Страница 39 из 60
Jakmile definitivně zmizeli, odbočil jsem z cesty a celý den jsem se velkým obloukem vracel lesem a úbočím východně od farmy, až jsem se nakonec vynořil z té divoké krajiny z východu a došel k zarostlému údolíčku nad Turufem, kde jsem ukryl veškerou náhradní výbavu. V nerovném terénu se nešlo se saněmi zrovna lehce, když jsem navíc táhl další zátěž, ale sněhu už bylo hodně a moc se nebořil a já jsem byl v dome. Musel jsem se udržet ve formě, protože jakmile člověk nechá dothe poklesnout, je konec. Nikdy dřív jsem neudržoval dothe víc než hodinu, ale věděl jsem, že někteří starci si mohou tuto sílu uchovat den a noc, případně i déle, a ukazovalo se, že když se člověk octne v nouzi, pak překoná i to, co kdysi natrénoval. V dome si člověk moc nepřipouští starosti a jediné, co mě znepokojovalo, byl vyslanec, který se z té lehké dávky zvukové vibrace měl už dávno probrat. Vůbec se nehýbal a já jsem neměl čas se mu věnovat. Že by bylo jeho tělo úplně jiné a to, co nás jen omráčí, by jemu přivodilo smrt? Když se kolo štěstěny otáčí v tvé režii, musíš vážit slova: a já jsem ho dvakrát prohlásil za mrtvého a nesl jsem ho tak, jako se nosí mrtvoly. Napadlo mě, že vlastně vláčím přes hory a doly mrtvolu a že jsem to nakonec dělal nadarmo, že pohasla má šťastná hvězda i jeho život. Při tom pomyšlení jsem se zpotil a zanadával jsem si a dothe ze mě začala unikat jako voda z prasklého džbánu. Ale šel jsem vytrvale dál, a síla mě neopustila, dokud jsem nedošel až ke skrýši a nepostavil stan a neudělal vše potřebné pro Aie. Otevřel jsem krabici s kostkami koncentrované výživy, většinu jsem zhltl, ale některé jsem do něho vpravil v podobě vývaru, protože vypadal opravdu vyhládle. Na pažích a na prsou měl vředy, které mokvaly, jak na ně doléhal špinavý spací pytel. Vyčistil jsem mu je a uložil jsem ho do teplého kožešinového pytle; byl tedy v bezpečí, jaké mohla poskytnout zima a volná příroda; víc jsem pro něho udělat nemohl. Přišel večer a mě obestírala čím dál větší tma, byla to jakási daň za to, jak jsem předtím vůlí shromáždil veškerou tělesnou sílu; tmě musím svěřit sebe i jeho.
Spali jsme. Padal sníh. Muselo sněžit celou noc a celý den, co jsem spal hlubokým spánkem thangen, nežuřila vichřice, ale byla to první pořádná chumelenice té zimy. Když jsem se konečně probudil a vysoukal se ven, zjistil jsem, že stan je napůl zbořený. Na sněhu si pohrávalo slunce a modré stíny. Vysoko a daleko na východě jasnou oblohu částečně zatemňoval jeden šedý mrak; kouř Udenushreke, nejbližšího z Ohňových vrchů. Kolem špičky stanu ležel sníh, hromady, kopce, kopečky, všechno bílé, nedotčené.
Stále ještě jsem se zotavoval, byl jsem slabý a ospalý, ale kdykoli jsem se vzbudil, dával jsem Aiovi vývar, pokaždé jen trošičku, a ten večer se probudil k životu, i když jeho mozek ještě ne. Vyrážel ze sebe výkřiky, jako by se strašně bál. Klekl jsem si k němu, ale bránil se a chtěl se mi vymanit, stálo ho to však tolik úsilí, že omdlel. Tu noc hodně mluvil, jazykem, který jsem neznal. Bylo to zvláštní, v tom tmavém tichu pustiny slyšet slova v jazyce, který se naučil na jiném světě, než je tento. Další den byl problematický, protože kdykoli jsem se o něj chtěl postarat, považoval mě zřejmě za dozorce na farmě a propadal panice, že mu podám nějakou drogu. Bylo mi ho líto. Přecházel v těch chvílích do orgotštiny pomíchané s karhidštinou a žadonil: „Ne, to ne," a bojoval se mnou s úžasnou vervou. Tak to šlo pořád dokola, a poněvadž jsem byl ještě v thangenu a měl jsem zesláblé končetiny i vůli, připadalo mi, že nemám vůbec šanci ho zaopatřit. Ten den mě také napadlo, že mu nejenom podávali nějaké léky, ale i vygumovali mozek, že z něho udělali duševně chorého, imbecila. A v tu chvíli jsem zalitoval, že raději nezemřel na saních v morovém lese, nebo že mě vůbec potkalo jakés takés štěstí. Měli mě zatknout, hned jak jsem vyjel a; Mishnory a poslat na nějakou farmu, abych vypil svůj kalich hořkosti do dna.
