Страница 9 из 19
Vladimír jednou vykládal cestou na pivo: Moje příští grafika bude sametová. Znáte to? Automaticky kopete do kamínku levou, pak pravou. Hromádka mosazných pilin. Patnáct vteřin, mrknu tam. Je to krásný! Doktore! A sametový! Víte, jsem nakonec rád, že jsem debil… Zahnuli jsme do Skořepky, že půjdeme do Konviktu. Pan Fišer, bývalý řeckořímský zápasník před padesáti lety, teď zápasník se sklerózou, seděl před domem na židličce, a protože pan Fišer nikam jinam nechodil na pivo než k Tygrovi, tak na nás mával, tak jako celý den na všechny chodce, a zalamoval rukama: Zpátky, zpátky, dneska je sanitární den. Katastrofa…!
Jeden čas, kdy jsme s Vladimírem trpěli obdobím obscénity, hledajíce materiály, abychom popsali Poctu Georgu Groszovi, sbírali jsme nápisy na záchodech, ve fabrikách a v hostincích a opsali si jich několik desítek, vešli jsme omylem i na dámskou toaletu na nádraží ve Veleslavíně, ale zřízenci na nás vtrhli, zarýglovali jsme se tam a nastal křik a volání a přišel i přednosta, a tak jsme se odrýglovali a všichni se na nás vrhli jako na dva pornografy a zvrhlíky a vinili nás, že jsme na záchodě čekali na dívky školou povi
Vladimír byl vždy bezelstný. Jednou k nám přijel do Nymburka se svojí Teklou. Tekla jela s mým otcem nákladním autem white pro škodovku, která někde ztroskotala. Očekávali jsme na břehu Labe příjezd, a když white přijížděl, Vladimírek byl dojat, až plakal. Otec šoféroval nákladní auto, na kterém byla škodovka 420, ve které seděla Tekla a dělala ty samé pohyby volantem, jak vyžadovalo couvání, popojíždění a nakonec zacouvání do dvora. Pak se s Vladimírem šli koupat na náplavku. Maminka s paní řídící učitelovou se dívala na Vladimírka dalekohledem a viděla, jak Vladimír v půl jedenácté dopoledne a v neděli, kdy začíná velká mše svatá, souloží pod prostěradlem průhledné řeky. Pan ředitel Cyril se podíval též dalekohledem a pak řekl žalně: Nevím, nevím, ale tahle generace asi nepůjde cestou Komenského. Když jsem potom Vladimírovi lehce vytýkal, co prováděl v řece v době velké mše, pravil s velkým smíchem: Já jsem viděl, že jsem viděn, ale já jsem chtěl udělat vaší mamince radost. Egon Bondy, když se to dozvěděl, zacpával si uši a křičel: Kurva fix! Doktore, proboha, dost! Dost! Ten Vladimírek naplňuje bibli! A přicházeti budou mnozí od západu i východu a stolovati budou s Abrahámem! To je čistá, ouplná paranoia, ten Vladimír…!
Jednou jsme seděli U Brabců a bavili jsme se o rozpínavosti vesmíru a úměrně k tomu pili pivo. Ach, ten Vladimír! Sám od sebe nikdy nešel na pisoár, a když byl na návštěvě, nešel na malou stranu, třeba by měl prasknout. A tak když po pěti pivech jsme šli poprvé, u našeho stolu usedli dva bratři a tak živě se bavili a s takovou chutí, obzvláště ten, který měl tmavé brýle. Jeho hlas duněl a každé slovo krásně kulatilo sémantiku znaku, že jsme naslouchali jen té dunivé melodii. Vladimír loutal housku, protože se mu rozviklaly všechny zuby. Ale když i ti dva naši noví spoluhosté šli na pisoár, viděli jsme: ten druhý dunivý byl slepý. Když se vrátili, naše hovory se propojily a nakonec jsme se dověděli, že když jako chlapci tihle dva bratři skotačili, jak skákali ze stromu, tak jeden z nich pustil větve, které tomu druhému vyšlehly oči. Vladimír, když na refýži na mě vyzuzal šedesát halířů na tramvaj, pravil: Až dostanu sílu, tak se jednou toho slepýho zeptám, když ty jeho oči se vyšlehly, jestli se náhodou nestočily, a v poslední vteřině se poprvně a naposledy ty voči podívaly sobě do tváře, do prázdných důlků… Druhý den jsme seděli ve Slovanské lípě ve Vysočanech a Vladimír naříkal, že slepne, že trojkla