Levá ruka tmy

„Co je, Genry?"

Stál jsem tam uprostřed ničeho. Vyhrkly mi slzy a víčka mi přimrzla k sobě. „Bojím se, že spadnu," odpověděl jsem.

„Jsi přece na laně," uklidňoval mě. Pak přišel za mnou, ujistil se, že nikde v dohlednu není žádná rozsedlina, a když viděl, jak na tom jsem, řekl: „Postavíme stan."

„Ještě ne, měli bychom jit dál."

Ale on už odvazoval stan.

Později, když už jsme byli po jídle, promluvil: „Dobře jsme udělali, že jsme zastavili. Myslím, že tudy nemůžeme jít. Zdá se, že tu led ustupuje, a pořád bude stejně zvětralý a přerušovaný trhlinami. Kdyby bylo vidět, mohli bychom to zvládnout. Ale v nestinu to nejde."

„Jak se ale dostaneme k Shensheyským močálům?"

„Když bychom se místo k jihu zase odklonili na východ, mohli bychom se snad dostat na pořádný led, schůdný až do Guthenského zálivu. Jednou v létě jsem ten led viděl z člunu v zálivu. Táhne se až k Červeným horám a v ledových řekách stéká do zálivu. Kdybychom sešli po jednom z těch ledovců dolů, mohli bychom po mořském ledu pokračovat přímo na jih do Karhide a vstoupit tam od moře, což by asi bylo lepší než přes hranice. Pár kilometrů si tím sice zajdeme, hádám takových třicet až osmdesát. Co ty na to, Genry?"

„Já na to, že pokud se nezmění tohle bílé počasí, tak už neujdu ani pět metrů."

„No ale jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu…"

„Jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu, tak je všechno v pořádku. A jestli se ještě někdy objeví slunce, tak si vlezeš na sáně a já tě zadarmo svezu do Karhide." Byl to typický pokus o humor; v tom stádiu cesty byly všechny naše pokusy přihlouplé, ale někdy aspoň tomu druhému pozvedly náladu. „Nic mi není, kromě akutního chronického strachu," dodal jsem.

„Strach je velmi užitečný. Jako tma; jako stíny." Estravenův úsměv vypadal jako ošklivá škvíra v popraskané hnědé masce, která se olupuje, která je shora přikrytá černou kožešinou a do které jsou vsazeny dva černé kamínky. „Je to divné, že nestačí de

„Dej mi na chvilku svůj blok."

Právě dopsal záznam o uplynulém dnu a provedl nějaké výpočty vzdálenosti a přídělů jídla. Kolem ohřívače mi pak deník přisunul a s nim i inkoustovou tužku. Na prázdný list zevnitř přilepený na zadní desky jsem nakreslil křivku v kruhu a černě vybarvil tu část, která v symbolu označuje jiň, a zase jsem mu to posunul zpět.

„Znáš tady ten symbol?"

Dlouze se na něj zadíval a tvářil se přitom nějak divně, ale řekl:

„Ne"

„Setkal by ses s tím na Zemi a na Hainu-Davenantu a na Chiffe-waru. Jsou to jin a jang. Světlo je levá ruka tmy… jak to bylo? Světlo, tma. Strach, odvaha. Zima, teplo. Žena, muž. To jsi ty, Thereme. Jsi obojí a jedno. Stín na sněhu.

Další den jsme se vlekli na severovýchod; pro celý ten den byla charakteristická bílá absence čehokoli, do té doby, než na tom nic, po kterém jsme se trmáceli, zmizely všechny praskliny. Pojedli jsme jen dvoutřetinovou dávku a doufali, že nám na naší prodloužené trati nedojdou úplně zásoby. Napadlo mě, že i kdyby došly, bylo by to skoro jedno, protože rozdíl,málo – nic‘ mi připadal pranepatrný. Estravena však vedla jeho šťastná hvězda k čemusi jako předtuše nebo intuici, ale byla to zřejmě logická úvaha na základě zkušeností. Po čtyři dny jsme postupovali na východ; byly to čtyři z nejdelších úseků, jaké jsme vůbec urazili, každý zhruba třicetikilometrový. A pak v tom klidném počasí, v té bílé nicotě, nastal zvrat, rozsypalo se na kusy a nastalo víření, vir, vir drobných sněhových částeček před námi, za námi, na boku, v očích; jak zašlo světlo, spustila se bouře. Tři dny jsme leželi ve stanu, zatímco nám vichřice spílala, tříde

„Asi mě dožene k tomu, že na ni taky zaječím," oslovil jsem Estravena myšlenkami a on s váhavostí typickou pro jeho spojeni vyslal ke mně: „Nemá smysl. Nebude poslouchat."

