Obydleny ostrov

»Rada je ve vašich rukou?« zeptal se rychle Maxim.

»Ano. Už dávno. Je živa a zdráva, nedělejte si starosti.«

»Tak za to vám děkuju, mockrát děkuju…«

Vůz už vjel do města. Na hlavní třídě hlučela, dýmala a převalovala se nevídaná dopravní zácpa. Poutník odbočil do vedlejší ulice a projížděl chudinskými čtvrtěmi. Tady bylo úplně mrtvo, jen na nárožích stály jako patníky hlídky vojenské policie. Ano, tady na události reagovali rychle — stačil všeobecný poplach a všichni jsou na svých místech. Sotva se probrali z deprese… Nebylo by tedy bývalo lepší postupovat podle prokurátorova plánu? Ne, to ne, massarakš! Jen ať všechno běží, jak to běží. A on ať mě taky nepeskuje. Ať si sami udělají jasno, co a jak, však oni to rozhodně dokážou, až se jim v hlavách vyjasní… Poutník mezitím znovu vyrazil na magistrálu.

Kňour ho hlavní pistole zdvořile poklepal po rameni.

»Byl byste tak laskav a zastavil mi tady? Tady, jak stojí ti lidé…«

Vedle novinového stánku postávalo asi pět lidí v dlouhých pláštích a s rukama v kapsách — jinak tu nebyl nikdo, masová deprese asi obyvatelstvo poděsila natolik, že se všichni poschovávali, kam to šlo.

»A co se chystáte dělat?« zeptal se Poutník a zvolnil.

»Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu,« odpověděl Kňour. »Dnes máme mimořádně pěkné počasí…«

»Tohle je náš člověk,« zarazil Kňoura Maxim a Poutník se zoufale zašklebil. »Před tím můžeš klidně mluvit.«

»Náš?« přeptal se nedůvěřivě Kňour. »A čí náš?«

Maxim se v rozpacích zadíval na Poutníka, ale toho ani nenapadlo pomáhat Maximovi z nesnází…

»Ačkoli to je jedno,« řekl Kňour. »Věřím vám. Ze všeho nejdřív se podíváme na štáb. Podle mého názoru je třeba začít právě štábem. Vy jistě víte, co mám na mysli — jsou tam lidé, které musíme okamžitě zneškodnit, aby neovládli hnutí…«

»Správná myšlenka,« zabručel najednou Poutník. »Ostatně mám pocit, že vás poznávám. Vy jste Tik Fesku zvaný Kňour, že?«

»Naprosto správně,« potvrdil zdvořile Kňour a Maximovi řekl: »Vy se věnujte Ohňostrůjcům. Je to těžký úkol, ale vy ho zvládnete. Kde vás mám hledat?«

»Počkejte, Kňoure,« skočil mu do řeči Maxim. »Málem jsem zapomněl na to nejdůležitější. Za několik hodin celá země na mnoho dní upadne do paprskové kocoviny. Všichni budou absolutně bezmocní…«

»Všichni?« zapochyboval Kňour.

»Všichni s výjimkou degenerátů… A tenhle čas, těch pár dnů či týdnů je třeba využít.«

Kňour se zamyslel.

»No výborně, samozřejmě pokud máte pravdu… My se ovšem budeme věnovat především degenerátům. Ale stejně, kde vás mám v případě potřeby hledat?«

Maxim nestačil odpovědět.

»Na starém telefonu,« řekl za něj Poutník. »A na starém místě. A ještě něco: dejte dohromady ten svůj výbor. Obnovte organizaci, která existovala v dobách říše. Někteří vaši lidé pracují u mě v ústavu… Massarakš!« sykl. »Nemáme ani dost času, ani potřebné lidi u ruky… Aby vás husa kopla, Maxime!«

»Nejdůležitější je,« řekl Kňour a položil Maximovi ruku na rameno, »že už není Centrum. Jste pašák, Maku, děkuju vám…« Stiskl Maximovo rameno, nemotorně zavadil protézou o dveře a vůz opustil. Teprve pak se najednou neudržel: »Panebože! Je vůbec možné, že už doopravdy neexistuje? Ale to by bylo… To je…«

»Zavřete dveře,« požádal ho suše Poutník, »a pořádně, pořádně bych prosil…«

Automobil vyrazil dál. Kňour stál uprostřed hloučku lidí v kabátech a mávaje nad hlavou zdravou rukou s pistolí jim něco vykládal. Lidé se ani nepohnuli, asi ještě nepochopili. Nebo neuvěřili.

Ulice byla prázdná. V protisměru se valily transportéry s legionáři a daleko vpředu, u výjezdu ze silnice k ústavu už stály přes silnici vojenské náklaďáky a pobíhaly tam postavičky v černém. A najednou se v koloně transportérů vynořil k pozvracení známý hlídkový vůz s dlouhou teleskopickou anténou.

