Страница 4 из 6
→ objekt přechází v nějakou jinou – dříve jemu nevlastní – kvalitu bytí buďto před přirozeným zakončením životního cyklu, nebo po jeho završení.
Ale nezávisle na určení smyslu termínů, „rozvoj“ a „degradace“ jako objektivně existující životní jevy jsou pozorovatelné ze strany, pociťované v životě společnosti a mohou být osmysleny právě v této kvalitě. A pokud si jedinec začíná uvědomovat podstatu jak rozvoje, tak degradace, začíná ty procesy rozlišovat a rozdělovat jejich projevy v životě, pak už není liberálem; a pokud byl liberálem dříve do takového procitnutí, pak přestává být liberálem, přičemž nevratně. Avšak v takovém případě se stává pro liberály „potenciálním fašistou“.
„Skutečným fašistou“ se pro liberály stává tehdy, pokud liberalizmus uvrhl celou společnost do degradace, a jedinec začíná bojovat s degradací a (v míře svého chápání, které může být i neadekvátní) vykořeňovat její příčiny, z níž jedna je liberalizmus s jeho bezmravností a rozvratem
[17]
4. Rus, liberalizmus, fašizmus: vzájemné vztahy
Mnohonacionální regionální civilizace Rus – Rusko je taková, že aby si zachovala svou podstatu, nemůže být ani liberální, ani skutečně fašistickou. A díky tomu je pro liberály vždy fašistická, a pro skutečné fašisty – vždy biologicky (rasově) a sociokulturně neplnoce
[18]
Jde o to, že ještě v předkřesťanské době byly na Rusi jasné představy o tom, že skutečný (realizovaný) člověk se liší psychologicky i chováním (mravně-eticky) od představitele biologického druhu „Člověk rozumný“, který se v takové kvalitě nerealizoval. Ačkoliv ty představy nebyly vyjádřeny v terminologicky jednoznačné formě, charakteristické pro vědu našich dní, přesto byly obecně známy a došly do našich dní v nezměněné podobě: zápletky bylin a pohádek o cestách bohatýrů a jejich zkouškách jsou právě o tom: je to „testování“ bohatýra životními situacemi, jimiž je možné bez úhony projít pouze při disponování určitou mravností a určitou strukturou (organizací) psychiky jedince
[19]
V křesťanských dobách byly fakticky tytéž představy o odlišnosti člověka skutečného od člena biologického druhu „Člověk rozumný“, jakožto člověka neuskutečněného, vyřčeny Ignáciem Brjančaninovem: „Člověk nemůže nebýt tím, čím je stvořen: nemůže nebýt domem, nebýt nádobou. Není mu dáno přebývat sám se sebou, bez společenství: je to pro něj nepřirozené. Může být sám se sebou jen při prostřednictví Boží milosti, a v její přítomnosti, při její či
[20]
Tj. vně života na základě nezištného modlitebního kontaktu s Bohem a dobrou vůlí vykonávané své mise v řečišti Jeho Záměru – jedinec nemůže být realizovaným člověkem
[21]
V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti jsou tyto, nevykořenitelné staletími snah západních civilizátorů a jejich místních pomocníků, odedávna ruské představy o podstatě člověka vyjádřeny na základ pojmového aparátu současné vědy.
Realita je taková, že struktura osobnostní psychiky představitelů biologického druhu „Člověk rozumný“ není geneticky naprogramována jednoznačně, a může být různá. V tom spočívá principiální odlišnost člověka od všech dalších biologických druhů v biosféře Země. Nezávisle na rasovém a etnickém původu, nezávisle na pohlaví – podle organizace procesů zpracování informací ve své psychice, představitel biologického druhu „Člověk rozumný“ může být:
• analogický živočichu (zvířeti), pokud je jeho chování podčiněno výhradně instinktům, které se skrývají pod obálkami různého druhu, zformovanými v kultuře;
• analogický automatu, který sám není schopen vyjít za předěly programu do něj vloženého a odpracovává ho pod vlivem vnějších a vnitřních podnětů různého druhu;
• analogický démonu, konajícímu podle své vůle bez jakýchkoliv mravně-etických ohraničení, podle principu „co chci, to i udělám“ v mezích těch možností, které mu dovolují realizovat objektivně jemu nepoddajné sociální a přírodní faktory.
• Výše uvedené tři typy stavby psychiky mohou mít ještě další modifikace, ale realizovaným člověkem je jen ten představitel biologického druhu „Člověk rozumný“, který se zamýšlí o objektivní podstatě Dobra
[22]
[23]
A tomu odpovídaje, svoboda je vedení svědomí, dané Bohem.
