Krakatit

Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli vnímat. “Promiňte,” řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své pouzdro na cigára. “Kouříte?”

“Ne.”

“Již staří Římané kouřili,” ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro; byly tam samé těžké patrony. “Zapalte si,” nutil, “to je lehoučký Nobel Extra.” Sám ukousl špičku tetrylové patrony a hledal sirky. “To nic není,” začal, “ale znáte třaskavé sklo? Škoda. Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype. Chcete?”

“K čemu?” ptal se Plinius zvedaje obočí.

“Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil po stropě, tak co vám z toho vznikne? Já především kašlu na valenční teorie. Všecko se dá dělat. Slyšíte, jak to venku rachotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé semínko je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z toho blázni. Samá laboratorní zkušenost, pane.”

Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout a mlel tím rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kýval hlavou; dokonce komihal celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.

“Ale tak přestaňte, člověče,” zařval Prokop zděšen a probudil se. Místo Plinia viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel: “Nekřič, prosím tě.”

“Já nekřičím,” řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo rychlými a bolestnými tepy.

Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se mu svíralo srdce, ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si; musím být placatý jako lívanec. A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne, jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a proti jedné takové hraně je hnán úžasnou rychlostí. “Pozor,” zařval sám na sebe, neboť v tisícině vteřiny se musí roztříštit; ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou proti hrotu obrovského jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav dolů, dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot pronásledovatelů; chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě děsným a neodvratným pohybem; i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí. Zavřelo se to za ním s kame

Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na rozžhavené čelo nový chladivý obklad.

“To je dobře, to je dobře,” mumlal Prokop, “já už nebudu spát.” I ležel tiše a díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica, Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu slyšel najednou: “Pan Prokop bude kolokvovat.”

Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za vousy, jako vždy. “Povězte,” praví profesor Wald, “co víte o třaskavinách.”

“Třaskaviny třaskaviny,” začíná Prokop nervózně, “jejich výbušnost záleží na tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.”

“Jak to?” táže se Wald přísně.

“Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu. Částečky atomu se rozletí – rozletí –”

“Nesmysl,” přeruší ho profesor. “Není žádných atomů.”

“Jsou jsou jsou,” drtil Prokop. “Prosím, já já já to dokážu –”

“Překonaná teorie,” bručí profesor. “Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom gumetály. Víte, co je to gumetál?”

Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? “To neznám,” vydechl stísněně.

“Tak vidíte,” řekl suše Wald. “A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o Krakatitu?”

Prokop se nesmírně zarazil. “Krakatit,” šeptal, “to je… to je úplně nová třaskavina, která… která dosud…”

“Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?”

“Hertzovými vlnami,” vyhrkl Prokop s úlevou.

“Jak to víte?”

“Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A protože –”

“Nu?”

“… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké elektromagnetické vlny.”

“Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu.”

Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.