Krakatit

“Aničko, židli,” křikl starý pán podivným hlasem.

Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.

VII.

Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v širokotokém bezvědomí.

Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a bezpečný strop se štukovým frýzkem; našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované přikrývce; za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře: vše nějak milé, tiché a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané chabosti.

Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum bílé pláténko. Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček se počíná nejistě, plaše usmívat.

Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela prázdno; hýbal nehlasně rty a pozoroval dívku jaksi přísnýma a vzpomínavýma očima.

“Gúnúmai se, anassa,” splynulo mu náhle a bezděčně se rtů, “theos ny tis é brotos essi? Ei men tis theos essi, toi úranon euryn echúsin, Artemidi se egó ge, Dios kúré megaloio, eidos te megethos te fyén t’anchista eďskó.” A dále, verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau. “Proboha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestližes některá z bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera, krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal. Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší blahou se pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový květ jde do kola k tanci.”

Dívka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto po. zdravu v neznámé řeči; a na jejím hladkém čele bylo tolik zmatku, její oči tak dětsky a polekaně mžikaly, že Prokop zdvojnásobil horlivost Odyssea na břeh vyvrženého, sám jer nejasně chápaje smysl slov.

“Keinos ďau peri kéri makartatos,” odříkával rychle. “Avšak nad jiné ten se pocítí blaženým v srdci, který zvítězí dary a tebe si odvede domů, neboť dosud nikdy jsem takého člověka nezřel ze všech mužů ni žen; já s úžasem na tebe hledím.”

Sebas m’echei eisoroónta. Děvče se silně zardělo, jako by rozumělo pozdravu řeckého hrdiny; neobratný a líbezný zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje ruce na pokrývce, mluvil, jako by se modlil.

“Déló dé pote,” pokračoval spěšně, “jenom na Délu jednou, blíž oltáře jasného Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl ze země růsti, – neboť i tam jsem přišel a množství lidu šlo se mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejíti měly. Tam jsem právě tak stál, pln úžasu, když jsem jej viděl, dlouho, vždyť takový kmen se nezrodil ze země dosud. Tak teď tobě se divím a žasnu a bojím se hrozně dotknout se kolenou tvých, ač velký smutek mě tísní.”

Deidia ďainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a tiskla k prsoum bílé prádlo a neodvracela očí z Prokopa, jenž chvátal vypovědět svou trýzeň:

“Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři, do doby té jsem vlnou byl hnán a prudkými větry od výspy Ógygie, teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd mi bohové přisoudí ještě.”

Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce. “Alla, anass‘, eleaire! Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě – z těch druhých nikoho neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí mají. Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si zakryl, jestližes vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal.”

Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se pootevřely; snad Nausikaá promluví, ale Prokop chtěl jí ještě požehnati za ten obláček líbezného soucitu, kterým růžovělo její líčko. “Soi de theoi tosa doien, hosa fresi sési menoinás: bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a přidejtež vám i svorného ducha, vzácný to dar, – vždyť lepšího nic ni krasšího není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm příznivcům svým, a nejvíc to pocítí sami.” [* Překlad O. Vaňorného (1921)]

Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal; sám stěží rozuměl tomu, co odříkává, vytékalo to ply

Dívka se usmála, pohnula sebou a řekla: “Nu tak?” Udělala krůček blíž a dala se do smíchu. “Co jste to povídal?”

“Já nevím,” děl Prokop nejistě.

Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco malého a chundelatého, kviklo radostí a skočilo Prokopovi na postel.

“Honzíku,” křikla dívka polekaně, “jdeš dolů!” Ale psisko už olízlo Prokopovu tvář a v náruživé radosti se zachumlávalo do přikrývek. Prokop si sáhl na tvář, aby se otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous. “Co-copak,” koktal a umlkl údivem. Psisko bláznilo; kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce, pištělo, funělo, a tumáš! mokrou mordou se mu dostalo až na prsa.

“Honzíku,” křičela dívka, “ty jsi blázen! Necháš pána!” Přiběhla k posteli a vzala psíka do náruče. “Bože, Honzíku, ty jsi hlupák!”

“Nechte ho,” žádal Prokop.

“Vždyť máte bolavou ruku,” namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k prsoum zápasícího psa.

Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes dlaň táhla se široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou kožkou příjemně svědící. “Kde… kde to jsem?” podivil se.

“U nás,” řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila. “U vás,” opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je. “A jak dlouho?”

“Dvacátý den. A pořád –,” chtěla něco říci, ale spolkla to. “Honzík spával s vámi,” dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě. “Víte o tom?”

“Nevím,” vzpomínal Prokop. “Copak jsem spal?”

“Pořád,” vyhrkla. “Už jste se mohl vyspat.” Tu postavila psa na zem a přiblížila se k posteli. “Je vám líp?… Chtěl byste něco?”

Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. “Kolik je hodin?” ptal se nejistě.

“Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati… Tati bude tak rád… Chtěl byste něco?”

“Zrcadlo,” řekl Prokop váhavě.

Dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád se hleděl rozpomenout a pořád mu vše unikalo. A už je tu děvče, něco povídá a podává mu zrcátko. Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo děvče, nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím. Prokop se dívá, vidí docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý; hledí a nemůže pochopit, a tu se mu roztřásly rty.

“Lehněte si, hned si zas lehněte,” káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a rychlé ruce mu nastavují podušku. Prokop se sváží naznak a zavírá oči; jen chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.