Страница 20 из 21
Rád chodívám do závodní kantýny podle spícího cáglágru; ve vrstvách spočívají klády oceli vyrovnané jak dubová polena. Potom se dívám na nebe, kde se mi zničehonic objeví hlava tak veliká jak noční obloha, hlava s připálenou kadeří od hvězd, tvář detailů nikdy nezřených. Ocel s přísadou wolframu a kobaltu se ve skrojení podobá barvám motýlích asijských křídel. Kdosi mi pumpuje do mozku věty, dávno zapomenuté obrazy z dětství, bezvýznamné předměty a hovor mi louskají srdce a já, říční faun, jsem zase ochrnutý touhou po říční nymfě, chodím wolframovým prostorem, ústy a nosem mám provlečený drát, a kdykoliv se odchýlím z dráhy, prudce to v chřípí zabolí.
Přistupuji k elektrolytické peci, modrou tabulku skla před očima, a tavba bouřlivě klokotá. Tohle je nádherná práce nádherných lidí, prostor v martinské peci duní jak symfonický orchestr, jediným pohledem proběhnu nístějí nazpátek až k těm schodům, kde jsi se mnou snášela lampu do skleněného bazaru, kde se poprvně moje ruka dotkla tvé ruky a melodický mandl mi lisoval srdce. Zaprášení manekýni trnuli bystrozrakem a konvenčností, houpací židle tvé chůze mi vrátila osvěžený mozek a blesk mého citu přeletěl do tvých vlasů. To se potom lze i zřítit do vroucí tavby na počest lásky, ocele s přísadou mne a tvého obrazu ve mně, obrazu, který mi vnucuje malinkou dětskou tvář zalitou blboučkým smíchem, protože židovská dívenka plivala žiletky a já jsem si pořezal ruce. Krásné borůvkové noci mi naplňují jitrem játra a tryska mého srdce mi vstřikuje krvavou směs. Slunce fárá z temnot a hebké vlnící se obilí se zmítá jak ženská režná sukně. Kolečka těžných jam se točí pozpátku, v zástupech vápnem natřených kmenů třešní okřívají zákryty vojenských hřbitůvků. Hlídači střeží zadrátované trestané ženy a vlaštovky roznášejí v zobáčku poselství houslí. Trestankyně se řadí, hledám tu svou krasavici, ale ona zde ještě není. Některé ty trestané holky mají vyčesané vlasy jak vznešené dámy, režné blůzičky a režné kalhoty si překládají nad loktem a koleny jak milionářky slunící se na plážích v Miami. Svět drží ty holčiny formou, barvičkou na rty, kartáčkem na zuby, pleťovým krémem, mužskýma očima. To jsou flastry a náplasti na deset, na patnáct, na dvacet let. I na doživotí. U vchodu do ženského lágru zpívá v kleci čížek, kterému vypíchli oči, aby líp zpíval. Sladkost mi zaplavuje hruď vůní laku na nehty, vanou na čokoládu, jateční pistolí. Myslím na cigaretové dutinky, trpasličí žárovky, náhrobní stínítka, zlaticí lis, poutní trny a organtýn. A konvalinky se mi řinou z očí. Krásná Poldi, otisku mědi, hlavinko s vůní medailonku a vůní připálených vlasů od hvězd, to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, tím tě ověšuji, hovořím s tebou mrtvými věcmi, oslovuji tě, když emailové džbány padají z nebes, když šílená luna zrcadlí reflexy tvých reflexů. I vzduch je tebou umazán. Stačí vytočit číslo telefonu, na druhém konci se zvedne ametystový aparát a z tvých úst proudí vzduch přenášený elektromagnetickými vlnkami, proudí zmrazená slova, hvězdice, vlákna, laboratorní pícky, nulové můstky a vibrátor. Ach, kdybych ti tak mohl propůjčit svoje oči! Je to tak krásné být zamilován, mít s sebou maličký elektromotor. Vždyť i dotyk břitvy lze uchovat dvacet let i víc. Je mně vždycky víc, když na tebe, Poldinko, myslím. Jako bych tebou porazil diamantový vesmír.
Uléhám na palandu, ale nejdřív upaluji sirkou ve škvírách štěnice. Slunce štrikuje briliantovou punčochu. Křídou píšu tvé jméno na prkýnko palandy, na kterém na sebe zlostí navíjí a rozvíjí prostěradlo Jarda Jezule, řezanka strožoku se mi sype do očí. V rozbité skříni trčí zabodnutý nůž. Jarda Jezule usedá, spouští tu svoji červenou nožičku s prstíčky podobnými chrupu.
„Hele, Jezule,“ povídám, „kde máš to čtení, ty sebraný spisy?“
„Jaký spisy?“
„Ty spisy, se kterejma jsi sem přijel,“ povídám a kreslím na prkýnko hlavinku Poldinky, hlavičku s připálenou kadeří od hvězdy.
„Dej mi s tím pokoj,“ vyklonil hlavu Jarda, „spadl jsem se o pět kil! A co ty štěnice a co ten hajzl hned vedle?“
„To měli v koncentráku i básníci,“ povídám a dál kreslím, „ale Jezule, trošku romantiky…“
„Ale já nejsem v koncentráku!“ vykřikl Jarda a krev se mu nahrnula do obličeje.
„Správně,“ povídám, „správně, ale bouře a příval netrvá celej den. Ovšem trošku romantiky v tobě nejní, Jezule, romantiky.“
Brigádník Jarda, bývalý kožešník, se chytil pelesti, vyklonil se a tvář mu chrstala zlostí. Obličej chrliče z katedrály. A seskočil a červená nožka pleskla, pak kulhal a nastavil mi před oči napřažený prst jak nůž. Pak mě celou minutu držel očima v šachu a tvářil se, že mi chce něco strašně důležitého říct. Potom mávl rukou, jako by to, co mi chtěl říct tak důležitého, zahodil a zatratil i se mnou. Odplil si a začal vycpávat prázdnou špičku botky novinami.
„Hele,“ řekl mírně, „Kafko, pomáhá ta vodička na vši, pomáhá?“
„Pomáhá,“ povídám, „pomáhá.“
„Tak, kamaráde Kafko, spi, jseš po noční, tak spi,“ řekl Jarda Jezule a zvedl botu a vědecky se do ní díval. Usínal jsem. Slyšel jsem, jak Jarda šátrá pod postelí, pak o koleno oprašuje nějaké knížky.
TAK ZASE RÁNO CO RÁNO vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první mechanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně probuzeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu posazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, naladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ticho a náhle ra