Obydleny ostrov

»Tak přijďte oba!« zvolal prokurátor. »To bude ještě lepší — seznámím vás se ženou a uděláme si nádherný večer… Co byste říkal tak osmé hodině večer? Pošlu pro vás vůz. Domluveno?«

»Domluveno.«

Domluveno!! jásal v duchu prokurátor, když obcházel poslední laboratoře, usmíval se, popleskával a tiskl pravice. Domluveno! říkal si, když podepisoval inspekční zprávu v Pulcově pracovně. Domluveno, massarakš, domluveno! opakoval si jásavě a vítězoslavně cestou domů…

Vydal nezbytné pokyny šoférovi, referentovi nařídil, aby v departmentu ohlásil, že pan prokurátor je zaneprázdněn… Nikoho nepřijímat, nařídil referentovi, vypnout telefon a vůbec se ztratit někam ke všem čertům, ovšem tak, aby byl pořád při ruce. Zavolal ženu, políbil ji na krk, mimoděk si uvědomil, že se už dobrých deset dní neviděli, a požádal ji, aby zařídila vše potřebné kolem večeře, dobré lehké večeře pro čtyři osoby, a u večeře aby se chovala jako roztomilá paní domu, protože je přijde navštívit neobyčejně zajímavý člověk. A bude to chtít co nejvíc vín, těch nejlepších a pokud možno různých značek.

Zavřel se v pracovně, položil na stůl spis v zelených deskách a začal všechno promýšlet ještě jednou, od samého začátku. Vyrušili ho jen jednou: kurýr z Vojenského departmentu přinesl poslední zprávy z fronty. Fronta se zhroutila. Někdo Hontům nakukal, aby soustředili palbu na žluté transportéry a oni včera v noci rozstříleli a atomovými granáty zničili devadesát pět procent mobilních zářičů. O osadách armády, která provedla průlom na hontské území, už žádné další zprávy nepřicházely… Byl to konec. Konec války. Konec generála Šekaga a generála Oda. Konec Brejláče, Čajníka, Mraka i mnoha drobnějších figur. Dost možná, že to bude konec pro Hraběte. A docela určitě by to byl konec i pro Filutu, kdyby to nebyl takový filuta…

Rozpustil zprávu ve sklenici vody a jal se zamyšleně kroužit po pracovně. Teď přinejmenším přesně věděl, kdy si ho zavolají nahoru. Nejdřív skoncují s Baronem a pak se dobrých čtyřiadvacet hodin budou rozhodovat mezi Škubálkem a Zubem. Potom se budou muset babrat s Brejláčem a Mrakem, to je další den k dobru. Čajníka odbouchnou jen tak mezi řečí, zato takový generál Šekagu je sám připraví nejméně o dva dny. A potom, teprve potom… To už jim však žádné potom nedopřeje…

Pracovnu neopustil až do hostova příjezdu.

Host v domě udělal kromobyčejně dobrý dojem. Byl velkolepý. Byl natolik velkolepý, že paní prokurátorova, ta chladná, věcná dáma, která v prokurátorových očích už dávno nebyla ženou, ale starou spolubojovnicí, při prvním pohledu na Maka omládla o dvacet let a chovala se nad očekávání přirozeně — jako by tušila, jakou úlohu má Mak sehrát v jejím dalším životě.

»Ale proč jdete sám?« zeptala se překvapeně. »Manžel objednal večeři pro čtyři osoby…«

»Ano, skutečně,« potvrdil prokurátor. »Pochopil jsem to tak, že přijdete se svou vyvolenou. Vzpomínám si na tu dívku, která se tenkrát kvůli vám div nedostala do maléru…«

»Ona se do toho maléru dostala,« poznamenal Mak klidně. »Ale o tom si promluvíme později, když dovolíte. Kam teď?«

Večeřeli dlouho, vesele, hodně se smáli a mírně pili. Prokurátor líčil poslední drby. Prokurátorova velmi roztomile servírovala lechtivé anekdoty a Mak s humornou nadsázkou popsal svůj let bombardérem. Prokurátor se jeho příběhu upřímně řehonil a stydl hrůzou při představě, co by ho teď čekalo, kdyby třeba jen jediná z raket cíl skutečně zasáhla…

Když bylo všechno snědeno a vypito, prokurátorova se omluvila a navrhla mužům, aby si dokázali, že se dokážou alespoň na hodinku obejít bez dámské společnosti. Prokurátor tuto výzvu bojovně přijal, zmocnil se hosta a odvedl ho do pracovny, aby ho tam pohostil vínem, které v zemi mohly ochutnat nanejvýš tři desítky vyvolených.

