Страница 16 из 23
Když jsem se druhý den vrátil do Chomutova, už jsem byl propuštěn, už dostali zprávu a pouhé podezření stačilo, abych si sbalil kufry, a taky jsem našel dopis, že Líza odjela za Siegfriedem k dědečkovi do Chebu k Městu Amsterodamu, abych přijel za nimi, kufříček že vzala s sebou. A tak jsem se svezl autem až před samý Cheb, kde jsem musel počkat, protože byl hlášený nálet na Cheb a Aš, a jak jsem tak ležel s vojáky v příkopě, slyšel jsem dunění, takové blížící se pravidelné a rytmické pracování jakéhosi stroje, že se mi objevil, skoro zjevil můj synáček, viděl jsem jej, jak každý den a tak jistě i dneska, protože jsem mu nakoupil pět kilogramů osmicoulových hřebíků, jak rytmicky a pravidelně popolízá a mocnými údery kladiva na jeden ráz zabíjí do podlahy hřebík vedle hřebíku s takovým nadšením, jako by sázel nějaké ředkvičky nebo hustě sázený špenát… A pak, když přešel nálet, nastoupil jsem do vojenského auta, a když jsme se blížili k Chebu, přicházeli z něj zpívající lidé, staří Němci, kteří zpívali nějaké písničky, veselé ale to byly písně, asi se z toho, co viděli, zbláznili nebo pomátli, nebo to bylo jejich zvykem, na neštěstí si zpívat veselou písničku, a pak už nám šel vstříc prach a zlatý kouř, a viděli jsme i mrtvé v příkopech, a začaly ulice s hořícími domy sanitní oddíly vytahovaly polozasypané, a sanitní sestry klečely a obvazovaly hlavy a ruce, a ze všech stran se ozýval sten a nářek, a já jsem myslil na to, jak jsem tudy projížděl v kočáře a autech na svatbu, a jak všichni byli opojeni vítězstvím nad Francií a Polskem, a viděl jsem ty červené hákové vlajky ohněm mlsané, hořely ty vlajky a prapory s praskotem, jako by si oheň na nich obzvláště pochutnával, oheň stoupající červeným suknem vzhůru a černým koncem se zatáčející jako ocas mořského koníčka…, a pak jsem stál před hořící a strženou stěnou hotelu U města Amsterodamu…, a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo… A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe…, a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu, zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky, a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby, ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco…, ač kvůli té hlavě jsem překopal celý dvůr.
Stačí vám to? Tím dneska končím.
– kterak jsem se stal milionářem
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Ten kufříček se vzácnými poštovními známkami mi přinesl štěstí. Ne hned, ale až pak, protože po skončení války jsem dostal malý dekret, i když jsem dal adresu toho velitele gestapa, toho, který byl vrahem tolika lidí a utekl a schoval se někde v Tyrolích, a já jsem v Chebu od svého tchána vyzvěděl místo jeho pobytu, a Zdeněk dostal povolení od amerických úřadů a autem s dvěma vojáky si vyjel pro něj, zastihli jej, jak sekal louku přestrojen v tyrolské kalhoty a košili, a nechal si narůst plnovous. I kdybych jej zatkl já, přesto mne sokolové z Prahy dostali do kriminálu, ne za to, že jsem si vzal Němku, ale za to, že jsem v době, kdy popravovali tisíce českých vlastenců, že jsem stál před nacistickým úřadem krve a ochrany německé cti a dával jsem se prohlížet, já, přispívající člen Sokola jsem se nechal dobrovolně prohlídnout, zda jsem schopen pohlavně obcovat s germánskou árijskou ženou, tak za to jsem dostal půl roku, podle malého dekretu…, ale potom jsem prodával ty známky a dostával jsem za ně takové částky, že jsem jimi pokryl deset podlah mého bytu, a když jsem dosáhl částky pokrývající čtyřicet podlah, koupil jsem si hotel na periferii Prahy, hotel se čtyřiceti pokoji… Ale hned první noc jsem měl dojem, že v nejvyšším mansardovém pokoji kdosi každou minutu děsnou šupou tesařské širočiny zabíjí do podlahy hřebíky, a pak každý den nejen v tom prvním pokoji, ale ve druhém, ve třetím, v desátém, až nakonec ve čtyřicátém pokoji, všechno současně, a všude, že po každé té podlaze po čtyřech leze můj synáček, čtyřicet synáčků, a každý mocnými hypami vbíjí do podlahy hřebíky, jednu podlahu po druhé, tak de