Страница 23 из 35
“Ale pane,” namítal pan Rybka vrtě sebou nespokojeně, “copak vám tohle stačí? Tady jde o… o takovou divnou věc… o něco tak záhadného… a vy…”
Pan Bartošek pokrčil rameny. “A já to nechávám plavat. Pane, chcete-li, já nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid. Víc nemohu dělat. Neslyšíte nic? Žádné kroky? To jde naše patrola; tak to už jsou dvě hodiny a sedm minut. Dobrou noc, pane.”
Pan Rybka doprovázel komisaře z vrátek; prostřed ulice byl ještě ten nedokončený a nepochopitelný řádek kroků - Po druhém chodníku se blížil strážník.
“Mimro,” zavolal komisař, “máte něco nového?”
Strážník Mimra zasalutoval. “Celkem nic, pane komisaři,” hlásil. “Tamhle v čísle sedmnáct mňoukala venku kočka; tak jsem na ně zazvonil, aby ji pustili domů. V čísle devět neměli zavřená vrátka. Na rohu rozkopali ulici a nedali tam červenou lucernu, a u hokynáře Maršíka se na jedné straně uvolnila vývěsní tabule; budou to muset ráno sundat, aby to někomu nespadlo na hlavu.”
“To je všechno?”
“To je všechno,” mínil strážník Mimra. “Ráno se budou muset sypat chodníky, aby si někdo nezlomil nohu; mělo by se v šest hodin všude zazvonit -“
“Tak je dobře,” řekl komisař Bartošek. “Dobrou noc!”
Pan Rybka se ještě jednou ohlédl po těch šlépějích, jež vedly do neznáma. Ale tam, kde byla poslední šlépěj, byly teď dva důkladné otisky služebních bot strážníka Mimry; a odtud pokračovaly ty široké šlápoty pravidelnou a jasnou řádkou dál.
“Zaplaťpánbůh,” oddychl si pan Rybka a šel spat.
Kupón
Toho horkého srpnového večera bylo na Střeleckém ostrově plno lidí; a tak Mince a Pepovi nezbylo, než aby si sedli ke stolu, kde už seděl nějaký pán s tlustým a smutným knírem. “S dovolením,” řekl Pepa a ten pán jenom tak pokývl. (Ten protiva, řekla si Minka, zrovna u našeho stolu musí sedět!) První věc tedy byla, že si Minka s gestem vévodkyně sedla na židli, kterou jí Pepa utřel kapesníkem; druhá, bezprostředně následující, byla ta, že honem vytáhla pudřenku a pudrovala si nos, aby se jí proboha v tom horku snad trochu neleskl; a přitom, jak tu pudřenku vyjímala, vypadl jí z taštičky zmuchlaný lístek. Tu se ten pán s knírem shýbl a zvedl ten maličký lístek. “Schovejte si to, slečno,” řekl zasmušile.
Minka se začervenala, předně proto, že ji oslovil cizí pán, a za druhé proto, že ji mrzelo, že se začervenala. “Děkuju,” řekla a obrátila se honem k Pepovi. “Víš, to je ten kupón z obchodu, co jsem si kupovala punčochy.”
“Právě,” řekl melancholický muž. “Ani nevíte, slečno, k čemu se to může potřebovat.”
Pepa považoval za svou rytířskou povi
“To nevadí,” mínil muž s knírem. “To má někdy větší cenu než já nevím co.”
Minčina tvář nabyla upjatého výrazu. (Ten protiva se nám bude plést do řeči; bože, proč jsme si nesedli jinam!) Pepa se rozhodl, že to skoncuje. “Jakou cenu?” řekl studeně a svraštil obočí. (Jak mu to sluší, potěšila se Minka.)
“Jako stopa,” zabručel ten protiva a dodal místo formálního představení: “Já jsem totiž pan Souček od policie, víte? Teď zrovna jsme měli takový případ,” řekl a mávl rukou. “Člověk ani neví, co nosí v kapse.”
“Jaký případ?” nemohl se zadržet Pepa. (Minka zachytila pohled mládence od vedlejšího stolu. Počkej, Pepo, já ti dám, mluvit s jinými lidmi!)
“Ale s tou ženskou, co ji našli u Roztyl,” řekl muž s knírem a chystal se umlknout.
V Mince propukl náhlý zájem, nejspíš proto, že šlo také o ženu. “S jakou ženskou?” vyhrkla.
“Ale s tou, co ji tam tuhle našli,” bručel vyhýbavě pan Souček od policie a trochu v rozpacích vyhrabal z kapsy cigaretu; a tu se stalo něco naprosto nepředvídaného: Pepa vjel spěšně rukou do kapsy, rozžal svůj zapalovač a podával tomu člověku oheň.
“Děkuju vám,” řekl pan Souček zřejmě dojat a poctěn. “Víte, jak našli ženci v obilí tu ženskou mrtvolu mezi Roztyly a Krčí,” vysvětloval, dávaje tím najevo svou vděčnost a přízeň.
