Válka s mloky

“A-be,” ječel opuštěný drahoušek. “Abe!”

“Už jdu,” zavolal Mr Abe. “Li, já mám něco pro tebe! Li, Li, já ti něco nesu!” Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.

Li seděla schoulena v dřepu a třásla se. “Abe,” vzlykala a drkotala zuby. “Jak můžeš… jak můžeš…”

Abe před ní slavnostně poklekl. “Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold. Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty. Na důkaz svého obdivu ti posílají” – Abe vztáhl ruku –”tady ty tři perly. Koukej.”

“Nežvaň, Abe,” fňukal drahoušek Li.

“Vážně, Li. Tak se podívej, že to jsou pravé perly!”

“Ukaž,” zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách. “Abe,” vydechla, “vždyť to jsou perly! Tos našel v písku?”

“Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku!”

“Jsou,” tvrdil drahoušek. “A rýžují se. Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel!”

“Perly rostou v takových mušlích pod vodou,” řekl Abe téměř s jistotou. “Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni. Oni tě totiž viděli, jak ses koupala. Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála –”

“Když jsou tak oškliví,” vyhrkla Li. “Abe, to jsou báječné perly! Já mám děsně ráda perly!”

(Teď je hezká, řekl kritický hlas. Jak tu klečí s těmi perlami na dlani – nu, pěkná, to se jí musí nechat.)

“Abe, a to mně opravdu přinesli ti… ta zvířata?”

“To nejsou zvířata, drahoušku. To jsou mořští bohové. Jmenují se tritóni.”

Drahoušek se nijak nepodivil. “To je od nich hezké, že? Oni jsou ohromně milí. Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat?”

“Už se jich nebojíš?”

Drahoušek se zachvěl. “Bojím. Abe, prosím tě, vem mě odtud!”

“Tak podívej se,” řekl Abe. “Musíme se dostat do našeho člunu. Pojď a neboj se.”

“Když… když oni nám stojí v cestě,” drkotala Li. “Abe, nechtěl bys k nim jít sám? Ale nesmíš mě tu nechat samotnou!”

“Já tě přenesu v náručí,” navrhl Mr Abe hrdi

“To by šlo,” vydechl drahoušek.

“Ale vem na sebe plášť,” bručel Abe.

“Hned.” Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy. “Nejsem děsně rozcuchaná? Abe, nemáš s sebou růž na rty?”

Abe jí položil na ramena plášť. “Pojď už raději, Li!”

“Já se bojím,” dýchl drahoušek. Mr Abe ji zvedl v náručí. Li si připadala lehká jako obláček. Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický. A teď máš obě ruce plné, člověče; kdyby ta zvířata na nás šla, – co potom?

“Nechtěl bys běžet poklusem?” navrhoval drahoušek.

“Ano,” supěl Mr Abe, stěží motaje nohama. V tu chvíli se už rychle šeřilo. Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat. “Honem, Abe, běž, běž,” šeptala Li. Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.

“Tak běž, běž honem,” zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.

“Sakra, Li, dej pokoj,” zahučel Abe.

“Najf,” zaštěklo to vedle něho. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Li.” “Najf.” “Najf.” “Najf.” “Li.”

To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku. “Můžeš mě postavit,” zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.

Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele. “Jdi k člunu, honem,” kázal drahoušek Li. Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Najf.” “Li.”

Ale Li nekřičela. Li nezačala utíkat. Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen. Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky. Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem. “Vy jste tak sladcí,” řekl drkotavý hlásek. A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.

“Pojď mi pomoci, Li,” bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.

Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť. “Sbohem, vy drahoušci!” Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě. “Tak dělej honem, Abe,” sykl drahoušek brodě se ke člunu. “Už jsou zase tady!” Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu. Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav. “Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět.”

“Najf.” “Ts-ts-ts.” “A-be!”

“Najf, ts najf.”

“Ts-ts.”

“Najf!”

Konečně se člun zahoupal na vlnách. Mr Abe se do něho vydrápal a opřel se ze vší síly do vesel. Jedno veslo uhodilo do nějakého kluzkého těla.

Drahoušek Li si zhluboka oddechl. “Že jsou hrozně milí? A že jsem to udělala dokonale?”