KSB nepředpokládá jakoukoliv vnější certifikaci obyvatel na předmět zjištění tipů struktury psychiky lidí a určování na tom základě jejich práv a povi
[24]
Příčina je v tom, že každému člověku, libovolné národnosti, libovolné rasy, libovolného pohlaví – nezávisle na typu struktury psychiky, při kterém si on uvědomí podstatu problému „stát se člověkem“, je dána možnost realizovat se v kvalitě člověka v procesu jeho osobního rozvoje; a jen on sám a nikdo jiný (kromě Boha) může soudit o tom, při jakém typu struktury psychiky žil a konal v těch či oněch okolnostech. Práce svědomí je otázka vnitřní, skrytá, a certifikaci zvenku nepodléhající.
Odlišnost dospělých podle typů struktury psychiky je výsledkem zastavení nebo deformace jejich osobnostního rozvoje v procesu růstu a dospívání, v důsledku nesprávné výchovy v rodině a vlivu defektní, historicky zformované kultury společnosti. Tomu odpovídaje, cílem rozvoje lidstva na současné etapě historie je vybudování kultury, v které všichni (snad s výjimkou statisticky zanedbatelné menšiny biologicky poškozené od narození) budou dosahovat lidského typu struktury psychiky k začátku dospívání.
Vyvrátit ten fakt, že v psychice každého jedince jsou: 1) programy chování, pramenící z instinktů, 2) programy pramenící z historicky zformované kultury, 3) programy, představující výsledek tvoření samotného jedince, lhostejného ve vztahu k objektivním rozdílům Dobra a Zla, 4) pramenící ze svědomí nutnosti omezovat plnění nebo plnit programy chování třech uvedených kategorií v závislosti na tom, zda jsou nesprávné nebo správné v daných okolnostech – je nemožné.
Také je nemožné vyvrátit ten fakt, že v závislosti na tom, jaká ze 4 výše uvedených kategorií disponuje v psychice jedince nejvyšší prioritou, vykazuje rozhodující vliv na jeho chování.
Kvůli okolnostem, popsaným v dvou předchozích odstavcích, oddělených hvězdičkami od hlavního textu, se fašizmus charakterizuje ne tou či onou množinou příznaků, ale jedním jedi
Fašistická kultura společenského samořízení je vybudována tak, aby vyloučila osobnostní realizaci nově narozených jako nositelů nevratně lidského typu struktury psychiky a tím samým blokovala vybudování kultury lidskosti a jí odpovídající organizaci života společnosti.
Nezávisle na tom, zda si ten fakt sami fašisté uvědomují či ne, fašizmus je účelný právě v smyslu bránění každému jedinci realizovat se jako člověk a tím samým porodit lidskost – novou kvalitu života pozemské civilizace.
17
Odmítnutí lidmi degradačních subkultur liberalizma je liberál-“antifašisty“ charaktgerizováno slovy: „Fašizmus odmítá modernizmus.“
18
To zaznělo i ze strany přívrženců nacistického režimu v Kyjevě – na jednom sajtu bylo jedním z „majdanutých“ řečeno: „Rusové nejsou národem, ale zdegenerované zbytky jiných národů“. Takové myšlenky nejsou nové: „Rusové nejsou národem v obecně přijatém slova smyslu, ale náplava, vykazující jasné zvířecí rysy. To je možné zcela vztáhnout jak k civilnímu obyvatelstvu, tak k armádě.“ Goebbels, 1942.
19
Viz komentáře k těm pohádkovým zápletkám v pracech VP SSSR „Osnovy sociologie“ (část 1, kap. 4.7 – typy struktury psychiky) nebo „O rasových doktrínách: vypadající věrohodně, ale lživé“.
20
Брянчанинов И. Слово о человеке. — http://lib.eparhia-saratov.ru/books/09i/ignatii/word/3.html.
21
Ve své podstatě, to chápání odlišnosti realizovaného člověka a osoby v takové kvalitě nerealizované je identické chápání té otázky, jaké může být získáno z Koránu (pokud nechat bokem dogma a trojici). Tato okolnost objasňuje nejen harmonické soužití národů, vyznávajících islám, a národů, vyznávajících pravoslaví, v hranicích ruské mnohonárodnostní civilizace a společného jim všem státu, ale i plodnost spolupráce ruských lidí bez rozdílu jejich etnického původu a vyznání celkově, ve společném jim všem civilizačním budování.
22
Ne vždy je vyjádřeno v platném zákonodárství společnosti a praxi aplikace práva, čemuž dává množství příkladů historie i součanost.
23
Svědomí je vrozený religiozní smysl, „napojený“ na nevědomé úrovně psychiky jedince. Určení (úkol) svědomí – varovat před nesprávnými činy a zavazovat k pravým. Úkol stydu: v případech, pokud jedinec vykoná něco nepravého, poukazovat na to a zavazovat vrátit se do sféry vlády svědomí pro odstranění následků nepravosti. Právě proto je jedinou skutečnou relígií diktatura vlastního svědomí.
Žádné „svědomí národa“ existovat nemůže. Povýšení někoho na „svědomí národa“ je druhem fašizmu.
Ale nyní žijeme v kultuře, ve které se většina zbavuje svědomí i stydu během dospívání.
24
To by bylo druhem fašizmu.