Preklady

CHARLES VAN LERBERGHE

MA SOEUR LA PLUIE…

Má sestra Dešťová sprcha,

krásná a vlažná prška za léta,

líbezně letí, líbezně prchá,

provlhlým vzduchem odlétá.

Perly, jež na šíji nosí,

do modra nebe rozmetá.

Zpívejte, kosi,

vy straky, tančete!

V listí a snětích, jež zaplete,

tančete, květy, zapějte, hnízda skrytá;

vše požehnáno, čeho nebe skýtá.

Svá ústa, jahodou lesní vlahá,

k mým přiloží v dotyku

a se smíchem mi sahá

na celé tělo ve mžiku

tisíci drobných prstíků.

Na zvučné květy bez ustání

od rána do večera šumí,

a od večera k zoři ra

prší má sestra, prší ještě

a prší tolik, jak jen umí.

Pak vyjde slunce zase

a nohy Deště

osuší ve svém zlatém vlase.

(La chanson d’Čve)

PAUL FORT

PÍSEŇ NÁMOŘNÍKA

Měl jsem rád matku, měl rád dceru. Námořník dlouho na cestě je. Měl jsem rád matku odjížděje; při návratu jsem měl rád dceru.

Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Smuten jsem plul, rád vracím se zase. Matka je mrtva, z dcery je máma.

Námořník nevrací se hned. A vida, abych táh zas věru. “Hej dcero, připrav mi svou dceru! Přijdu si pro ni za patnáct let.”

Protože stárnu na moři a ona si umřít umane, což růžovou, svěží ji nemám nalézt, když vzpomínka má mi nestárne?

Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Co vám je po tom, že pluji smuten, když spokojen snad přijdu zase?

(L’amour marin)

OSUDNÁ PÍSEŇ

Život je krátký, moře velké. Hleď, milá, snad se neshledáme. Já nejsem plavec, co by chyběl. Bezvětří bývá na moři.

Musí se snést.

Život tak krátký, moře velké, strach máš, ach, jenom mne máš ráda! Mít moře ráda aspoň trochu, řekla bys, jdi,

musí se snést.

Vždyť taky smrt se musí snést, i tvoje láska, milá má. Život je krátký, moře velké, hleď, milá má,

musí se snést.

A bouře nebo bezvětří a průtahy a vzdálenost a úskalí a mořská tůně, kde moje loď se potopí,

musí se snést.

A naše láska, čekání tvé, a nová láska, jež ti přijde.

(L’amour marin)

APOLLÓN

Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.

Než tady, za plotem, kdo si to hoví? Nic… nikdo… nic to není; to nahý pastýř leží v růžovém křoví.

Toť lehký chlapec, nahý pucek, skokan přes bystřiny.

Toť hezký pastýř, nahý, růžový, jenž žvýká stéblo třtiny.

To není nic; toť pastýř plavý, včelami milovaný, třpyt slunce okolo hlavy,

Apollo! – Přeskočil jsem plot.

Nic… nikdo… jenom růže.

Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.

(Coxcomb)

V OBILÍ

Slyším přes pole hvízdat v moři klasů neviditelné pachole. Naslouchám hlasu, a je to úchvat mé duše a celého vesmíru.

Nad mořem klasů azur nesmírný, modř až k zenitu je zvuk jediný.

Nevidím už nic. Kde to nyní jsem? Žil jsem dříve kdy? Snil jsem o lásce?

Vše to, co jsem snil o tom světě všem, vše, co myslil jsem, vše, co trpěl jsem, není, oh už není než sladké hvízdání;

a já sám i obilí než sladké hvízdání!

(Coxcomb)

SUCHÝ LIST

Vzpomeňte, drahá, jen, jak zřeli jsme mizeti naší lásky den nad parkem zavřeným.

Vy sbohem jste mi dala spanilým kynem hlavy; já v odpověď se usmál, a víc jsme neříkali.

Tu padal suchý list a slétl nám mezi srdce. Ve rzivé mříži jak v strunách si vaše ruce hrály.