Mr Abe vesloval ze všech sil k jachtě. “Vem si na sebe ten plášť, Li,” řekl poněkud suše.

“Já myslím, že to byl ohromný úspěch,” konstatovala slečna Li. “A ty perly, Abe! Co myslíš, jakou mají cenu?”

Mr Abe přestal na okamžik veslovat. “Já myslím, že ses jim nemusela tak ukazovat, drahoušku.”

Slečna Li se trochu urazila. “Co na tom bylo? Je vidět, Abe, že nejsi umělec. Prosím tě, vesluj, mně je v tom plášti zima!”

KAPITOLA 7

POKRAČOVÁNÍ JACHTY NA LAGUNĚ

Toho večera nebylo na jachtě Gloria Pickford osobních sporů; jenom vědecké názory se hlučně rozcházely. Fred (loajálně podporovaný Abem) soudil, že to určitě museli být nějací ještěři, kdežto kapitán hádal na savce. V moři žádní ještěři nejsou, tvrdil kapitán horkokrevně; ale mladí páni z univerzity na jeho námitky nedali; ještěři jsou jaksi větší senzace. Drahoušek Li se spokojil s tím, že to byli tritóni, že byli prostě rozkošní a vůbec že to byl takový úspěch; a Li (v modře proužkovaném pyžama, které se Abeovi tak líbilo) snila se zářícíma očima o perlách a mořských bozích. Judy byla ovšem přesvědčena, že to všechno je švanda a humbuk a že si to Li s Abem vymysleli, a mrkala zuřivě na Freda, aby toho už nechal. Abe si myslel, že by se Li mohla zmínit o tom, jak on, Abe, šel bez bázně mezi ty ještěry pro její koupací plášť; proto třikrát vypravoval, jak jim Li ohromně čelila, zatímco on, Abe, odstrkoval člun do vody, a právě to začínal lícit počtvrté; ale Fred a kapitán vůbec neposlouchali, vášnivě se hádajíce o ještěry a savce. (Jako by na tom tak moc záleželo, co to bylo, myslel si Abe.) Konečně Judy zívla a řekla, že jde spat; podívala se významně na Freda, ale Fred si právě vzpomněl, že před potopou světa žili takoví staří legrační ještěři, jak se hrome jmenovali, diplosauři, bigosauři nebo tak nějak, a ti se procházeli po zadních nohách, pane; Fred to sám viděl na jednom legračním učeném obrázku, pane, v takhle tlusté knize. Ohromná kniha, pane, tu byste měl znát.

“Abe,” ozval se drahoušek Li. “Já mám báječnou myšlenku na film.”

“Jakou?”

“Něco úžasně nového. Víš, naše jachta by se třeba potopila a jenom já bych se zachránila na ten ostrov. A tam bych žila jako robinzonka.”

“Co byste si tam počala?” namítal kapitán skepticky.

“Koupala bych se a tak,” řekl drahoušek prostě. “A přitom by se do mne zamilovali ti mořští tritóni… a nosili by mně samé perly. Víš, docela podle skutečnosti. Mohl by to být třeba přírodní a vzdělávací film, nemyslíš? Něco jako Trader Horn.”

“Li má pravdu,” prohlásil najednou Fred. “Měli bychom ty ještěry zítra večer nafilmovat.”

“Totiž ty savce,” opravil kapitán.

“Totiž mne,” řekl drahoušek, “jak stojím mezi těmi mořskými tritóny.”

“Ale v koupacím plášti,” vyhrkl Abe.

“Já bych si vzala ty bílé koupačky,” řekla Li. “A musela by mně Greta udělat pořádný účes. Dnes jsem byla jednoduše hrrrozná.”

“A kdo by to filmoval?”

“Abe. Aby byl aspoň k něčemu. A Judy by musela něčím svítit, kdyby už byla tma.”

“A co Fred?”

“Fred by měl luk a věnec na hlavě, a kdyby mě ti tritóni chtěli unést, tak by je skolil, ne?”

“Děkuju uctivě,” zubil se Fred. “Ale mně bude revolver milejší. A kapitán myslím by tam měl taky být.”

Kapitán naježil bojovně kníry. “Neračte se starat. Já už udělám, čeho bude třeba.”