“Já o tom nic nevím,” řekla Minka, vyvalujíc oči. “Pepo, pamatuješ, jak jsme byli v Krči? - A co se té ženské stalo?”
“Uškrcená,” pravil pan Souček suše. “Měla ještě provaz kolem krku. Já nebudu tady před slečnou povídat, jak vypadala; to víte, v červenci - a když tam ležela skoro dva měsíce -” Pan Souček vyfoukl s odporem kouř. “To nemáte ponětí, jak člověk v takovém pádě divně vypadá. Kdepak, ani vlastní matka by ho nepoznala. A těch much -” Pan Souček zavrtěl melancholicky hlavou. “Slečno, když se dá pryč jenom ta kůže, tak je s krásou amen. Ale potom určit identitu, to je ten kříž, rozumíte? Pokud to ještě má nos a oči, tak se to dá poznat; ale když to leží dýl než měsíc na slunci -“
“Tak musí ta mrtvola mít nějaký monogram,” mínil Pepa znalecky.
“Kdepak monogram,” bručel pan Souček. “Pane, svobodné holky obyčejně nemají žádný monogram, protože si říkají, ale co, beztoho se brzo vdám. Ta ženská neměla žádný monogram, kdepak!”
“A jak byla stará?” zajímala se Minka účastně.
“Asi pětadvacet, říkal doktor; víte, podle zubů a takových věcí. A podle šatů to mohla být dělnice nebo služka, ale spíš služka, protože měla takovou jako venkovskou košili. A pak, kdyby to byla dělnice, tak by už asi byla po ní sháňka, protože dělnice se obyčejně drží na jednom místě nebo v jednom kvartýru. Ale taková služka, když jednou změní místo, tak o ní nikdo neví a nikdo se už o ni nestará. To je taková divná věc se služkami, že jo. Tak jsme si řekli, když se nikdo po ní dva měsíce nesháněl, tak to nejspíš bude služka. Ale hlavní věc, to byl ten kupón.”
“Jaký kupón?” ptal se živě Pepa; neboť zajisté cítil v sobě hrdi
“To je tak,” řekl pan Souček pohlížeje zádumčivě k zemi. “Ono se u ní nenašlo dočista nic; ten, co jí to udělal, jí sebral všechno, co by mohlo mít nějakou cenu. Jenom v levé ruce ještě držela utržený řemínek od taštičky, a ta taštička bez řemínku se našla kus dál v žitě. On jí chtěl nejspíš vytrhnout i tu taštičku, ale když se řemínek přetrhl, tak už pro něj neměla žádnou cenu a zahodil ji do žita; ale dřív z ní všechno vybral, víte? Tak v té tašce jenom zůstal zapadlý v takovém faldíčku lístek z tramvaje číslo 7 a takový ten kupón z jednoho obchodu s porculánem na pětapadesát korun. Nic víc jsme u ní nenašli.”
“Ale ten provaz na krku,” řekl Pepa. “Za tím jste měli jít!”
Pan Souček potřásl hlavou. “To byl jen kus šňůry na prádlo, to nic není. My jsme neměli dočista nic než ten lístek z tramvaje a ten kupón. To se ví, dali jsme do novin, že se našla ženská mrtvola, stáří asi dvacet pět let, šedivá sukně a proužkovaná blůza, a jestli se nějaká služebná asi dva měsíce pohřešuje, tak ať se to oznámí na policii. Dostali jsme přes sto udání; to víte, v květnu tyhle služky nejvíc mění místo, to nikdo neví proč; ale pak se ukázalo, že to byly samé plané údaje. Ale co to dá práce, takové zjišťování,” řekl pan Souček melancholicky. “Nežli se taková káča, co sloužila v Dejvicích, najde zas někde ve Vršovicích nebo v Košířích, pane, to stojí jednoho člověka celý den běhání. A nakonec to všechno je zbytečné; ta pitomá řehtačka je živá a ještě se člověku vysměje. Teď hrajou pěkný kousek,” poznamenal s libostí, kývaje hlavou do taktu k Wagnerovu motivu valkýr, do něhož kapela na ostrově vkládala všechnu svou sílu. “Takový smutný, že? Já mám rád smutnou hudbu. Proto já chodím na všechny velké funusy, chytat tam kapsáře.”
“Ale ten vrah musel nechat nějaké stopy,” mínil Pepa.
“Vidíte tamhletoho frajera?” pravil pan Souček se zájmem. “Ten dělá pokladničky v kostelích. To bych rád věděl, co tu chce. Ne, ten vrah nenechal žádné stopy. Poslouchejte, když najdete zamordovanou holku, tak na to můžete vzít jed, že to udělal její milenec; to se tak obyčejně stává,” řekl zádumčivě. “Z toho si, slečno, nic nedělejte. Teda to my bychom věděli, kdo ji oddělal; ale dřív bychom museli znát, která ona je. V tom byla ta celá potíž, že jo.”