»Massarakš…,« zabručel Maxim. »Na tyhle krámy jsem dočista zapomněl.«

»Ty jsi zapomněl na víc věcí,« popíchl ho Poutník. »Zapomněl jsi na mobilní zářiče, zapomněl jsi na Ostrovní říši, zapomněl jsi na hospodářství… Víš ty vůbec, že zemi sužuje inflace? A máš alespoň mlhavou představu, co to taková inflace je? Je ti známo, že zemi hrozí hlad, protože půda nerodí? Tušíš aspoň, že se nám nepodařilo dát dohromady ani zásoby potravin, ani nezbytné léky? Víš ty vůbec, že ta tvoje paprsková kocovina vede ve dvaceti procentech případů k šílenství?« Utřel si dlaní mohutné lysé čelo. »Potřebujeme lékaře…, dvanáct tisíc lékařů. Potřebujeme bílkovi

Maxim mlčel. Dojeli až k vozům přehrazujícím silnici. Podsaditý důstojník s tmavou tváří známým gestem zvedl ruku, přistoupil k nim a krákavým hlasem žádal doklady. Poutník mu vztekle a netrpělivě strčil pod nos lesklou známku. Důstojník prke

»Tenhle člověk cestuje s vámi, Excelence?«

»Ano. Okamžitě nás nechte projet.«

»Omlouvám se, Vaše Excelence, ale tento muž…«

»Okamžitě nás pusťte!!« vyštěkl Poutník hrozivým hlasem.

Brigadýr Čaču znovu ponuře zasalutoval, otočil se na kramflecích a mávl na své muže… Jedno z nákladních aut couvlo a Poutník bleskově proklouzl vzniklou mezerou.

»Takhle to je,« pronesl. »A ty sis myslel raz dva, a hotovo… Picneme Poutníka, pověsíme Ohňostrůjce, rozeženeme zbabělce a fašisty ve štábu — a bude po revoluci…«

»Takhle jsem nikdy neuvažoval,« vzdoroval chabě Maxim. Připadal si hrozně nešťastný, zdrcený, bezmocný a beznadějně hloupý.

Poutník se po něm podíval, teskně se pousmál a vtom Maxim zjistil, že to není žádný ďábel, žádný Poutník a žádná obluda — jen už starší, nesmírně hodný a nesmírně zranitelný muž, soustavně ničený vědomím obrovské odpovědnosti, utrápený svou mrzkou maskou chladného vrahouna a nevýslovně zdeptaný další překážkou, která rozmetala pečlivě připravený plán — a nejsmutnější na to všem bylo, že z překážky se nakonec vyklube krajan, pozemšťan.

»Neuhlídal jsem tě,« konstatoval sklesle. »Nevěnoval jsem ti dost pozornosti a podcenil tě. Je to kluk, říkal jsem si, člověku je ho líto, spadl do toho jako do vosího hnízda…« Znovu se ušklíbl a povzdechl si. »Ale že jste tam hoši čiperní, v tom vašem SVP…«

»Nechte toho,« prosil ho Maxim. »A nežerte se tím tolik. Já se přece taky nežeru… Promiňte, jak se jmenujete?«

»Říkejte mi Rudolfe.«

»Dobře… Tak tedy — já se přece taky nežeru, Rudolfe. A ani se k něčemu podobnému nechystám. Já se chystám pracovat. Dělat revoluci.«

»Radši se chystej na cestu domů,« poradil mu Poutník, ovšem už bez jakékoli naděje, že by ho snad Maxim mohl poslechnout.

»Já jsem doma tady,« prohlásil Maxim neústupně. »A už o tom nebudem mluvit. Teď mě zajímají mobilní zářiče. Co se s nimi dá dělat?«

»S těmi se nic dělat nemusí,« odpověděl Poutník. »Radši přemýšlej, co dělat s inflací…«

»Ptal jsem se na zářiče,« trval paličatě na svém Maxim.

Poutník si povzdechl.

»Zdrojem vysílací energie jsou v nich akumulátory,« vysvětlil Maximovi, »a ty se dají dobít jedině u nás v ústavu. Do tří dnů budou mimo provoz… Jenže za měsíc očekáváme vpád. Obvykle se nám dařilo zmást jejich navigační přístroje, takže k pobřeží se jich dostalo jen pár. Tentokrát ovšem chystají obrovskou flotilu… Počítal jsem s depresivním zářením, ale takhle nám nezbývá než je prostě potápět…« Odmlčel se. »Takže ty jsi tu doma… No dobře, dejme tomu. A co konkrétně se teď chystáš dělat?«

Přijížděli k departmentu. Těžká vrata byla spolehlivě uzavřena a z kame