Válka s mloky

“Prosím tě, Wolf Meynert! Wolf Meynert je intelektuál. Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět? Nu, nech to být! Nevíš, co teď dělá Mařenka?”

Mařenka? Ta si myslím hraje na Vyšehradě. Musíš být tiše, řekli jí, dědeček spí. Tak ona neví co a má hrozně dlouhou chvíli –

“A co dělá?”

Nevím. Nejspíš se pokouší dosáhnout špičkou jazyka na špičku svého nosu.

“Tak vidíš. A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa?”

Ale tak přestaň! Copak mohu dělat zázraky? Ať se stane, co se musí stát! Ať mají věci svůj neodvratný průběh! I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.

“Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?”

Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo.

“Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace –”

Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě úči

“Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”

Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.

“ – – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.”

Mloci proti Mlokům? Jak to myslíš?

“Například… když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co; potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy; nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne? Mloci proti Mlokům! Co myslíš, nebyla by tohle ději

– – Ba ne, to nejde. Mloci nemohou bojovat proti Mlokům. To by bylo proti přírodě. Mloci jsou přece jeden rod.

“Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě! Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž?”

Nač by to dělali? Prosím tě, co by z toho měli?

“Nic, leda to, že by jedni měli dočasně víc břehů a víc moci než druzí. A po čase by se to zase obrátilo.”

A proč by měli mít jedni víc moci než druzí? Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní – Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?

“Jen je nech, ono se už něco najde. Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty.”

A mají zbraně. Nezapomeň, že jsou báječně vyzbrojeni.

“Ano, mají habaděj zbraní. Tak vidíš. To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny!”

Počkej, počkej okamžik! (Autor vyskočil a začal přebíhat po pracovně.) Pravda, to by v tom byl čert, aby to nedovedli! Já už to vidím. Stačí podívat se na mapu světa – hergot, kde je nějaká mapa světa!

“Já ji vidím.”

Tak dobře. Tady máš Atlantický oceán se Středozemním a Severním mořem. Tady je Evropa, tuto Amerika – Tak tady je kolébka kultury a moderní civilizace. Zde někde je potopena stará Atlantis –

“A teď tam Mloci ponořují Atlantidu novou.”

Právě. A tuhle máš – Tichý a Indický oceán. Starý, tajemný Orient, člověče. Kolébka lidstva, jak se říká. Tady někde na východ od Afriky je potopena mytická Lemurie. Tady je Sumatra, o kousek na západ od ní –

“– ostrůvek Tana Masa. Kolébka Mloků.”

Ano. A tam vládne King Salamander, duchovní hlava Salamandrů. Tady ještě žijí tapa-boys kapitána van Tocha, původní tichomořští, polodivocí Mloci. Prostě jejich Orient, víš? Ta celá oblast se teď jmenuje Lemurie, kdežto ta druhá oblast, civilizovaná, poevropštělá a zamerikanizovaná, moderní a technicky vyspělá, je Atlantis. Tam tedy je diktátorem Chief Salamander, veliký dobyvatel, technik a voják, Čingischán Mloků a bořitel pevnin. Ohromná osobnost, člověče.

(“… Poslyš, je on opravdu Mlok?”)

(… Ne. Chief Salamander je člověk. Jmenuje se vlastně Andreas Schultze a byl za světové války někde šikovatelem.)

(“Proto!”)

(Nu ano. To už tak máš.) Tak tady je Atlantis a Lemurie. To rozdělení má důvody zeměpisné, administrativní, kulturní…

“… a národní. Nezapomeň na národní důvody. Lemurští Salamandři mluví Pidgin English, kdežto atlantští Basic English.”

No dobře. Během doby pronikají Atlantové bývalým Suezským kanálem do Indického oceánu –

“Přirozeně. Klasická cesta na východ.”

Správně. Naproti tomu lemurští Mloci se tlačí přes kap Dobré naděje na západní břeh bývalé Afriky. Tvrdí totiž, že k Lemurii patří celá Afrika.

“Přirozeně.”

Heslo je Lemurie Lemurům. Pryč s cizáky a podobně. Mezi Atlanty a Lemury se prohlubuje propast nedůvěry a odvěkého nepřátelství. Nepřátelství na život a na smrt.

“Čili stávají se z nich Národy.”

Ano. Atlantové pohrdají Lemury a nazývají je špinavými divochy; Lemuři pak fanaticky nenávidí atlantské Mloky a vidí v nich imperialisty, západní ďábly a porušovatele starého, čistého, původního Mloctví. Chief Salamander se domáhá koncesí na březích lemurských, prý v zájmu exportu a civilizace. Vznešený kmet King Salamander, byť nerad, musí povolit; je totiž méně ozbrojen. V zátoce tigridské nedaleko někdejšího Bagdadu to praskne: domorodí Lemuři přepadnou atlantskou koncesi a zabijí dva atlantské oficíry, prý pro nějakou nacionální urážku. Následkem toho –

“ – dojde k válce. Přirozeně.”

Ano, dojde k světové válce Mloků proti Mlokům.

“Ve jménu Kultury a Práva.”

A ve jménu Pravého Mloctví. Ve jménu národní Slávy a Velikosti. Heslo je: Buď my, nebo oni! Lemurové, ozbrojení malajskými krisy a dýkami jógů, podřežou bez milosti atlantské vetřelce; za to pokročilejší, evropsky vzdělaní Atlantové vpustí do lemurských moří chemické jedy a kultury zhoubných bakterií s takovým válečným úspěchem, že se tím zamoří všechny světové oceány. Moře je infikováno uměle vypěstovaným žaberním morem. A to je konec, člověče. Mloci vyhynou.

“Všichni?”

Všichni do posledního. Bude to vymřelý rod. Uchová se po nich jenom ten starý öhningenský otisk Andriase Scheuchzeri.

“A co lidé?”

Lidé? Ah pravda, lidé. Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin; ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků. Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek; moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu –

“A potom?”

– – – Dál už to nevím.

Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.