Procitl jsem ze spánku, on mě pozoroval.
„Estravene?" zašeptal slabounce a užasle.
Srdce mi poskočilo. Uklidnil jsem ho a postaral jsem se o něho; tu noc jsme se oba dobře vyspali.
Dalšího dne na tom byl mnohem lépe, k jídlu se posadil. Boláky na těle se mu hojily. Zeptal jsem se ho, od čeho je má.
„Nevím. Myslím, že je způsobily ty drogy. V jednom kuse mi dávali injekce…"
„Proti kemmeru?" Věděl jsem o tom od lidí, kteří buď z farem utekli, nebo byli propuštěni.
„Taky, ale i jiné, ani nevím, co to bylo, jakési injekce, po kterých člověk mluví pravdu. Bylo mi z nich špatně, ale oni mi je dávali dál. Co se snažili zjistit? Co jsem jim mohl prozradit?"
„Možná že ani tak moc nevyzvídali, jako se vás spíše snažili domestikovat."
„Domestikovat?"
„Docílit, že budete závislý na jednom z těch orgrevových derivátů a ty z vás udělají povolného člověka. To se praktikuje i v Karhide. Anebo s vámi a s ostatními prováděli nějaký pokus. Někdo mi říkal, že na vězních na farmách testují halucinoge
„Vy máte tyto farmy i v Karhide?"
„V Karhide? Ne."
V rozčilení si mnul čelo. „Předpokládám, že v Mishnory by řekli, že taková místa v Orgoreynu neexistují."
„Naopak. Chlubili by se jimi a ukazovali by vám záznamy a fotky z dobrovolných farem, kde se léčí sexuální úchylky a poskytuje záchrana degenerovaným kmenovým skupinám. A třeba by vás provedli dobrovolnou farmou Prvního okresu, která je těsně u Mishnory a je po všech stránkách ukázková. Jestli věříte, pane Aii, že v Karhide máme také farmy, strašně nás přeceňujete. Nejsme rafinovaný národ."
Dlouho ležel a jen hleděl na žhnoucí chabový ohřívač, který jsem nastavil tak, že vydával horko až k zadušení. Potom se podíval na mě.
„Všechno jste mi vyprávěl dnes ráno, já vím, ale myslím, že jsem ještě nebyl schopen vnímat. Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali?"
Řekl jsem mu to znovu.
„Vy jste prostě… odešel i se mnou?"
„Pane Aii, odejít odtamtud klidně mohl každý z vězňů nebo vy všichni společně, kdykoli v noci. Kdybyste nebyli vyhladovělí, vyčerpaní, demoralizovaní a zdrogovaní; a kdybyste měli zimní oblečení a kdybyste měli kam jít… V tom je ten háček. Kam byste šel? Do města? Žádné doklady; jste vyřízen. Do přírody? Žádný úkryt; jste vyřízen. Předpokládám, že v létě na pulefenské farmě hlídky posilují. V zimě však využívají na hlídání zimu samotnou."
Skoro neposlouchal. „Estravene, vy byste mě přece neunesl ani třicet metrů. Natož pak, abyste utíkal a nesl mě několik kilometrů cestou necestou a potmě -"
„Byl jsem v dothe."
Zaváhal. „Vyvolané vůlí?"
„Ano."
„Vy jste… jedním z handdarů?"
„Byl jsem v handdaře vychován a dva roky jsem pobýval v pevnosti Rotherer. V Kermu jsou většinou obyvatelé vnitřních krbů handdarové."
„Měl jsem za to, že po období dome má extrémní odčerpání energie nutně za následek něco jako kolaps – "
„To má, říká se tomu thangen, spánek ve tmě… Trvá mnohem déle než samotné dome, a když toto období regenerace začne, je velice nebezpečné se mu bránit. Spal jsem v kuse dvě noci. A stále ještě jsem v thangenu; nezvládl bych přechod kopce. A patří k tomu i hlad; snědl jsem už většinu toho, co jsem si naplánoval, že mi vydrží týden."
„No tak dobře," odbyl to nevrle. „Připusťme, že vám věřím – co mi zbývá než vám věřit? Já jsem tady, vy jste tady… Ale nechápu to. Nerozumím, proč jste to všechno podnikl."
To mě rozčililo a musel jsem upřeně hledět na nůž, který mi ležel u ruky, a nedíval jsem se na něho ani jsem neodpovídal, dokud jsem svůj hněv nezvládl. Naštěstí jsem ještě nebyl v ráži a řekl jsem si, že do toho u nás tak dobře nevidí, že je přece jen cizinec, že s ním špatně zacházeli a že je vystrašený. Takže jsem ho v duchu ospravedlnil a nakonec jsem řekl: „Cítím, že jsem to částečně zavinil já, že jste přišel do Orgoreynu, a že jste se tedy octl na pulefenské farmě. A rád bych to nějak odčinil."