Povídky z jedné kapsy

“Jak se jmenujete,” spustil na něho zlý a studený hlas.

Záruba by to rád řekl, ale jen hýbá rty.

“No tak, jak se jmenujete,” zařval zlý hlas.

“Záruba Antonín,” šeptá čahoun sípavě.

“Bytem?”

Záruba bezradně pokrčil rameny. “Na Pankráci,” vypravil ze sebe. “V samovazbě.”

Ono to sice nemá byt, ale stalo se to: tři právníci se radili, jak z toho dostat toho Zárubu ven, předseda senátu, státní návladní a advokát ex offo.

“Tak ať to ten Záruba zapře,” mínil státní návladní.

“To nejde,” bručel předseda senátu. “On se už ve vyšetřování přiznal, že se s těmi policajty pral. Trouba jeden, když se sám přiznal -“

“Kdyby ti strážníci vypověděli,” navrhoval advokát, “že toho Zárubu s určitostí nepoznávají, že to mohl být někdo jiný -“

“Prosím vás,” protestoval státní návladní, “to tak, abychom učili policajty lhát! Když toho Zárubu určitě poznávají - Já bych byl pro pominutí smyslů. Navrhněte prozkoumání duševního stavu, pane kolego; já se k tomu připojím.”

“Copak o to,” řekl advokát, “já to navrhnu; ale co když nám ho doktoři neuznají za blázna?”

“Já s nimi promluvím,” uvoloval se předseda senátu. “Ono to sice nemá být, ale - U čerta, to bych nerad, aby ten Záruba musel pro tu hloupost doživotně sedět. Já bych se raději viděl nevímkde. Prokristapána, já bych mu dal šest měsíců, ani bych nemrknul; ale aby si pak musel odsedět zbytek doživotního kriminálu, pane, to by se mně zatraceně netento, nelíbilo.”

“Nepomůže-li nám pominutí smyslů,” uvažoval státní zástupce, “tak to vypadá moc škaredě. Proboha vás prosím, já to musím zažalovat jako zločin; co si s tím mám jiného počít? Kdyby se byl ten pitomec stavil aspoň někde v hospodě! Z toho bychom už upletli nějakou tu nepříčetnost -“

“Prosím vás, páni,” naléhal předseda senátu, “nějak mně to už udělejte, abych ho mohl pustit. Já jsem starý člověk a nerad bych bral na sebe - no, však víte co.”

“Těžká věc,” vzdychl státní návladní. “No, budeme vidět. Aspoň se to s těmi psychiatry protáhne. Tak zítra je líčení, že?”

Ale k líčení ani nedošlo. Té noci se Antonín Záruba oběsil, patrně ze strachu před trestem. Protože byl příliš dlouhý, visel tak divně, jako by seděl na zemi.

“Zatrápená věc,” bručel státní návladní, “hergot, to je hloupá věc. Ale aspoň že my za to nemůžeme.”

Zločin na poště

“Pane, Spravedlnost,” řekl četnický strážmistr Brejcha. “To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo. Tak počkejte, vám to teda řeknu.

No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila; skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala? V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu a našla, že Helence chybí v kase dvě stovky. Mizerné dvě stovky, pane. Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra. Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila.

Když ji vytáhli na hráz, musel jsem u ní stát, než přišla komise. Už na ní, chudákovi, nebylo nic hezkého, ale já jsem pořád viděl, jak se směje z toho šaltru na poště, - inu, všichni jsme tam za ní chodili, že jo; tu holku měl každý rád. Sakra, povídám si, to děvče neukradlo dvě stovky; předně proto, že tomu nemůžu věřit, a za druhé, vždyť ona nepotřebovala krást; její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany, a ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí. Tatíka jsem dobře znal; pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík; a já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou. Jestli ty dvě stovky na poště chybí, to by je musel ukrást někdo jiný. Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.

