Страница 20 из 26
Tím, že hluboce milujete všechny vaše milované tváře, že každé své vítězství považujete za prohru, vyvoláváte ve mně pocit, že si hrajete někdy i na furianta.
Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já se životu koukám do očí zrovna tak jako na krásnou ženskou, dívám se na ni, až když mě minula, až když mě přešla. Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí. Všechno, co mi jde vstříc, všechno je silnější než já, potřebuji se vždycky vzpamatovat, vzkřísit se z lehké mdloby; nejen z lidí. Třeba i měsíc, když se vyhoupne nad nová luka, mě tak ohromí, že nejsem schopen se na něj podívat, musím se dívat nejdřív vlevo, pak vpravo, a pak teprve bezmezně vzrušen se mu podívám do očí, abych po vteřině sklopil víčka, jako by se na mě podívala krásná ženská, o které přesně vím, že kdyby mě oslovila, tak hned začnu mluvit z cesty. S vykolejeností řeči to trvá dlouho, než se zklidním. Zrovna tak koketuji s větrem obracejícím stříbrné listy, zrovna tak jsem zmaten krásným bažantem, srnou, která uctivě vstane, když ji překvapím, jak leží v mé zahradě. První moje touha je odstřelit se od zdroje mého dojetí, utéci a odnést si dojem; který na mě vystříkne láskou na první pohled. Zrovna tak když vidím krásného křemenáče pod břízkami, okamžitě se dívám jinam, jsem docela rozechvělý, tak vzrušující je ten první pohled, tak drahoce
Mluvíte o věcech, které mě nutí zeptat se vás, jestli podle vás lidské poznání má své hranice, nebo ne.
Nemá. A když, tak je to v tichu, ani o tom nevíte, a je to milost. Je to takový nějaký skok, o kterém mluví i pan Lukács. O mystice. Prostě mystik ví a nepotřebuje to zdůvodňovat. Mystik končí splynutím, podle pana Lukácse, a hrdina ztroskotáním. Ale oba dva mají k sobě velice blízko, protože jejich životy se staly naplněné. Ovšem to jsou krajní případy lidské existence, podle pana Lukácse, mého učitele. Já bych měl za to žít, abych se s ním ztotožňoval, protože několikrát jsem byl v situacích… Jako výpravčí jsem mohl být zastřelen zrovna tak. Čili otázka, jestli ta zbraň byla proti mně, jak je to v Ostře sledovaných vlacích. Já v té situaci byl, tak vím, co to je, být těch několik vteřin před smrtí. Ale znám také ten druhý pocit, pocit splývání s přírodou, s milovanou bytostí, ale hlavně s přírodou, kdy já se v ní úplně rozplývám. Je to nevýslovná slast, ale k slzám. A když jsem mohl být zastřelen, když jsem byl hrdina, tak jsem byl zděšeně klidný. Zděšen, ale tak zděšen, že jsem byl klidný jako výpravčí, který mohl být zastřelen tím mužem SS na tom ostře sledovaném vlaku. A zachránila mě náhoda, druhé jméno zázraku…
Ale my mluvíme o tom, jestli lidské poznání má své hranice, nebo nemá.
To jsou ty dvě hranice. Svět hrdiny a svět mystika.
Takže dokonale může poznat svět jenom ten člověk, který pozná milost?
Ale o tom nemůžete podat zprávu. A když ji někdo podá, tak je to blábol, zmatek, anebo jedna věta, jako zen. Zmatkový hovor ze stanoviska racionálního člověka. Čili je to text, jako mají svatí, jako mají blahoslavení. Začíná to Tertullianus: Credo, quia absurdum est, věřím, protože je to absurdní, čili je to kontradikce in adjecto i in subjecto, dalo by se říct. Těch vět je víc rozsetých. Je to třeba Sokrates: Vím, že nic nevím. Může to být míněno ironicky, ale podle mě pro člověka dvacátého století je to přesné. Třeba v šestém století našeho letopočtu starý pán, můj učitel Lao-c’ v jedné kapitole Tao-te-ťingu říká uměti neuměti, to je to nejvyšší, jo? A když budeme dál listovat v hlavě, Mikuláš Kusánský, biskup, velice osvícený člověk, jeho vrcholná věta Docta ignorantia, „Učená nevědomost“, což je vlastně uvádění na společného jmenovatele Immanuela Kanta. Co Kant prvně dokázal svou filozofií, ohne Subjekt kein Objekt, že prostě objekty neexistují, Ding an sich selbst je nepoznatelná, existuje všechno v subjektu, kde se to zrcadlí. Teprve všecko, co myslíme, že je objektivní, musíme označkovat kategoriemi prostoru a času a třeba i jinými, čili subjektem. Otázka poznání je jakýmsi skokem – jako Kierkegaard – což je cesta, dalo by se říct, k chápání vbourat se do těch věcí, cesta skokem do Ding an sich selbst. Cesty milosti mají všechna náboženství, kterým je to jasné, no a tamto ostatní je racionální, to je prostě 100+ 1, to můžete vypravovat dál a dál, a ten rozum chodí kolem a chodí kolem. Vy trefíte na nádraží, dovedete si koupit lístek, zařídíte spoustu věcí, řídíte ten magneťák, to je racionální či