Obydleny ostrov

Takhle zkrátka pracují lidé, kteří mají hlavu na pravém místě: ničemu nevěří a nikoho nelitují. Tak jsem se tenkrát měl zachovat i já. Nechat všeho a zabývat se jen Makem, vždyť už tehdy jsem chápal, jaká je to strašná síla, tenhle Mak, ale já se místo toho zapletl se Škubálkem a prohrál jsem, pak jsem se zamotal do téhle praštěné války a prohrál jsem zas… Býval bych prohrál i tentokrát, ale nakonec jsem měl štěstí: Mak se z ničeho nic zjevil ve městě, přímo v Poutníkově doupěti, a já se to dověděl dřív než Poutník. Ano, Poutníku, ano, ty ucho chrupavčité, tentokrát jsi prohrál ty. Špatně sis to vybral, že jsi odcestoval právě teď. A já se ti musím přiznat, milý Poutníku, že tentokrát mě ani nemrzí ta okolnost, že zase není známo, proč a kam jsi odjel. Odjel jsi — a je dobře. Ty ses jako obvykle ve všem spolehl na svého Fanka a tvůj Fank ti Maka přivezl, jenže sám měl smůlu: po těch válečných dobrodružstvích se zhroutil, leží v bezvědomí v palácové nemocnici — je to významný pupík, takoví patří jedině do palácové nemocnice! — ovšem já už vedle nešlápnu a on tam bude ležet tak dlouho, dokud to budu považovat za nutné. Ty tu nejsi, Fank prakticky taky není, zato tu je náš Mak, takže to se nám moc povedlo…

Prokurátora se zmocnila obrovská radost, ale jakmile si to uvědomil, okamžitě ji ztlumil. Zase ty emoce, massarakš… Jen klid, Filuto. Seznamuješ se s novým mužem jménem Mak a musíš být svrchovaně objektivní. Tím spíš, že tenhle nový Mak už se starému skoro vůbec nepodobá: dnes už je to skutečně dospělý člověk, který ví, co jsou to finance a co je to dětská zloči

Prokurátor se pohodlně opřel.

A tohle je taky to, co potřebujem. Zprávy o jeho životním stylu. Hodně pracuje — jak v laboratoři, tak doma —, neustále se souží steskem po té dívce, po Radě Gaalové, věnuje se sportu, téměř s nikým se nepřátelí, nekouří, skoro nepije a v jídle je velmi střídmý. Na druhé straně projevuje nápadnou slabost pro přepych v soukromí a je vidět, že si je vědom své ceny — služební vůz, na jaký má podle služební nomenklatury nárok, přijal jako samozřejmost, a dokonce s nelibostí poznamenal, že je málo výko

Prokurátor se zachvěl — žlutý telefon tichounce cinkl. Jen cinkl — a dost. Jemně, dokonce melodicky. Na zlomek vteřiny ožil a zase zmrtvěl, jako by se chtěl jen připomenout… Prokurátor s očima upřenýma na telefo

»Státní prokurátor,« ozval se chraptivě a odkašlal si.

»Filuta? Tady Kancléř.«

No prosím… Už je to tady… A teď to začne: Tak za hodinku tě tu čekáme…

»Nepoznal jsem tě,« hlesl vysíleně. »Buď zdráv, Kancléři!«

»Už jsi četl poslední souhrn zpráv?«

»Ne.«

Ahá, tak tys je nečetl?! No to rozhodně přijeď, my ti ho tady přečtem…

»Konec,« šeptl Kancléř. »Válka je v háji…«

Prokurátor polkl naprázdno. Teď by měl něco říct. Co nejrychleji něco říct, nejlépe prohodit nějaký šprým. Jemný vtípek… Bože, pomoz a sešli do mé hlavy jemný vtípek…

»Mlčíš? Jen si vzpomeň, co jsem ti říkal! Nelez do takové šlamastiky, drž se civilů, ne vojáků. Filuto, Filuto…«

»Kancléř jsi přece ty,« vymáčkl ze sebe prokurátor. »My ostatní jsme tvé děti. Děti, které tak často nedbají rad svých rodičů…«

Kancléř se uchichtl:

»Děti… Víš přece, co je psáno: A pakliže dítko tvé neuposlechne rady tvé… No, jak je to dál, nevzpomeneš si, Filuto?«

Bože můj!… Setři ho z tváře tohoto světa! Tak to tenkrát řekl: Setři ho z tváře tohoto světa! Poutník vzal ze stolu těžkou černou pistoli, zvolna zvedl ruku, dvakrát vystřelil, dítko se rukama chytilo za prostřelenou pleš a svalilo se na koberec…

»Že by ti vynechala paměť?« zeptal se Kancléř. »Filuto, Filuto, co si teď počneš?«

»Zmýlil jsem se,« zasténal prokurátor. »Byla to chyba… A to všechno kvůli Škubálkovi…«

»Tak ty ses zmýlil… No dobře, ještě si to rozmysli, Filuto, zase zavolám…«

A dost. A neví se, kam mu volat, plakat a zapřísahat… Blbost, naprostá blbost… To ještě nikomu nepomohlo .. . Ale nevadí, jen počkej, ty zbabělče! Vší silou praštil otevřenou dlaní o ostrý roh stolu, aby si ji poranil do krve, aby to bolelo, aby se konečně přestal klepat. Trochu to pomohlo, ale pro jistotu se ještě naklonil, druhou rukou otevřel spodní zásuvku stolu, vytáhl láhev, zuby z hrdla vytrhl zátku a dal si pár doušků. Projela jím vlna horka. Takhle je to správné… Klid… Však se ještě uvidí… Je to dostih — kdo bude rychlejší. Jenže Filutu tak snadno nedostanete, to vám ještě dá starosti. Filutu si tak snadno nepředvoláte. Kdyby to šlo, už dávno jste to udělali… Nevadí, že zatelefonoval. Vždycky to tak dělá. Čas ještě máme. Dva dny, tři, možná čtyři… Čas ještě je, okřikl se, tak neztrácej hlavu! Vstal a začal po pracovně opisovat kruhy.

Však já na vás metlu mám. Mám Maka. Mám člověka, který se záření nebojí, člověka, pro nějž žádné překážky neexistují. Který by chtěl změnit řád věcí. Který nás nenávidí. Člověka křišťálově čistého, a tudíž velmi přístupného podobným svodům. Člověka, který mi uvěří. Člověka, který si bude přát setkat se se mnou. On se se mnou chce setkat už teď: moji agenti mu snad stokrát naservírovali, že státní prokurátor je dobrý a spravedlivý muž, velký znalec práva, skutečný strážce záko