Usadili se v měkkých křeslech u nizoučkého stolku v nejútulnějším zákoutí pracovny, usrkli vzácného vína a pohlédli si do očí. Mak byl vážný a soustředěný. Hlavinka Mak zřejmě moc dobře věděl, o čem se bude jednat, a prokurátor se na poslední chvíli zřekl původního schématu rafinované a vyčerpávající slovní přestřelky, vybudované na mlhavých narážkách a propočtené na postupné vzájemné přiznání barvy. Radin osud, intriky Poutníkovy, pikle Ohňostrůjců — tohle všechno momentálně nemělo pražádné váhy. S překvapivou, k zoufalství dohánějící jasností si uvědomil, že všechno jeho mistrovství v podobných debatách je při rozhovoru s tímto mužem k ničemu. Mak bude buď souhlasit, nebo odmítne. Bylo to víc než prosté poznání, stejně jako fakt, že prokurátor bude buď žít dál, nebo ho během několika málo dní obludná mašinérie rozdrtí… Prsty se mu zachvěly, proto sklenku chvatně postavil na stolek a začal bez jakéhokoli úvodu:

»Podívejte se, Maku, mně je známo, že jste ilegál, člen štábu a aktivní nepřítel existujícího zřízení. Kromě toho jste uprchlý trestanec a vrah posádky obrněného transportéru pro zvláštní úkoly… Teď pár slov o mně. Jsem státní prokurátor a vládní zplnomocněnec, který má přístup k nejpřísněji střeženým státním tajemstvím — a také nepřítel existujícího zřízení. Navrhuji vám, abychom Ohňostrůjce svrhli. Když říkám vám, myslím tím vás osobně, Maku, protože vaší organizace se moje nabídka netýká. Byl bych rád, kdybyste pochopil, že zásah podzemí by celé záležitosti mohl jen uškodit. Nabízím vám účast na spiknutí, které bude těžit ze znalosti nejdůležitějšího státního tajemství. Já vám to tajemství prozradím. Smíme je znát jen my dva. Pokud se o něm doví ještě někdo třetí, budeme během několika málo dní zničeni. Uvědomte si, že ilegální organizace i její štáb jsou doslova prošpikovány špicly a provokatéry. Proto ať vás ani nenapadne někomu se svěřovat, zvlášť ne nejbližším přátelům…«

Naráz do sebe hodil svou sklenku, aniž na jazyku pocítil chuť nápoje, naklonil se blíž k Makovi a pokračoval:

»Já vím, kde je Centrum. A vy jste jediný člověk, který je schopen se ho zmocnit. Nabízím vám pečlivě připravený plán obsazení Centra a dalších akcí, které by měly následovat. Když se vám podaří tento plán splnit, stáváte se hlavou státu. Já bych zůstal po vašem boku jako váš politický a národohospodářský poradce, protože o záležitostech tohoto druhu nemáte ani ponětí. Váš politický program je mi v hrubých rysech znám. Nic proti němu nenamítám — prostě proto, že nic horšího než současná situace si prostě nedokážu představit. To je všechno, skončil jsem. Máte slovo.«

Mak mlčel, zamyšleně točil v prstech vzácnou sklenicí se vzácným vínem a mlčel. Prokurátor čekal. Necítil vlastní tělo — jako by tu nebyl, jako by se vznášel někde mezi nebem a zemí, díval se dolů a viděl měkce osvětlený útulný koutek své pracovny, v kresle ztichlého Maka a vedle něj cosi mrtvého, zcepenělého, tichého a bezdechého…

Potom se Mak zeptal:

»Jakou mám šanci, že útok na Centrum přežiju?«

»Padesát na padesát,« řekl prokurátor.

Zřejmě se mu ovšem jen zdálo, že něco řekl, protože Mak svraštil obočí a opakoval svou otázku hlasitěji.

»Padesát na padesát,« pronesl ochraptěle prokurátor. »Možná ještě větší, nevím.«

Mak znovu dlouho mlčel.

»Dobře,« řekl nakonec. »A kde to je?«