Toť vše… To hodina byla, kdy v šeru potají se lásky vzdalují – kdy sochy couvají…

(Coxcomb)

TANEC TŘTIN

Prchá vlaštovka. Hleďte, večernice. Před krahujcem v letu prchá vlaštovice. V zimomřivé tůni zrcadlí se luna, a v ní vlaštovka náhle utonula.

Čím je smrt i život, čím je této třtině, jež kol tůně vede taneční svá kola? Jí se netýká, krahujec když volá.– Mizí neštěstí jak vráska na hladině.

(Coxcomb)

SVĚTÉLKA

Dny bílé a modré, noci hvězdné, jež honíte se vesele přes všechny věci naší země, já vás už záhy neuzřím;

slunce v listí se deroucí, by ozářilo širé mýtí, rej šňůry světel v ulici, plamen, jenž v lampách a krbech svítí,

na bárkách ohně rozhoupané, na jarních vlnách ohňů chvat, svit hvězd, jenž nad Francií plane, světélka, jež jsem míval rád,

chvějivé sladké oči, vás, jež bujné, zelené měl jsem rád, už neuvidím tancovat, už neuvidím tančit vás;

světélka lásky a Francie a krásných časů pohody – dnes večer jako jiskra pálí list za soumraku opadalý!

Ten valný plamen smrti dnes se zvečera tak velký zdál mi: můj zrak už záhy uzavře se na zemi na světélek plese.

(Coxcomb)

ALBERT SAMAIN

KEEPSAKE

Vetkla si bledé růže v oděvu tyl bílý,

ret bledá růže byl, třpyt očí studený,

studeně modrý jako v lesích prameny.

Tyrhénské vlny jí za zkolébaných chvílí

života jemné plátky vlídně konejšily.

Tichounce mřela, nožky křížem složeny;

a jejím křišťálovým zpěvem zjitřeny

vrozené rány srdce zas se zkrvavily.

Na tenkém zápěstí vždy kroužek kovový,

kde vryto bílé jméno “Štěpánka” se vine,

jak z přehořkého vyhnanství byl okovy.

Ve vůni slunečnic, jež průzračně se line,

zmírala sledujíc po moři plachtoví,

zmírala v pozdní podzim… listopadový…

A bylo to jak hudba, která vadnouc hyne…

(Au jardin de l’infante)

MON COEUR EST COMME UN HÉRODE

MORNE ET PÂLE…

Srdce mé je truchlý, bledý Herodes,

skvělý Šalomoun, jenž moci pln i žalu

zírá velebně do vysokých svých sálů,

kde sbor tanečnic mu věčně dává ples.

Sen to bez konce, šla řada spanilá,

jmen tak líbezných, že o nich duše zpívá.

Znaven, znuděn Král se v kolo žen svých dívá,

růží ohnivých, – jej mnohá zmrazila.

U finále smyčec v moll svůj pěje žal.

Hle, to dívka tančí, jak by zaplakal;

duše samy její krok se dotýkal:

Milosrdí zve se, spanilá a libá.

A ta samotářská, tvrdá lilie,

srdce Královo, se vláhou zalije,

slzy kanou vně a rosou svlaží je;

a Král z pyšného se trůnu náhle shýbá,

klesá na zemi a nohy děcku líbá!

(Le chariot d’or)

PŘIPRAVENÝ OBĚD

Dceruško, šití nech, slož přadénka a vstávej.

Pán domů přichází; na dubový stůl dávej,

pokrytý ubrusem v záhybech svítících,

po jasných příborech a třpytných sklenicích.

Do misky s držadlem jak šíje labutina

ovoce vybrané vlož mezi listy vína,

tož sametové broskve chmýřím pokryté

a těžké hrozny modré, hrozny zlatité.

Chléb pěkně krájený ať koše naplní ti,

jdi dveře zavřít už a včely vypuditi…

Tam zvenčí praží slunce do planoucích zdí;

přivřeme okenice, aby místností

se rozhostila tma a naše jizba celá

po všem tom ovoci na stole zavoněla.

A ve džbánu teď přines vody studené;

a hleď, až vrátíš se, ať chladná zůstane,

by dlouho mrazivý a lehký opar její

džbán chladil zrosený, stékaje po krůpěji.

(Aux flancs du vase)

FRANCIS JAMMES