Страница 28 из 35
“Obžalovaný,” vpadl do toho státní zástupce, “nám nejde o krávu, ale o lidský život. Proč jste zabil svého tchána?”
“To bylo skrz to pole.”
“To není žádná odpověď!”
“Von chtěl to pole prodat -“
“Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!”
“Jo, ale von nechtěl umřít,” pravil Vondráček pohoršeně. “Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým - Já mu nikdy nic zlýho neudělal. To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo?” řekl, obraceje se k publiku. Auditorium, kde zasedalo půl vesnice, souhlasně zašumělo.
“Ano,” ozval se předseda vážně. “A proto jste ho chtěl otrávit, že?”
“Votrávit,” zabručel obžalovaný. “Tak neměl prodat ten jetel. Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma. To nejni žádný hospodářství, no že jo?”
Auditorium zabručelo na souhlas.
“Obracejte se ke mně, obžalovaný,” křikl předseda. “Nebo dám vaše krajany vyvést. Povězte nám, jak se stala ta vražda.”
“No,” začal Vondráček váhavě, “to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem. Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat. Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři. Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo. Tak jsem šel štípat dříví.”
“Byla to tahle sekyrka?”
“Jo.”
“Pokračujte!”
“Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě. Vona hned začala brečet. Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím. A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem! A já mu řek, že mně vydojil kozu. Nato von mně chtěl vydrat tu sekyrku. Tak jsem po něm seknul.”
“Proč?”
“To bylo skrz to pole.”
“A proč jste ho seknul třikrát?”
Vondráček pokrčil rameny. “To už tak - Milostpane, našinec je zvyklej na těžkou práci.”
“A pak?”
“Pak jsem si šel lehnout.”
“Spal jste?”
“Ne. Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty. Vono to pak bude pohromadě.”
“A svědomí vás netrápilo?”
“Ne. Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě. A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek. Dyť von tchán už neměl ani vůz. Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství. Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit.”
“A se starým člověkem jste cit neměl?” zahřímal předseda.
“Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi,” koktal obžalovaný.
“Tedy vy jste ho zavraždil ze ziskuchtivosti!”
“To není pravda,” bránil se Vondráček rozechvěně. “To bylo pro to pole! Kdyby ty pole přišly dohromady -“
“Cítíte se vinen?”
“Ne.”
“Zavraždit starého člověka, to pro vás nic není?”
“Dyť říkám, že to bylo skrz to pole,” vybuchl Vondráček téměř vzlykaje. “To přece není žádná vražda! Ježíšmarjá, tomu přece každej musí rozumět! Milostpane, dyť to bylo v rodině! Cizímu bych to neudělal - Já jsem nikdy nic neukrad… zeptejte se na Vondráčka… a voni mě sebrali jako zloděje, jako zloděje,” sténal Vondráček, duse se lítostí.
“Ne, ale jako otcovraha,” pravil předseda smutně. “Víte, Vondráčku, že na to je trest smrti?”
Vondráček smrkal a potahoval. “To bylo skrz to pole,” řekl odevzdaně; načež se líčení vleklo dál: svědkové, plaidoyery…
Zatímco se porota odebrala k poradě o vině obžalovaného Vondráčka, brejlil Předseda zamyšleně z okna kanceláře.
“Celkem to bylo slabé,” bručel votant. “Ani státní zástupce se do toho jaksi nehnal, ani obhájce toho mnoho neřek… Zkrátka, vyložený případ, jaképak řeči.”
Předseda soudu zafuněl. “Vyložený případ,” řekl a mávl rukou. “Poslouchejte, pane kolego, ten člověk se cítí tak v právu jako vy nebo já. Mně to připadá, jako bych měl soudit řezníka za to, že porazil krávu, nebo krtka za to, že dělá krtiny. Člověče, mně chvílemi bylo, že to vůbec není naše věc, rozumíte, otázka práva nebo zákona - Fuj,” oddechl si a svlékal talár. “Musím si od toho chvilku odpočinout. Víte, já myslím, že ho porota pustí; je to nesmyslné, ale snad ho pustí, protože… Já vám něco řeknu: já jsem selské krve; a když ten člověk říkal, že ta pole chtějí k sobě, tak… já viděl dva pruhy polí, a cítil jsem, kdybychom měli soudit… rozumíte, po nějakém božím zákonu… že bychom musili soudit ta dvě pole. Víte, co bych byl nejraději udělal? Nejraději bych byl vstal, smekl baret a řekl: Obžalovaný Vondráčku, ve jménu božím, protože krev prolitá volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem; blínem a hložím; a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti… Rád bych věděl, co by tak tomu řekl státní zástupce. Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh; víte, on by mohl uvalit takové strašné a veliké tresty - Soudit ve jménu božím; ale na to my jsme krátcí. - Co, už se porota dohodla?” Vzdychaje nechutí, oblékal si předseda soudu talár. “Tak pojďme! Uveďte porotu!”
