Preklady

(Le coffret de santal)

JEAN ARTHUR RIMBAUD

MÉ BOHÉMSTVÍ

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;

můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;

tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,

lala, co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu.

Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu

rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.

Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje

v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje

jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,

rýmuje prostřed nočních fantastických stínů

jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci!

(Oeuvres)

OPILÝ KORÁB [* S použitím překladu St. K. Neuma

Když po Řekách jsem plul, jež bezcitně se valí,

tu necítil jsem se už veden vláčníky;

z nich řvoucí rudoši si terčů nadělali,

je nahé přibivše na pestré kolíky.

O všechny posádky jsem bez starosti zůstal,

anglickou bavlnu či flámskou veza rež.

Když s mými vláčníky ten hloupý povyk ustal,

mě Řeky nechaly pak plouti, běž jak běž.

V zuřivé šplounání a mořské přívaly

já, hlušší oné zimy nežli mozek dětí,

já běžel jsem! A věru dosud neznaly

Urvané Půlostrovy vítěznější změti.

Tu bouř mi požehnala, procitlému spáči.

Po deset nocí já jak zátka tančil jsem

po moři, utopenců věčném dodavači,

nežele majáků s jich hloupým pohledem.

Sladší než dítěti je maso jablek, vnikla

mně voda zelená v jedlové kostry klín,

a hned mým kormidlem a hákem kamsi smýkla,

smývajíc zvracení a skvrny modrých vín.

A potom jsem se už jen v básni moře koupal,

hvězdami nasáta jež tajuplně plá,

hltaje sinou modř, kde časem v snách se houpal

vrak urvaný a bledý, lidská mrtvola,

kde náhle zbarvujíc ty plochy modra v šíru,

ty rytmy šílené pod rusým třpytem dne,

prudší nad alkohol, širší nad vaši lýru

kvasiti hořká plavost lásky započne!

Znám smršť a praskající blesky na nebi

a příboje a proudy; večery znám svěží,

znám jitra nadšená jak hejna holubí,

a časem viděl jsem, co člověk uzřel stěží:

jak v západu, jejž třísní hrůzy mystické,

sedliny mraků dlouhé, fialové vzplály,

jak hercům podobny v hře veleantické

svých přílbic chocholy do dáli vlny valí.

Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh,

pocely rodící se zvolna v očích moří,

šťáv neslýchaných oběh, zpěvně proznělých

fosforů probuzení ve žluti a modři.

Jak hysterický kravín řvoucí vlnu ryčnou

po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí,

nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou

Marií zářné nohy ukolébaly.

U Florid úžasných mi, vězte, bylo jeti,

kde s květy směšují se oči pardalí

a duhy napjaté jak uzdy s lidskou pletí,

kde siná stáda moří plynou do dáli.

Močály kvasit zřel jsem, chvorů prutiny,

kde celý leviatan puchří v bažin sítí,

sesutí vodních hor za větrů tišiny,

a dálky nesmírné, jež v propasti se řítí,

led, slunce stříbrná, vln perleť, žhnoucí báni,

dno s vraky ohavnými v hnědých zátokách,

kde hadi obrovští a štěnicemi žraní

padají z křivých pňů a šíří černý pach!

Byl bych rád ukázal ty zlaté ryby dětem,

ty ryby zpěvavé vln modrých. Květy pěn

žehnaly odpoutané moje toulky světem,

já nevýslovnými byl vichry okřídlen.