Tak dobrá, zatím sem na poštu poslali nějakého mládence z Prahy, Filípek se jmenoval; takový šikovný a zubatý chlapík. Teda za tím Filípkem jsem chodil na poštu, abych něco vykoukal. To víte, je to tam jako všude na malých poštách; u okénka stolek, v tom stolku v šupleti peníze a známky. Úředník má za zády takový ten regál se všelijakými sazebníky a lejstry a váhu na vážení balíků a takových věcí. Pane Filípek, povídám mu, prosím vás, koukněte se do těch vašich sazebníků, co by tak stál, řekněme, telegram do Buenos Aires.

Tři koruny za slovo, povídá ten Filípek jakoby nic.

Tak co by stál expres telegram do Hongkongu, ptám se ho zas já.

To se musím podívat, řekl ten Filípek, vstal a obrátil se k regálu. A zatímco listoval v tom sazebníku zády ke stolku, protlačil jsem se rameny skrz to okénko, dosáhl jsem rukou na zásuvku s penězi a otevřel jsem ji; otvírala se docela lehce a tiše.

Tak děkuju, už to mám, povídám; takhle se to mohlo stát. Dejme tomu, že Helenka něco hledala v tom regálu; pak mohl někdo štípnout ty dvě stovky ze šuplete. Koukejte se, pane Filípek, kdybyste mně ukázal, kdo v těch minulých dnech odtud něco telegrafoval nebo posílal.

Pan Filípek se drbal na hlavě a povídá: Pane vachmajstr, to nepůjde. Víte, ono platí něco jako listovní tajemství - ledaže byste to hledal jménem zákona; ale to bych musel ohlásit nahoru, že tu byla prohlídka.

Počkejte, povídám mu. To bych zatím nerad dělal. Ale helejte, pane Filípek, kdybyste vy takhle… z dlouhé chvíle nebo tak… podíval se do těch lejster, kdo v posledních dnech odtud poslal něco takového, že se třeba Helenka musela obrátit zády ke stolku -

Pane vachmajstr, povídá ten Filípek, copak o to, odtelegrafované blankety tu budou; ale od rekomandovaných dopisů a balíků máme jenom zapsáno, komu se to posílá, ale ne, kdo to poslal. Já teda vám sepíšu všechna jména, která tu najdu; ono to sic nemá být, ale pro vás to už udělám. Ale já myslím, že z toho poznáte starou belu.

On měl, pane, ten Filípek pravdu; přinesl mně asi třicet jmen - to víte, na vesnické poště se toho mnoho nepodává, ještě takhle nějaký ten balík pro kluka na vojně -, ale z těch jsem nevycucal ani nejmenší zdání. Pane, kudy jsem chodil, tudy jsem na to myslil; tak mě tlačilo, že už svůj slib té mrtvé holce nesplním.

Tak jednou, to bylo asi za tejden, jdu zase na poštu. Ten Filípek se na mě cení a povídá: Pane vachmajstr, s těmi kuželkami už nebude nic, já pakuju. Zejtra sem přijde nová slečna, z Pardubic z pošty.

Aha, na to já. Nějaká disciplinárka, že jo, že tu slečnu přeložili z města na takovou mizernou vesnickou poštu.

Ba ne, povídá ten Filípek a kouká na mě tak nějak zvláštně. Ta slečna je sem přeložena na vlastní žádost, pane vachmajstr.

To je divné, říkám; - to přece víte, jaké ty ženské jsou.

Je, povídá ten Filípek a pořád tak na mě kouká, a ještě divnější je, že to anonymní udání, aby se na zdejší poště udělala blesková revize, přišlo taky z Pardubic.

Já jsem si pískl a myslím, že jsem koukal na toho Filípka stejně jako on na mne. A najednou povídá listonoš Uher, který si tam rovnal roznášku: Jo, do Pardubic - on tam dopisuje skoro de

Poslouchejte, fotr, povídá ten Filípek, nevíte, jak se ta slečna jmenuje?

Nějak jako Julie Touf - Toufar -

Tauferová, řekl Filípek. Tak je to ona, ta, co sem má přijít.