Prospali jsme hodiny a hodiny, jedli jsme jen trochu, ošetřovali jsme si omrzliny, záněty a odřeniny, domlouvali jsme se myšlenkami a znovu usínali. Tříde

Navečer přichystal Estraven nezkrácený příděl jídla. Kdybychom takhle jedli dál, vystačily by nám zásoby už jen na sedm dnů.

„Kolo se obrací," řekl vážně. „Aby se nám dobře šlo, musíme pojíst."

„Jezme, pijme, veselme se." To jídlo mi pozvedlo náladu. Nezřízeně jsem se rozchechtal svým vlastním slovům. „Všechno souvisí se vším – jidlo-veselo-pití. Když se nenadlábneš, těžko budeš veselý." Napadlo mě, že je to stejná záhada jako kruh jin-jang, ale dlouho u té záhady nezůstalo. Rozptýlilo ji něco v Estravenově obličeji. Najednou mi bylo do breku, ale ovládl jsem se. Nebylo by to fér, Estraven nebyl tak silný jako já a třeba by se také rozbrečel. Mezitím usnul: spal vsedě, s miskou na klíně. Taková nedůslednost byla u něho vzácná. Ale nebyl to špatný nápad, s tím spánkem.

Druhý den ráno jsme se probudili dost pozdě, dali jsme si dvojitou snídani, opásali se popruhy a vydali se se svými lehkými saněmi pryč z okraje světa.

Pod tímto okrajem světa, což byl strmý kamenitý svah zbarvený v bledém poledním slunci do bíločervena, se rozkládalo zamrzlé moře: Guthenský záliv, zamrzlý od břehu ke břehu a od Karhide až po severní pól.

Trvalo nám jedno odpoledne a celý další den, než jsme přes polámané hrany a terasy a všelijaké prohlubně v ledu, zaklíněném do Červených hor, sestoupili k zamrzlému moři. Tam jsme nechali sáně. Upravili jsme si zavazadla na záda tak, že hlavni náplň jednoho tvořil stan a druhého spací pytle a jídlo jsme rozdělili rovnoměrně. Na každého takto vyšlo méně než dvanáct kilogramů; vzal jsem k sobě ještě chabový ohřívač a i tak to vážilo necelých patnáct kilogramů. Připadalo mi výborné, že jsme se zbavili věčného tahání, posunování, vláčení a zdvihání sani, a také jsem to Estravenovi řekl, když jsme se vydali na pochod. Ohlédl se zpátky na sáně, pouhé smítko na ohromné agónii ledu a načervenalého kameni. „Posloužily nám," prohlásil. Svou oddaností rovnoměrně podělil i věci, trpělivé, odolné, spolehlivé věci, které používáme a jsme na ně zvykli, věci, vedle kterých žijeme. Po saních se mu stýskalo.

Ten večer, sedmdesátý pátý v pořadí, padesátý první na plošině, v Harhahad A

Zase jasný den, i když strašně zima, při rozbřesku -40°; za svítání jsme na jihu viděli pobřežní čáru, na některých místech vyboulenou vyplazenými jazyky ledovců, která se dále na jihu ztrácela téměř jako přímka. Nejdříve jsme zamířili k pobřeží. Pomáhal nám severní vítr, dokud jsme nedojeli k místu, kde údolí vyúsťovalo mezi dvěma vysokými oranžovými kopci; z té rokle se přihnala kvílející vichřice a oba nás srazila k zemi. Prchali jsme na východ po rovné mořské pláni, kde jsme aspoň mohli stát na nohou a pokračovat v cestě. „Gobrinský led nás vyvrhl ze svého chřtánu," napadlo mě.