Страница 12 из 23
Stačí vám to, tím dneska končím.
– a hlavu jsem už nenašel
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Moje nové místo jako pingla, a potom vrchního, bylo někde nad Děčínem v horách. Když jsem do toho hotelu přišel, skoro jsem se polekal. To nebyl jen tak nějaký hotýlek, jak jsem čekal, ale bylo to maličké městečko, nebo veliká vesnice, uprostřed lesů a lesních horkých pramenů, tady táhnul čerstvý vzduch, že se mohl dávat do poháru, to stačilo takhle se obrátit proti příjemnému vání a polykat zvolna jako ryby žábrami, a docela zřetelně a slyšitelně jste slyšeli, jak ten kyslík smíšený s ozonem vám protéká žábrami, jak ty vaše plíce a útroby se zvolna napumpovávají, jako byste, než jste sem přijeli, někdy dole píchli pneumatiku, už dávno jste ji píchli a teprve tady v tom vzduchu jste si ji automaticky dopumpovávali na atmosféry, ve kterých se jede nejen bezpečněji, ale příjemněji. Líza, která mne sem přivezla ve vojenském automobilu, se tady procházela jako doma, pořád se usmívala, když mne vodila tím dlouhým stromořadím, ze kterého se sestávalo hlavní nádvoří. Takové německé rohaté sochy to byly, sochy králů a císařů, všechno z čerstvého mramoru nebo bílého vápence, který se třpytil jako cukr, a zrovna tak byly i ostatní správní budovy, které se členily od hlavní kolonády, jako listy akátu. A taky i tam všude byly další kolonády do každé té budovy než jste vstoupili, mohli jste se procházet, nebo museli jste projít sloupořadím s těmi samými rohatými sochami, a zrovna tak všechny stěny byly vyzdobeny reliéfy z té německé slavné minulosti, když ještě běhali se sekyrkami a odívali se kožemi, něco jako od Jiráska Staré povésti české, ale oblečení bylo německé. A Líza mi všechno vysvětlovala a já jsem se nestačil divit, a vzpomněl jsem si na podomka v hotelu Tichota, který říkával a rád hovořil o tom, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, tohleto taky bylo tak, Líza mi pyšně vykládala, že tady je nejzdravější vzduch ve střední Evropě, a jedno to místo je ještě u Prahy nad Ouholičkami a Podmořání, a tady že je první evropská stanice ušlechtilého chovu lidí, že nacionální strana tady vybudovala první křížení ušlechtilé krve německých dívek a plnokrevných vojáků jak z heereswaffe, tak eses, všechno je na vědeckém podkladě, tady že nejen de
A já jsem tady teprve rozkvetl, jak jsem byl dobrý při obsluhování u Tichoty nebo v hotelu Paříž, tak tady jsem se stal jakýmsi miláčkem těch těhotných Němek. Ostatně tak se ke mně chovaly i slečny v baru hotelu Paříž, když byl čtvrtek a přišli burziáni do chambre séparé…, ale tyhle Němky, ostatně tak jako i Líza, všechny se mi zálibně dívaly na vlasy, na můj frak, a Líza mi pak vymohla, abych, když v neděli nebo ve svátky podávám jídlo, abych si mohl dát přes prsa tu modrou šerpu a ten řád ve tvaru rozstříknutého zlata s červeným kamenem uprostřed s nápisem Viribus Unitis, protože to jsem se dověděl teprve tady, že i v Habeši mají základy peněz mariatereziánské tolary… A tak jsem se tady v tomhle lesním městečku, kde večer co večer se vojáci od všech zbraní posilovali dobrými jídly a rozjařovali speciálními víny rýnskými a moselskými, zatímco dívky pily jen poháry mléka, aby pak noc co noc muži byli připouštěni pod vědeckým dozorem, skoro až do poslední chvíle, tak tady jsem já měl přídomek číšníka, který obsluhoval habešského císaře, zrovna tak jsem tady byl jako pan vrchní z Paříže Skřivánek, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem taky já tady měl mladšího pinglíka, kterého jsem zaškoloval zrovna tak jako pan Skřivánek mne, aby poznal, z kterého kraje je asi ten a ten voják, co si asi tak dá, a taky jsme se sázeli o deset marek, a taky jsme je odkládali na stoleček, a já jsem skoro pořád vítězil a jistil jsem, že ten pocit vítězství, že ten je určující, že jak člověk zmalomyslní nebo se nechá zmalomyslnět, tak to s ním jde celý život a nikdy se nezmátoří, obzvláště ve své vlasti a ve svém prostředí, kde se na něj dívají jako na prcka, jako na věčného pikolíka, kterým jsem doma měl být já, avšak tady jsem byl Němci ctěn a vyznamenáván… To každé odpoledne, když svítilo slunce, jsem nosil poháry mléka nebo zmrzliny, ale někdy i podle objednávky poháry teplého mléka nebo čaje do modrých plaveckých bazénů, kde s rozpuštěnými vlasy plavaly ty krásné těhotné Němky, docela nahé, já jsem byl považován, a to mi dělalo dobře, jako bych byl jeden z lékařů, mohl jsem se na ně dívat tak, jak se jejich světlá těla vlnila, jak roztahovaly ruce a nohy, jak po kmihnutí a rytmu se celé tělo natáhlo, aby ruce a nohy znovu přešly do těch krásných plaveckých pohybů. Ale já jsem už o ta těla ani tak moc nestál, já jsem se zamiloval a dostával jsem z toho strnutí, do těch plavoucích vlasů, které jako světlý kouř ze slámy se linuly a tanuly za těmi těly, vlasy, které