salutuje, my, kteří jsme tak vážně čekali, se v nedůstojném spěchu hrneme do vagónů, nevraživě pozorováni těmi, kdo v nich už seděli, a po jakýchsi průtazích to zapíská a vláček se rozjíždí do světa.

Ještě poslední pohled na Stanici Čekání: je prázdná, pan přednosta s nachýlenou hlavou se vrací do kanceláře, košíčky s řeřichami se ani nehnou v palčivém bezvětří, a hleďme, z prvního patra staničky se za vlakem dlouze dívá mladá paní; je mladá, je hezká a nudí se, vášnivě, líně a horce se nudí nekonečnou samotou čtyř párů kolejí. Ach, jaký život! Panebože, jaký nenačatý román!

ČÍM ZVUČÍ SRPEN

Mělo by se mu říkat zvučný srpen. Příroda sice potichla, ptáci už dávno dozpívali; ledaže se sbírají k odletu a zapadnou do rákosí nebo do remízku v polích; to pak je plno fofru a štěbetání. Ale srpen mezi všemi měsíci nejvíc zvučí lidským hemžením; ještě skřípějí fůry s úrodou, ještě zvoní kosy sekoucí otavu; ale do toho už vpadá klopýtavý rytmus cepů a bez konce bzučí mlátička, šustí to slamou, na polích rachotí traktor a na ouvrati křičí sedlák u pluhu na pomalý potah: hyje! To je základní srpnový halas, to je ta veliká muzika pozdního léta; ale už se tím prosypávají hlasy podzimu, i ten vítr začíná jinak, hlasitěji svištět, má čím šelestit, klade si tuhou ostřici mezi rty a pokouší se hvízdat.

Především jako by přibylo stád; všude paběrkují krávy po sklizené otavě, na strništi se to hemží husími hejny; odevšad křik dětí, udatné halekání pasoucích kluků a výskání malých pasaček. Volá to na sebe z pole na pole a vítr to nese až tamhle do druhé vsi; bosý prcek pouští hrůzu na veliké, těžké krávy, nadává jako veliký a naparuje se přitom jako kokrhající kohout. Srpen náleží dětem víc než kterýkoli jiný měsíc v roce; žádná škola, a pole dokořán, taková rozloha, to se to křičí! Divoké kejhání husí, šámavý krok krav a vítězný povyk dětí, to je také ten pravý hlas srpna.

A rány z pušek. Bouchá to zprava i zleva v takové srpnové neděli; sedláci s bouchačkou se brouzdají vysokým brambořištěm, a prásk po hejnu koroptví, prásk po pelášícím zajíci; mnoho toho nepadne, ale bouchá to slavně a sedláci mají nějak okázaleji napsáno na nose, že tohle brambořiště a tamta směska a toto strniště ovesné je jejich panství, na kterém jsou pány nad životem a smrtí. I když neponeseme domů ušáka se slechy visícími, ukázali jsme, že jsme tu pány. A ještě z hlubin soumraku padne osamělá rána, to snad přebíhal srneček ze sousedního revíru; utekl, neřád, ale aspoň jsme si na čekané střelili.

I les má svůj srpen. Každou chvíli někde zapraští větev, odevšad to šustí v mlází, jako by se tam prodíral kanec. To jsou houbaři. Jsou houbaři osamělí, kteří vypadají jako těžcí melancholikové; těkají po lese s hlavou svěšenou a vyhýbají se lidem, aby nikdo nepřišel na jejich místa. Pak jsou houbaři hromadní, kteří postupují lesem v celých rojnicích a chvílemi na sebe volají:

“Máš?”

“Nemám.”

“Ale mohly by tu být.”

“Tady někdo byl.”

“Jednoho mám!”

“Pěkný?”

“Chlapík.”

Neboť vězte, že o hřibech se mluví jako o bytostech živých. Ten praskot suchých větví a šustění v mlází je stejná sláva zvučného srpna jako hlas cepů na mlatě a rány z pušek pod srpnovým nebem.

HOUBY A HOUBAŘI