Страница 31 из 35
„Prokrista!“ zaúpěl Hincus. „Bubo má jít pod zámek a tamten si chodí po svobodě, jeho se nic nedotkne… To není správný, šéfe, nespravedlivý to je… A navíc jsem raněnej, palice mi třeští…“
Nebavil jsem se s ním, zamkl jsem dveře a vstrčil klíč do kapsy.
Už se mi v kapse nashromáždilo veliké množství klíčů. Ještě pár hodin, napadlo mě, a budu muset s sebou vláčet všechny klíče, co v hotelu jsou.
Pak jsme zašli do kanceláře, Kajsa přinesla vodu a obvazy a hoteliér se pustil do ošetřování.
„Jaké zbraně jsou v hotelu?“ zeptal jsem se ho.
„Winchestrovka, dvě lovecké brokovnice. Pistole…“
„No,“ poznamenal jsem. „Moc toho není.“
S brokovnicí proti kulometům. Du Barnstoker proti zkušeným hrdlořezům.
Ale oni se stejně nebudou pouštět do přestřelek, znám přece Šampióna, ten shodí prostě z vrtulníku nějaké hořlavé svinstvo, vypudí všecky ven na volné prostranství a tam jednoho po druhém odbouchne jako koroptve…
„Když jste byl nahoře,“ řekl hoteliér a obratně mi obvazoval rozbité čelo, „přišel sem ke mně Mauses. Položil na stůl pytel s penězi — doslova pytel, to nepřeháním, Petře — a požadoval, abych to ihned před jeho očima vložil do sejfu. Má prý za to, že vzhledem k současné situaci je jeho majetek vážně ohrožen.“
„A co vy?“ zeptal jsem se.
„Asi jsem udělal chybu,“ přiznal se majitel. „Hned jsem si neuvědomil, co a jak, a vyzradil jsem, že klíče od sejfu máte vy.“
„Tak vám děkuju, Aleku,“ řekl jsem odevzdaně. „Teď začne honička na policejního inspektora.“
Chvíli jsme mlčeli. Hoteliér mě obvazoval a mě to bolelo, až se mi bolestí zvedal žaludek. Ten halama mi asi přece jenom přerazil klíční kost. Rádio chraptělo a popraskávalo. Vysílali místní zprávy. O lavině v Trychtýři neřekli ani slovo. Potom hoteliér o krok poodstoupil a kriticky obhlédl práci svých rukou.
„No, vypadá to docela slušně,“ zhodnotil obvaz.
„Děkuju.“
Vzal umyvadlo a zeptal se prakticky: „Koho k vám mám poslat?“
„Chci se vyspat, ksakru,“ zavrčel jsem. „Vemte si winchestrovku, sedněte si do vestibulu a střílejte na každýho, kdo se přiblíží k těmhle dveřím. Musím si aspoň hodinku zdřímnout, nebo se tady v tu ránu svalím. Zatracení upíři! Smradlaví vlkodlakové!“
„Nemám stříbrné náboje,“ připomněl hoteliér stručně.
„Tak střílejte olověnejma, hrom aby vás bacil! A přestaňte už tady roznášet ty svý pověry! Tahle banda mě tahá za nos a vy jim pomáháte…
Mají tyhle okna okenice?“
Hoteliér postavil umyvadlo, mlčky přistoupil k oknu a spustil železnou žaluzii.
„Tak, správně,“ řekl jsem. „Ne, rozsvěcovat nemusíte… A ještě něco, Aleku. Pošlete někoho, Simoneta nebo tu holku… Brun… ať pozorujou nebe. Vysvětlete jim, že tady jde o život. Jak se objeví nějaký vrtulník, ať vyhlásí poplach…“
Hoteliér přikývl, vzal opět umyvadlo a vykročil ke dveřím. Na prahu se zastavil.
„Můžu vám něco poradit, Petře?“ zeptal se. „Naposled.“
„No?“
„Vydejte jim ten kufr. Ať si ho seberou a jdou s ním zpátky do pekla, odkud přišli. Copak nechápete, že jediné, co je tu drží, je ten kufr?“
„Chápu,“ řekl jsem. „Tohle chápu až moc dobré. A proto zastřelím stříbrnými náboji každého lumpa, který by se pokusil mi ten kufr vzít. Uvidíte-li Mausese, vyřiďte mu to. A nemusíte hledat jemnější výrazy. Konec. Jděte a nechte mě na pokoji.“
15
Byla to nejspíš ode mě chyba. Na nějakou pomoc nebylo ani pomyšlení a gangsteři se tu možná objeví každým okamžikem. Mohl jsem spoléhat jedině na to, že Šampión má teď jiné starosti než se zajímat o Belzebuba. Když včera večer narazil na lavinu, třeba ztratil rozvahu a ve zmatku nadělal nějaké hlouposti, třeba se pokusil uloupit vrtulník v Muiru na letišti. Věděl jsem, že policie po tomto banditovi už dávno pátrá, zvlášť po loňském květnovém puči, takže jsem měl pro svou naději i jisté důvody. A kromě toho už jsem se prostě neudržel na nohou. Ten zpropadený Bubo mě dorazil. Rozestlal jsem před sejf noviny a nějaké účetní výkazy, přistrčil jsem pulpit ke dveřím a ulehl jsem. Pistoli jsem si položil vedle sebe. Okamžitě jsem usnul, a když jsem se probudil, bylo už dvanáct pryč.
