Krakatit

Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.

“To nevadí,” prohlásil pan Carson spokojeně. “Jen když to zatím drží dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezáko

Pan Carson se maličko zamyslil. “A teď,” začal zase, “teď si představte, že nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to – bůhsámví proč – tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v ní lupne, a ona se… ona se…”

“… rozpadne,” vyhrkl Prokop.

“Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval – hrome, jak to říkal? že – že prý –”

Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. “Poslyšte,” koktal hrozně rozčilen, “kdyby se tedy… Krakatit… roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv… prostě po zemi…”

“… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří. Tja. Člověče, neuškrťte mne.”

Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. “To je jasné,” mručel, “to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá–”

“Krom pana Tomše,” namítl Carson skepticky.

“Dejte mi pokoj,” utrhl se Prokop. “Ten na to nepřijde!”

“Nu,” mínil pan Carson s pochybami, “já nevím, kolik jste mu toho řekl.”

Prokop se zastavil jako vražen do země. “Představte si,” kázal horečně, “představte si dejme tomu… vvválku! Kdo má v rukou Krakatit, může… může… kdykoli chce…”

“Zatím jen v úterý a v pátek.”

“… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen roz-trousit – Dovedete si to představit?”

“Dovedu. Báječně.”

“A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!”

“V zájmu světa,” bručel pan Carson. “Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té – té –”

“Čemu?”

“Té zatracené stanici anarchistů.”

XIX.

“Vy tedy myslíte,” koktal Prokop, “že… že snad…”

“My tedy víme,” přerušil ho Carson, “že jsou na světě neznámé vysílací a přijímací stanice. Že si pravidelně v úterý a v pátek říkají nejspíš něco jiného než dobrou noc. Že disponují nějakými nám dosud neznámými silami, výboji, oscilacemi, jiskrami, paprsky nebo čím zatraceným a… a zkrátka nezachytitelným. Anebo nějakými antivlnami, antioscilacemi nebo jak to k čertu nazvat, něčím, co prostě přerušuje nebo smazává naše vlny, rozumíte?” Pan Carson se rozhlédl po laboratoři. “Aha,” řekl a popadl kus křídy. “Buď je to takhle,” povídal rýsuje na podlaze asi půlloketní šipku křídou, “nebo takhle,” a přitom pokřídoval celý kus prkna a do toho vmázl nasliněným prstem temnou čáru. “Tak nebo tak, rozumíte? Pozitivně nebo negativně. Buď posílají nějaké nové vlny do našeho média, nebo vrhají do našeho kmitajícího, skrznaskrz protelegrafovaného prostředí umělé pauzy, chápete? Obojím způsobem se dá pracovat… bez naší kontroly. Obojí je dosud… technicky i fyzikálně… naprostá záhada. Zatraceně,” křikl pan Carson v náhlém vzteku a praštil křídou, až se rozstříkla, “tohle je příliš! Posílat neznámými silami tajné depeše záhadnému adresátovi! Kdo tohleto dělá? Co teda myslíte?”

“Třeba Marťané,” nutil se Prokop zažertovat; ale opravdu, nebylo mu do žertu.

Pan Carson po něm vražedně vykoukl, ale pak se rozřehtal přímo koňsky. “Dejme tomu, že Marťané. Bájecně! Dejme tomu, mistře. Ale dejme tomu, že spíš někdo na zemi. Dejme tomu, že nějaká pozemská moc rozesílá své tajné instrukce. Dejme tomu, že má tuze vážné příčiny vyhnout se lidské kontrole. Dejme tomu, že je nějaká… mezinárodní služba nebo organizace nebo čertví co, a že to má k dispozici neznámé síly, tajemné stanice a kdesi cosi. V každém případě… V každém případě má lidstvo právo zajímat se o ty tajemné depeše, ne? Ať jsou z pekla nebo z Martu. Je to prostě… zájem lidské společnosti. Můžete si myslet… Nu, nejspíš, pane, nejspíš to nebudou radiodepeše o Červené karkulce. Tak.”

