Kalendář

Tedy, jak říkám, nevím, odkud to na mne přichází; snad je to nějaký zvláštní atmosférický tlak nebo magnetická porucha či co; možná že ve vesmíru něco v neděli a ve svátek nepracuje, čímž je jaksi porušen všední řád přírody. Mělo by se vědecky zjistit, zda v neděli a ve svátek rostou stromy a tráva; zatím je empirickým faktem aspoň to, že v červených kalendářových dnech buď víc prší, nebo je víc horko než jindy, duševní či

Nebo je to úkaz akustický; člověk se probudí a neslyší ten vzdálený a široký šum lidské práce; následkem toho mu něco chybí. Je to tak skličující, jako když se zastaví mlýn. Tento výklad je jednoduchý a následkem toho není správný; neboť probouzím se s katastrofální předtuchou neděle i v docela cizích městech, ba i v horských samotách; a kdyby mne bouře vyvrhla na pustý ostrov bez Pátka, jistě bych se probudil jednoho rána s děsným pocitem, že něco není v pořádku a že se mně do ničeho nechce. Aha, řekl bych si konečně, ona je asi neděle. A vskutku by byla.

Mám za to, že víkendy, výlety a lidové slavnosti jsou jen zoufalým útěkem před touto nedělní depresí; lidé si myslí, že se musí unavit a uondat, aby zapomněli na drtivou tíseň dne svátečního. Běda jim, neboť neděle je jim v patách ve Svatojanských proudech i na Karlštejně, v Divoké Šárce i na hříšti Sparty. Lépe činí, kdo jí čelí tváří v tvář na ulicích města nebo ji překonává doma, polehávaje, jako chřipku. Nuže, ve městě se ukáže, že nedělní dopoledne lze ještě jakžtakž snést; má dokonce něco drobet slavnostního, děvčata jsou hezká a nadto lze číst nedělní noviny. Teprve odpoledne propuká akutní nedělní stav; město vypocuje tesknou ospalost a na ulice vycházejí lidé, kterých nikdy jindy nevidíte. Jsou tisíce lidí, kteří existují snad jenom v neděli; jsou staré pa

SVATODUŠNÍ

Když jsem byl, kluk nepozorná, zasvěcován od pana katechety Breta do vyšších tajemství víry, jako je božská Trojice, nebylo mi nijak divné, že jsou tři božské osoby; pro mne to byli prostě tři bohové na nebi, tak, jako jsem vyznával tři bohy na zemi: pana notáře, svého tatínka a pana okresního starostu, kteréžto tři jsem si vyvolil mezi všemi pro jejich tělesnou velikost. Mně vrtalo hlavou něco jiného: co vlastně dělá a jaký úřad má svatý Duch. Úřad Boha Otce mně byl jasný; stvořit svět je přece jen viditelná práce. Bůh Syn byl aspoň člověkem, ba dokonce byl i dítětem, a v biblické dějepravě jsem mohl omalovat jeho šaty nejkrásnější červenou a modrou barvou. Jen s Duchem svatým jsem si nevěděl rady; jeho tvář mi byla neznámá a jeho funkce jaksi nedefinovatelná; zdál se mi nějak odstrčený a zaměstnaný jenom interně, bez vymezeného a praktického okruhu působnosti. Mám za to, že tuto potíž s Duchem svatým prodělal každý.

Od té doby jsem nepokročil mnoho ve znalosti věcí božských; ale zato jsem byl nucen obírat se víc věcmi lidskými, a je to opět otázka ducha, která mi vrtává hlavou. Vždyť i my lidé dovedeme tuze dobře ocenit práci ve hmotě a všechno ovládání hmoty; dovedeme milovat nebo nenávidět lidské vůdce, spasitele a tvůrce církví; ale náš poměr k pouhému duchu, který nedělá to ani to, je nejistý a rozpačitý. I lidský duch patří do naší víry v člověka, ale nemá v ní vymezené oblasti; inteligenci čili vzdělání považujeme za jakousi ctnost a okrasu, ale ne za dostatečný cíl a smysl života. Ještě nedávno se na anketě pedagogů mluvilo s nelibostí o vzdělání nepraktickém, které prý špatně ustrojí člověka pro užitečný život. Ano, duch, který neslouží přímo praktickým potřebám, se nám zdá něčím neužitečným a neukázněným; vážíme si ho, ale nevíme si s ním rady. Podobně jako Duch svatý, nevládne nikde, ale posvěcuje vše. Nedá se měřit pracovním výkonem; jeho úřad je všude.

Pročež o svátcích letnic oslavme lidského ducha, jazyk ohnivý a univerzální; ducha, který světa netvoří ani nevede, ale posvěcuje jej; ducha celkem nepraktického a odpoutaného, neslužebného, nevykázaného do určitých dělných mezí. Je těžko definovat funkci ducha, vzdělání, kultury; víme, že se toho nenajíme a že se tím nedá osít pole nebo mazat kola. Je snad osobně výhodnější vyznat se ve směnečném právu než vyznat se v muzice; je patrně prospěšnější vyrábět hřebíky nežli číst verše; je zajisté užitečnější pěstovat řepu nežli pěstovat atomovou teorii. Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsobem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než kterákoliv či

SENOSEČ

Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy. Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec; není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu; pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen; neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů. Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané; ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.

A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí. A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek. Říkám vám, blatouch je síla; síla plecitá, vydatná a košatá; sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy. Malý a zavalitý silák; nechte to být, blatouch je chlapík.