Někdo tiše, ale naléhavě klepal na dveře.
„Kdo je tam,“ houkl jsem a chvatně jsem šátral rukou po pistoli.
„To jsem já,“ ozval se Simonetův hlas. „Otevřte!
„Co je? Vrtulník?“
„Ne. Ale musím s vámi mluvit. Otevřte!“
Skřípal jsem bolestí zuby, když jsem vstával. Nejdřív jsem se postavil na všechny čtyři, teprve pak, opřen o sejf, jsem se zvedl na nohy.
V rameni mě strašně bolelo. Obvaz se mi svezl na oči, bradu jsem měl oteklou. Rozsvítil jsem, odtáhl pulpit od dveří a otočil klíčem.
Poodstoupil jsem a držel v ruce pistoli připravenou ke střelbě.
Simonet se tvářil vítězoslavně a soustředěně, i když na něm bylo znát jisté vzrušení.
„Ohó!“ spustil. „Vy jste tu jak v obležené pevnosti. Už to není třeba. Nikdo se vás nechystá přepadnout.“
„To právě nevím!“ řekl jsem zarputile.
„No ovšem, vy tady nevíte nic,“ řekl Simonet. „Zatímco jste chrněl, inspektore, vykonal jsem za vás všechnu vaši práci.“
„Ale dejte pokoj!“ pronesl jsem posměšně. „Copak Mauses už má želízka a jeho společnice je zatčená?“
Simonet se zamračil.
„To vůbec není nutné,“ řekl. „Ono je to všechno mnohem složitější, než si myslíte, inspektore.“
„Jenom mi nevykládejte nic o upírech,“ poprosil jsem ho a sedl si obkročmo na židli u sejfu.
Simonet se ušklíbl.
„Žádní upíři. Žádná mystika. Od počátku do konce vědecká fantastika.
Mauses není člověk, inspektore. V tom má náš hoteliér pravdu.
Mauses a Luarvik, to nejsou pozemšťané, to nejsou lidi.“
„Aha, přiletěli z Venuše,“ řekl jsem chápavě.
„To nevím. Možná z Venuše, možná z jiné planetární soustavy, možná ze sousedního vesmíru… O tom nemluvili. Důležité je, že to nejsou lidi. Mauses je na zeměkouli už asi rok. V pozemských záležitostech se pochopitelně nedokázal vyznat. První, koho potkal, byli gangsteři. A ti ho zneužili pro své cíle… Teprve po určité době poznal, co a jak. A když přišel věcem na kloub, rozhodl se, že okamžitě uteče, a taky utekl. Luarvik, to je něco jako pilot, ten řídí přepravu sem a nazpátek. Měli odstartovat včera o půlnoci. Ale v deset večer došlo k nějaké havárii, něco jim v tom přístroji vybuchlo. Důsledkem toho byla lavina a Luarvik se sem musel doplazit po svých… Musíme jim pomoct. Je to prostě naše povi
Díval jsem se na něho a zdeptaně jsem si pomyslel, že v téhle historii se vyskytuje trochu moc bláznů. Tady mám dalšího cvoka.
„Stručně a jasně. Co ode mě potřebujete?“
„Vydejte jim akumulátor, Petře,“ řekl Simonet.
„Jaký akumulátor?“
„V tom kufru je akumulátor. Energie pro jejich roboty. Olaf není zabit. Vůbec to není živá bytost. Je to robot. Paní Mausesová taky.
Jsou to roboti a potřebují energii, aby mohli fungovat. V okamžiku výbuchu zanikla jejich energetická stanice, zastavil se přívod energie a všichni jejich roboti v okruhu sta kilometrů byli ohroženi. Někteří se zřejmě včas stačili přepojit na své přenosné akumulátory. Paní Mausesovou přepojil na akumulátor sám Mauses… a já, jak si vzpomínáte, jsem ji pokládal za mrtvou. Zato Olaf se z neznámých důvodů přepojit nestačil…“
„Aha,“ řekl jsem. „Nestačil se přepojit, svalil se, ale tak šikovně, že si zlomil vaz. Zakroutil si krkem, rozumíte. Otočil si ho o sto osmdesát stupňů…“
„To je zbytečná ironie,“ řekl Simonet. „U nich jsou to kvaziagonické jevy. Vykloubeniny, asymetrické napínání pseudosvalstva…
Vidíte, ani jsem vám nestihl říct, že paní Mausesová měla tehdy taky zkroucený krk.“
„Tak už dost,“ řekl jsem. „Kvazisvaly, pseudosvaly… Nejste už malý kluk, Simonete. Kdybychom používali arzenálu mystiky a fantastiky, dokázali bychom vysvětlit každý zločin a vždycky by to bylo logické.“