Fašizující „antifašizmus“ liberálů („O aktuální situaci“ č. 2 (113), květen 2014)

To také není jediný odkaz na Lawrence Britta, s jehož množinou příznaků fašizmu se navrhuje porovnat situaci v Rusku poté, co buržoazně-liberální ideologie v naší zemi prakticky kompletně ztratila podporu „elektorátu“ a její nejhlasitější nositelé byli vytěsněni z orgánů státní moci

[8]

«ZÁVĚREM: současný režim v Rusku má všechny příznaky fašistického. Všech 14, bez výjimky. Vývody dělejte sami...»

[9]

Za internet-aktivisty nezaostávají ani „svobodní“ žurnalisté liberálně-civilizovaného Západu. Například článek Jana Fleischhauera „Ideologie nadnároda“, publikovaný v novinách Der Spiegel, jehož obsah je vyložen na stránkách inopressa.ru:

«Žurnalista německého vydání Der Spiegel Jan Fleischhauera má za to, že v ideové rovině je ruský prezident Vladimír Putin pokračovatelem sovětských vůdců a fašistů. Za účelem pochopení tohoto německý žurnalista nabízí proanalyzovat „strachy a antipatie“ ruského lídra.

Tak, hlavním tématem vystoupení V.Putina je „nebezpečí ze strany sil, které cítí vnitřní sílu ruského národa a nedají mu pozvednout se.“ Ty síly, po mínění prezidenta, „nejen rozšiřují sféru svého vlivu na Východ, ale útočí i na ruskou duši“.

Dosud mnozí vnímali vnější politiku Kremlu z úhlu pohledu geopolitiky: prý, Rusko se snaží vrátit si území, ztracená po rozpadu SSSR. „Nicméně to je nesprávné, - pokračuje novinář, - Když Putin mluví o nepřátelích ruského národa, myslí něco hlubšího – a právě pokušení na ruskou duši". Právě toto, píše  Fleischhauer, má Putin na mysli, když mluví o nutnosti bránit se Západu.

Člověk ruského světa, podle tvrzení Putina, „především myslí na to, že je nějaké vyšší morální předurčení samotného člověka, nějaké vyšší morální principy.“ Na Západě naproti tomu lidé více přemýšlí o úspěchu a majetku, to znamená o sobě. Takovým způsobem Vladimír Putin vede „ideologickou válku proti povrchního materializmu, proti úpadku hodnot, proti feminizaci společnosti, doprovázenou zmizením všech tradičních vazeb: krátce řečeno, proti všeho neruského.“

Rozmýšleje o podstatě člověka, který „se chystá přehodnotit evropské pořádky“,  Fleischhauer píše: „Možná, že se bojíme provést správné paralely, protože nám připomínají dobu, která, jak jsme předpokládali, zůstala navždy za námi.“ Strana „levých“ a někteří sociál-demokraté v Německu považují Putina za člověka v duchu sovětských vůdců, kteří vždy zastávali myšlenky socializmu. Ale v osnově leží jedna chyba: „Putin není postkomunista, ale postfašista“.

K takovému závěru žurnalista dochází, prováděje paralely se zformováním fašizmu v Itálii: „Tam také byl přítomen kult těla, patetická rétorika hájení svých práv, hodnocení nepřítele jako morálně padlého a degradovaného, pohrdání demokracií a západním parlamentarizmem, rozvinutý nacionalizmus.“ Jako potvrzení svého úhlu pohledu  Fleischhauer obrací vnímání na to, že „nepřátelé svobody z pravého tábora již dávno pocítili, že v Putinovi hovoří ten, který sdílí jejich ideje“, a sám Putin přiznává ve Viktorovi Orbánovi a Marii Le Pen „bratry po duchu“.

V loňském roce přijatý „zákon proti gayům“, uzavírá  Fleischhauer, ve skutečnosti od začátku nebyl pochopen v jeho pravém významu. „Nyní je vidět, že tehdy poprvé pošla řeč o novém Rusku“. Ten zákon, dodává Der Spiegel, byl jen začátkem, „pokračování myšlenky o tom, že určité skupiny obyvatel jsou obyvatelé druhé kategorie – to je víra v nadřazenost vlastního národa“.

[10]

Takovéto závěry v podobě připravené ke konzumaci nabízí domácí i zahraniční liberál-“antifašisté“. Ale předtím, než dělat závěry a opírat se na ně, je třeba prověřit na adekvátnost, za prvé, jimi nabízené výchozí údaje, a za druhé, metodologii zpracování vstupních údajů v závěrečné vývody. Přičemž prověrka metodologie na adekvátnost (první priorita zobecněných prostředků řízení) je důležitější, než prověrka počátečních údajů, protože samotné vstupní údaje pro řešení všech úkolů vždy představují výsledek aplikace metodologie poznání Života.

2. Žijící cizím umem je odsouzen být obětí cizích chyb…

Začneme u toho, že ačkoliv u Umberta Eca a L. Britta počet příznaků fašizmu souhlasí, samotné příznaky jsou ve většině případů obsahově různé. Tj. systém příznaků fašizmu U.Eca nemůže být transformován v systém příznaků fašizmu L.Britta (a naopak) cestou synonymické transformace textu, jinak řečeno ani jeden z nich nemůže být vyjádřen jinými slovy tak, aby obsah obou synonymicky transformovaných textů byl shodný. To znamená, že každý z autorů množiny příznaků předkládá své subjektivní představy o fašizmu, ale nepopisuje fašizmus jako sociální jev, objektivně existující v reálném životě

[11]

Pokud vycházet z jediných vědecko-metodologických pozic, pak:

•  Voda (H2O) je přírodní jev, a všichni chemici bez výjimky napíší, že molekula vody jsou dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Ačkoliv definice nebude vždy textuálně zcela shodná, významnový obsah bude shodný: molekula vody =  H2O.

•  Analogicky máme právo požadovat, pokud různí historikové a sociologové zkoumají fašizmus, aby výsledná množina příznaků, charakterizujících fašizmus, za podmínky, že fašizmus skutečně existuje jako jev v životě společnosti, byla jedna a tatáž; a popis každého příznaku každým z nich bude obsahovat jeden a tentýž smysl, s odlišností v použitých slovech a stylu, ale zajistí jednoznačné chápání jevu různými čtenáři, schopnými adekvátně vnímat psaný text.

Námitka, že chemie studuje „prosté jevy“ a sociální myslitelé údajně studují „nepopsatelně složité“ sociální jevy, a proto srovnání otázek o stavbě molekuly vody a podstaty fašizmu je vědecko-metodologicky nekorektní,  - být přijata nemůže. Příčina je v tom, že ti, kdo je přesvědčen o „prostotě“ chemie a „nepopsatelné složitosti“ sociologie – neznají ani chemii, ani sociologii a nedisponují životu adekvátní metodologií poznání.

V daném konkrétním případě nesoulad příznaků fašizmu U.Eca a L.Brita je důsledkem toho, že ani jeden z nich nemá jasnou představu o potřebě metrologické konzistence vědecko-výzkumné či