Levá ruka tmy

Nic z toho krále neupoutalo ani nepřesvědčilo. Ještě jsem chvilku pokračoval, snažil jsem se ho přivést k tomu, že přítomnost Ekumenu by jeho nebo karhidský shifgrethor posílila, a ne ohrozila, ale nemělo to smysl. Stál tam zarputile, jak stará vydra v kleci, klátil se dopředu a dozadu, přešlapoval z nohy na nohu, pohupoval se, křečovitě se zašklebil a odhalil přitom zuby. Zmlkl jsem.

„Jsou všichni tak černí jako vy?"

Getheňané jsou většinou žlutohnědí nebo červenohnědí, ale viděl jsem hezkou řádku tak tmavých, jako jsem já. „Někteří jsou černější," odpověděl jsem mu, „jsme všech možných barev," a otevřel jsem pouzdro (než jsem došel do Červené síně, čtyřikrát mi ho stráže zdvořile prohlédly), ve kterém jsem měl svůj ansibl a několik obrázků. Tyto obrázky – filmy, fotografie, malby, aktiva a nějaké krychle – tvořily malou galerii Člověka: člověka, jenž obývá Hain, Chiffewar a Cetiany, S a Temi Alterru a Uttermost, Kapetyn, Ollul, 4-Taurus, Rokanan, Ensbo, Cime, Gde a Sheashel Haven. Král bez valného zájmu na pár jen tak mrkl.„Co je toto?"

„Osoba z Cime, žena." Musel jsem použít slovo, kterým by Getheňané označili jedině osobu v nejvyšší fázi kemmeru, jinak se ještě nabízelo slovo pro samici.

„Nepřetržitě?"

„Ano."

Pustil krychli a dál se vestoje pohupoval z nohy na nohu, hleděl na mě nebo spíše za mě, světlo z ohně se mu míhalo po obličeji. „Oni jsou všichni takoví -jako vy?"

Zdoláni této překážky jsem jim nebyl schopen usnadnit. Nakonec se musí naučit se s ni vypořádat.

„Ano. Sexuální fyziologie Getheňanů, alespoň pokud víme, nemá nikde mezi lidskými bytostmi obdoby."

„Takže všichni tam, na těch ostatních planetách, nepřetržitě kemmeruji? Společnost zvrhlíků? Tak to formuloval lord Tibe; a já jsem si myslel, že si dělá legraci. Třeba to tak opravdu je, ale je to odporná představa, pane Aii, a já nevidím důvod, proč by zdejší lidské bytosti měli vyhledávat a tolerovat nějaké styky s tvory tak příšerně odlišnými. Jenže vy jste tu možná proto, abyste mě upozornil, že v této záležitosti nemám na výběr."

„Výběr, pro celou Karhide, leží jen a jen na vás, pane."

„A co když vás odsud vyexpeduju?"

„No tak půjdu. A třeba to zkusím někdy znovu, s jinou generací…"

To zabralo. Vyhrkl: „Vy jste nesmrtelný?"

„Ne, pane, to vůbec ne. Ale dá se využit časových skoků. Kdybych se teď vydal z Getheny na nejbližší svět, Ollul, strávil bych na cestě tam sedmnáct let planetárního času. Časoskok je schopnost pohybovat se skoro tak rychle jako světlo. A kdybych se tam jen točil a hned se vrátil zpět, těch pár hodin, které bych strávil v lodi, by tady vydalo za plných čtyřiatřicet let; a mohl bych začít znova." Tahle teorie časoskoků, která obvykle lidem vnukala falešnou představu o nesmrtelnosti, fascinovala každého, kdo mi naslouchal, od rybářů na ostrově Horden po ministerského předsedu, jeho však nechávala chladným. Ostrým, rezavým hlasem se zeptal: „Co je toto?" a ukázal na ansibl.

„Ansibl, dorozumívací zařízeni, pane."

„Rádio?"

„Nevyužívá radiových vln ani žádné formy energie. Princip, na kterém pracuje, konstanta simultá

„Neumím jazyk obyvatel Prázdna," vymlouval se král a zase nasadil svůj tupý a záludný úsměv.

„Bude tam připraven asistent – já jsem je totiž upozornil – který umí karhidsky."

„Cože? Jak to?"

„Jak víte, já nejsem první cizinec, který je na Gethenu. Přede mnou tu byla skupina průzkumníků, kteří svou přítomnost neohlásili, ale vydávali se za Getheňany a rok cestovali křížem krážem po Karhide a Orgoreynu a Souostroví. Když odletěli, podali zprávu Radám Ekumenu; to bylo před více než čtyřiceti lety, za vlády vašeho dědečka. Jejich zpráva byla mimořádně příznivá. No a já jsem nastudoval informace, které oni nashromáždili, a jazyk, který zaznamenali, a přiletěl jsem sem. Chcete vidět to zařízeni v chodu, pane?"