Pan Carson se rozběhl po světnici. “Předně je jisto,” uvažoval nahlas, “že dotyčná vysílací stanice… je někde ve střední Evropě, přibližně uprostřed okruhu těch poruch, že ano? Je poměrně slabá, ježto hovoří jenom v noci. Saprlot, tím hůř; Eiffelka nebo Nauen se najde lehko, že? Pane,” zvolal náhle a stanul jako přibitý, “považte, že v samém pupku Evropy existuje a chystá se něco divného. Je to rozvětvené, má to své úřady, udržuje to tajné spojení; má to technické prostředky nám neznámé, tajemné síly, a abyste věděl,” zařval pan Carson, “má to Krakatit! Tak!”

Prokop vyskočil jako blázen. “Jak-jakže?”

“Krakatit. Devět deka a pětatřicet decigramů. Všecko, co nám zbylo.”

“Co jste s ním dělali?” rozzuřil se Prokop.

“Pokusy. Šetřili jsme s ním jako… jako s nějakou ctností. A jednoho večera –”

“Co?”

“Zmizel. I s porcelánovou pikslou.”

“Ukraden?”

“Ano.”

“A kdo – kdo –”

“Samozřejmě Marťané,” šklebil se pan Carson. “Bohužel pozemským prostřednictvím jednoho laboranta, který se nám ztratil. Ovšem že s porcelánovou krabičkou.”

“Kdy se to stalo?”

“Nu, zrovna než mne poslali sem, za vámi. Vzdělaný člověk, Sasík. Ani prášek nám nezůstal. Víte, proto jsem přijel.”

“A vy myslíte, že to přišlo do rukou těm… těm neznámým?”

Pan Carson jen frknul.

“Jak to víte?”

“Já to tvrdím. Poslyšte,” řekl pan Carson houpaje se na krátkých nožkách, “vypadám jako strašpytel?”

“N-ne.”

“Tak vám řeknu, že z tohohle mám strach. Na mou čest, plné kalhoty. Krakatit… je zatracená věc; ta neznámá stanice je ještě horší; ale kdyby přišlo obojí do jedněch rukou, pak… máúcta. Pak si pan Carson složí kufřík a pojede k tasmanským lidojedům. Víte, já bych nerad viděl konec Evropy.”

Prokop si jen drtil ruce mezi koleny. “Kriste, kriste,” šeptal pro sebe.

“Nu ano,” mínil pan Carson. “Divím se jenom, víte, že dosud nevylítlo do vzduchu… něco velikého. Může se jen stisknout kdesi jakási páka… a pár tisíc kilometrů daleko – prásk! A je to. Nač ještě čekají?”

“To je jasné,” ozval se Prokop zimničně. “Krakatit se nesmí dát z ruky. A Tomeš, Tomšovi se musí zabránit…”

“Pan Tomeš,” namítl Carson rychle, “prodá Krakatit samému ďáblu, když mu to zaplatí. V této chvíli je pan Tomeš jedno z největších světových nebezpečí.”

“U čerta,” mručel Prokop zoufale, “co tedy dělat?”

Pan Carson vydržel delší pauzu. “To je jasné,” řekl konečně. “Krakatit se musí dát z ruky.”

“N

“Dát z ruky. Prostě proto, že to je… dešifrovací klíč. Nejvyšší čas, pane. U všech všudy, dejte to, komu chcete, ale jen žádné dlouhé cavyky. Dejte to Švýcarům nebo Svazu starých panen nebo čertově babičce; budou nad tím sedět půl roku, než pochopí, že nejste blázen. Nebo to dejte nám. V Balttinu už postavili takovou mašinu, víte, přijímací aparát. Představte si… nekonečně rychlé výbuchy mikroskopických částeček Krakatitu. Zapalovačem je neznámy proud. Jakmile jej tam někde zapnou, spustí celá věc: trrr ta ta trrr trrr ta trrr ta ta ta. A je to. Dešifrovat, a hotovo. Jen mít Krakatit!”

“Nedám,” dostal ze sebe Prokop pokrytý studeným potem. “Já vám nevěřím. Vy byste… dělali Krakatit sami pro sebe.”

Pan Carson jen trhl koutkem úst. “Nu,” řekl, “jde-li jen o to… Můžeme vám na to svolat Svaz národů, Světovou poštovní unii, Eucharistický kongres nebo které čerty ďábly chcete. Aby tedy měla dušička pokoj. Já jsem Dán a kašlu na politiku. Tak. A vy dáte Krakatit do rukou mezinárodní komisi. Co je vám?”