Když na mne únava a trýzeň pásem padla,

vzlyk moře kolébavý, sladký ke mně nes

své květy stínové a žlutá přisavadla,

a jako žena já jsem na kolena kles,

tak skoro ostrov již, na jehož půdu lehkou

trus ptáků svárlivých a plavookých pad,

a kymácel jsem se, když kostrou mojí křehkou

pozpátku do hlubin šli utopenci spat…

Tož koráb zbloudily do zátok husté kštice,

až v éter zaváty, kde nežije ni pták,

jejž žádný Monitor, Hanz žádná plachetnice

by nevylovily, opilý vodou vrak,

já volný, dýmající, mlhou zatopen,

prodrav se oblohou zarudlou jako stěna,

kde lišej slunce vzkvet i azurový hlen,

pro dobré básníky pochoutka vytoužená,

jenž od ryb elektrických střísněn běžel jsem,

paluba šílená, v průvodu mořských koní,

když nebe zámořská se žhnoucím trychtýřem

Červenců palicemi rozdrcena roní,

jenž na mil padesát se třás, když ryk svůj zvedal

říjící behemot a husté Maelstromy,

jenž modrá utkvění jsem věčně věků hledal,

dím, je teď Evropy zdí starých líto mi.

Viděl jsem archipely hvězd, a ostrovy,

kde plavci dokořán horečné nebe bylo;

v těch nocích bezedných zda spíte snad, ó vy

bez počtu zlatí ptáci, příštích časů Sílo?

Však příliš plakal jsem. Vždy luna kruta bývá,

je hořké slunce vždy, zjitřen se rodí den.

Mne lásky nadmula malátnost opojivá.

Oh ať mi praskne kýl! Ať v moři pojdu jen!

Toužím-li po vodě, tož po evropské louži,

černé a studené, v balzámu večera

kde dítě na bobku, truchlivé, pouštět touží

svou loďku křehoučkou jak motýl za jara.

Již, vlny, nemohu, omýván vaším steskem,

nákladů bavlnářských rychlost předstihnout,

ni projet pochodní a vlajek pyšným leskem,

ni pod strašlivými pontonů zraky plout!

(Oeuvres)

HLEDAČKY VŠÍ [* S použitím překladu St. K. Neuma

Když čelo dítěte, ztýráno rudou mukou,

o neurčitých snů roj bílý žadoní,

tu obě velké sestry, sličné, křehkých rukou

o nehtech stříbřitých, se k němu nakloní.

U okna dokořán pak posadí si dítě,

kde květin směsicí vzduch modrý provívá,

a prsty jemnými mu rozkošně a lítě

vískají těžký vlas, jejž rosa omývá.

Tu slyší zpívati bojácný jejich dech,

v němž voní rostli

přerýván chvílemi, když sykne na jejich rtech

srknutí vlahých slin či rozlíbané touhy.

Řas černých slyší tluk v tišině vůní plné;

až k apatii zpit, ve vlasech ucítí

se suchým praskotem jich sladké prsty ml

svým nehtem královským mu vešky vražditi.

Tu víno Lenosti se do hlavy mu valí,

jak harmoniky vzdech, jež zešílela snad;

a zlaskán pomalu, hoch cítí v sobě náhlý

stesk pláce bez konce stoupat i umírat.

(Oeuvres)

TRISTAN CORBIČRE

HODINY

Almužnu zbojníkovi cest!

Zlé oko v oko zákeřníku!

A dýku na vrahovu dýku!

– Mimo stav milosti má duše jest! –

Já jsem ten blázen z Pampeluny,

bojím se smíchu lstivé Luny

pod černým flórem závoje…

Vždyť, hrůzo, pod poklopem všechno je!

Slyš, řehtačka teď zvučí zdola…

To hodina zlá na mne volá.

Zvuk hran do prázdna nocí ráz dva pad.

Už víc než čtrnáct hodin bije…

To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,

mé srdce!… Zpívej… Lépe nesčítat.

(Les amours jaunes)

STÉPHANE MALLARMÉ

OKNA

Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,

ve všední běli záclon jež se vytrácí,

ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny

se potměšilý mroucí zády obrací

a vleče se, už ne by hřál své údy shnilé,

spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit

tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé

k oknům, jež ožehnout chce zlatý slu

horečné rty, jež prahnou po azuru žízní

– tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,

pleť panenskou a druhdy! –, v okně dlouze třísní

sklo vlažných tabulek hořkými pocely.