„Nemám rád triky, pane Aii."

„To není trik, pane. Vaši vlastni vědci zkoumali – "

„Já nejsem vědec."

„Jste panovník, můj pane. A lidé stejného postavení na prasvětě Hainu od vás očekávají vzkaz."

Vrhl na mě divoký pohled. Ve snaze polichotit mu a upoutat jeho zájem jsem ho zahnal do úzkých – znovu otázka prestiže. Celé to snažení nebylo na nic.

„Dobře. Tak se toho strojku zeptejte, co dělá z člověka zrádce."

„Pomalu jsem vyťukal na klávesách, které byly uzpůsobeny karhidské abecedě: „Král Argaven z Karhide se ptá stabilů na Hainu, co dělá z člověka zrádce." Písmena zazářila na malé obrazovce a zmizela. Argaven to pozoroval, jeho neklidné přešlapováni na chvíli ustalo.

Následovala pauza, dlouhá pauza. Někdo dvaasedmdesát světelných let odtud teď bezpochyby horečně děroval požadavky do jazykového počítače pro karhidštinu, ne-li do počítače, v němž byly uloženy filozofické problémy. Nakonec z obrazovky zasvítila jasná písmena, zůstala tam na moment a pomaloučku se ztrácela. „Králi Argavenovi z Karhide na Gethenu, pozdravy. Nevím, co dělá z člověka zrádce. Žádný člověk sám sebe nepovažuje za zrádce; proto je těžké to zjistit. S úctou, Spimolle G. F., za stabily, v Saire na Hainu, 93/1491/45"

Když byl pásek nahraný, vytáhl jsem ho a podal Argavenovi. Nechal ho na stole, šel zase k prostřednímu krbu, skoro do něho vstoupil, kopal do rozžhavených polen a rukama srážel k zemi jiskry. „Takovou užitečnou odpověď by mi mohl dát kterýkoli věštec. Odpovědi nestačí, pane Aii. Ani vaše krabička, váš strojek. Ani vaše vozidlo, vaše loď. Spousta podvodů a jeden podvodník. Chcete, abych vám, vašim povídačkám, vašim vzkazům věřil. Ale proč bych jim měl věřit? A proč bych je měl poslouchat? Jestli je tam někde mezi hvězdami osmdesát tisíc světů plných příšer, co z toho? My od nich nic nechceme. My jsme si zvolili svou cestu a už po ni dost dlouho kráčíme. Karhide je na rozhraní nové epochy, velkého nového věku. My si půjdeme svou vlastní cestou." Zaváhal, jako by mu vyschl zdroj jeho argumentů – především asi ne jeho argumentů. Jestliže Estraven už nebyl královým uchem, byl jím někdo jiný. „A kdyby existovalo něco, co ti Ekumenové chtějí od nás, nebyli by poslali vás samotného. Je to podfuk, nejapný vtip. Cizinců by tu byla aspoň tisícovka."

„Ale otevření dveří nevyžaduje tisíc mužů, můj pane."

„Co by ne? Aby je udrželi otevřené."

„Ekumen počká, dokud je neotevřete, pane. Nic vám nebude vnucovat. Byl jsem vyslán sám a zůstanu tady sám, abyste se mě nebáli."

„Nebáli?" zopakoval král, otočil tvář zjizvenou stíny, šklebil se, mluvil hlasitě a vřískavě. „Ale já se vás bojím, vyslanče. Já se bojím těch, kteří vás poslali. Bojím se lhářů, bojím se podvodníků a nejvíc se bojím trpké pravdy. A proto vládnu své zemi dobře. Protože jen strach ovládá lidi. Nic jiného nefunguje. Nic jiného netrvá dostatečně dlouho. Jste tím, čím podle vás jste, přesto jste podfuk, nejapný vtip. Mezi hvězdami není nic než prázdno a strach a tma a vy odtamtud přicházíte sám, abyste mě vystrašil. Ale já už strach mám a jsem král. Strach je král. Teď si sbalte.svoje léčky a fígle a běžte. Toť vše. Nařídil jsem, abyste dostal čestné občanství Karhide."

A tak jsem odcházel od krále, boty mi vrzaly na červené podlaze v červeném šeru sálu, až mě od krále nakonec odřízly dvoukřídlové dveře.

Zpackal jsem to. Na celé čáře jsem to zpackal. Ale když jsem vyšel z královského domu a procházel areálem paláce, nevrtal mi hlavou ani tak můj neúspěch, ale Estravenova role v něm. Proč ho král vyhnal za to, že hájil záležitost Ekumenu (což, jak se zdálo, bylo podstatou toho prohlášeni), když (podle krále samého) dělal pravý opak? Kdy začal radit králi, aby se mi vyhnul, a proč? Proč byl vyhoštěn a já zůstal na svobodě? Kdo z nich lhal víc a proč k čertu lhali?