se zatáhly celou svojí délkou při mocných pohybech rukou a nohou, aby se na chvíli jako by zastavily a ty konečky se maličko zvlnily jako plechy rolety, a do toho to krásné slunce a do toho v pozadí ty modré nebo zelené kachlíčky, ve kterých vlnky vody házely popraskané mázdry okrajů slunce a vlnek, takové sirupovité kapání, a stíny a pohyby těla na stěnách a na modré podlaze bazénu, a já jsem, když doplavaly a stáhly pod sebe nohy a postavily se a tak stály s prsy a břichem, po kterém stékala voda, jako rusalky, tak já jsem jim podával poháry a ony pily anebo zvolna jedly, aby se ponořily zase do vody, sepnuly ruce jako k modlitbě a prvními tempy rozhrnovaly vodu a zase ne plavaly pro sebe, ale pro ty budoucí děti, a tak jsem tady za několik měsíců viděl, ale to už v bazénech krytých, jak plovaly nejen už matky, ale i ty maličké děti, ti tříměsíční haranti, ti už taky plavali se ženami, matinkami, tak jako plavou medvědí samice s mláďaty nebo tuleni hned ten den, nebo nějaké kachničky plovoucí sotva se vylíhly. Jenže to už jsem pochopil, že tyhle ženy, co tady otěhotněly a nosily v břiše děti a koupaly se, že mne považovaly za skutečného slouhu, za nic než slouhu, i když ve fraku, dokonce jako bych ani nebyl, jako bych byl jejich věšák, protože se přede mnou nestyděly. Byl jsem sloužící, něco jako mívaly královny šašky nebo pidimužíky, protože když vystoupily z vody, tak dávaly pozor, aby je nikdo neviděl zašalovaným plotem. Jednou je překvapil nějaký opilý esesák, pištěly a tiskly si ručníky na břicho, lokty si přikrývaly prsa a utíkaly do kabin, ale když jsem přinesl na tácu poháry já, tak klidně stály nahaté, bavily se, jednou rukou se opíraly o stojany a druhou si zvolna utíraly chlupatá zlatá břicha, takovými volnými pečlivými pohyby, dlouho se čistily v rozkroku a pak půlky zadnic, a já jsem stá.l, ony braly pohárky a upíjely, jako kdybych byl odkládací stoleček, a já jsem mohl očima po nich stékat, kam jsem chtěl, nic ode mne je nedovedlo vyrušit a vyplašit z jejich klidu, dál si froté ručníky vytíraly opatrně a pečlivě rozkroky, a pak vztahovaly ruce a utíraly si pečlivě všechny záhyby prsou, pořád jako bych já u nich nestál…, zatímco když jednou v téhle chvíli se snesl ajroplán, tak křičící se smíchem se rozprchly do kabin, aby za chvíli opět zaujaly pozice jako předtím, zatímco já jsem stál a držel podnos s chladnoucími poháry… Když jsem měl volno, tak jsem psal Líze dlouhé dopisy, to už měla adresu někde u Varšavy, kterou tam dobyli, pak dopisy do Paříže, a pak, snad z těch vítězství i tady byl volnější řád, postavili tady za městečkem taková panoptika a střelnice a kolotoče a houpačky, a vůbec všechno tak, jak to bývalo o matějské pouti v Praze, tolik všech atrakcí, ale tak jako naše boudy byly ty štíty pomalovány nymfami a silény a všelijakými alegorickými ženskými nebo zvířaty, tak do těchhle střelnic a štítů na kolotočích a výplní na houpačkách se přivalily germánské pluky s rohatými přilbami a já jsem se učil německou vlastivědu z těch obrazů, celý rok jsem chodil od jednoho k druhému, když jsem měl volno, a vyptával jsem se kulturního referenta a ten mi to radostně vykládal a oslovoval mne mein lieber Herr Ditie, tak to Ditie krásně vyslovoval, že jsem znovu a znovu jej prosil, aby mne učil z těch obrazů a z reliéfů slavnou německou minulost, abych i já jednou mohl třeba zplodit německé dítě, tak jak jsme se dohodli s Lízou, která pod dojmem vítězství nad Francií přijela a řekla mi, že ona mi nabízí ruku, o kterou ale půjdu požádat jejího otce, majitele restaurace U města Amsterodamu v Chebu. A tak se neuvěřitelné stalo skutkem a já jsem se v Chebu musel podrobit prohlídce u vrchního soudu před soudcem a lékařem vojenských eses, a podle žádosti, kterou jsem písemně podal a kam jsem vypsal celou svoji rodinu nazpátek až za ten hřbitov v Cvikově, tam, kde leží dědeček Johan Ditie, s odvoláním na jeho árijský a germánský původ, že uctivě prosím, abych se mohl oženit s Lízou Elisabethou Papanek, a podle říšských zákonů že žádám, abych byl prozkoumán po stránce fyzické, zda jsem podle norimberských zákonů jako příslušník jiné národnosti schopen nejen souložit, ale i oplodnit árijskou germánskou krev. A tak zatímco v Praze popravčí čety popravovaly zrovna tak v Brně a u ostatních soudů, kde měli právo popravovat, tak jsem já stál nahý před lékařem, který mi hůlkou nadzvedal přirození, musel jsem se otočit a hůlkou se mi díval do řiti, pak potěžkal moje varlata a hlasitě diktoval, co viděl a soudil a hmatově ohledal, a potom mne poprosil, abych poonanoval a přinesl mu trošku semene za účelem vědeckého zkoumání, protože, jak řekl ten lékař děsnou němčinou egerlendrovskou, které jsem nerozuměl, ale velice dobře jsem vycítil, co vztekle říká, že když nějaký zasraný Čech si chce vzít Němku, tak musí aspoň jeho chám být tuplem ce