Zmizení herce Bendy
Druhého září zmizel herec Benda, mistr Jan Benda, jak se mu říkalo od té doby, co jediným rozběhem vystoupil na jednu z nejvyšších příčlí herecké slávy. Totiž druhého září se nestalo docela nic; posluhovačka, která v devět hodin ráno přišla poklidit Bendův byt, našla zválenou postel a celý ten kančí nepořádek, který obyčejně Bendu obklopoval, jenom pan mistr nebyl doma; ale jelikož na tom nebylo nic neobvyklého, dala byt svým sumárním způsobem do pořádku a šla zase po svém. Dobrá. Ale od té doby nebylo po herci Bendovi ani památky.
Paní Marešová (totiž ta posluhovačka) se nepodivila příliš ani tomu; prosím vás, tihle herci, to vám je jako cikáni; kdopak ví, kam zas jel hrát nebo flámovat. Ale desátého září se strhla po herci Bendovi sháňka; měl přijít do divadla, kde se začínaly zkoušky na Krále Leara; když Benda nepřišel ani na třetí zkoušku, vzbudilo to přece jen nepokoj a z divadla telefonovali doktoru Goldbergovi, Bendovu příteli, neví-li, co se děje s Bendou.
Ten doktor Goldberg byl chirurg a vydělával ukrutné peníze na slepých střevech; to už je taková židovská specialita. Jinak to byl tlustý člověk s tlustými zlatými brýlemi a tlustým zlatým srdcem; hořel pro umění, měl byt od podlahy po strop ověšený samými obrazy a oddaně miloval herce Bendu, který k němu choval přátelské opovržení a s jistou blahosklo
Tedy tomu doktoru Goldbergovi telefonovali z divadla, co prý se děje s Bendou. Odpověděl, že nemá ponětí, ale že se po něm podívá; co neřekl, bylo, že už ho sám po celý týden shání po všech nočních lokálech a výletních hotelech s rostoucím znepokojením; měl tísnivou předtuchu, že se něco Bendovi stalo. To bylo totiž tak: Doktor Goldberg byl, pokud mohl zjistit, poslední, kdo Jana Bendu viděl. Někdy koncem srpna s ním ještě podnikl triumfální tažení noční Prahou; ale pak už Benda nepřišel na žádnou obvyklou schůzku. Snad stůně, řekl si konečně doktor Goldberg a zajel si jednou večer do Bendova bytu; bylo to právě prvního září. Zvonil u dveří; nikdo nešel otevřít, ale uvnitř bylo slyšet nějaký šramot. Tu drnčel doktor dobrých pět minut na zvonek; najednou zazněly kroky a dveře se otevřely; stál v nich Benda zahalený v županu, a doktor Goldberg se ho zděsil: tak zdivočele vypadal slavný herec s rozcuchanými a slepenými vlasy a vousy dobrý týden neholenými; zdál se přepadlý a špinavý. “A, to jste vy,” řekl nevlídně, “co chcete?”
“Proboha, copak se s vámi stalo?” vyhrkl doktor užasle.
“Nic,” zavrčel Benda. “Nikam nepůjdu, rozumíte? Dejte mi pokoj!” A zavřel dveře Goldbergovi před nosem. - Den nato tedy zmizel.
Doktor Goldberg brejlil ustaraně svými tlustými skly. Něco tu nebylo v pořádku. Od domovníka baráku, kde Benda bydlel, zvěděl jenom to, že onehdy v noci, snad to bylo zrovna na druhého září, zastavilo asi ve tři hodiny ráno před domem auto; ale nikdo nevystoupil, jen troubil na houkačku, jako by dával někomu v domě znamení. Pak bylo slyšet, že někdo vychází z domu a zabouchl za sebou domovní vrata; potom auto odjelo. Jaké to bylo auto, kdepak, na to se domovník nešel podívat; ve tři hodiny ráno člověk neleze z postele, když nemusí. Ale ta houkačka troubila, jako by ti lidé měli hrozný kvalt a nemohli chvilku čekat.