Obydleny ostrov

»Ano,« řekl Memo. »To je samozřejmě hloupé. Ale odsud vyjde buď jako náš člověk, nebo nevyjde vůbec.«

»Dovolíte?« oslovil Maxim Doktora, sebral mu sirky a zapálil svíčku.

Všichni zamhouřili oči a zakryli si je před oslněním dlaní. Doktor si okamžitě zapálil.

»Svlékněte se,« pobídl Maxima, popraskávaje dýmkou.

Maxim si stáhl halenu z režného plátna přes hlavu. Všichni se zvědavě zadívali na jeho prsa. Doktor se vyhrabal od stolu, přistoupil k Maximovi a postupně si ho natáčel na všechny strany a dotýkal se ho pevnými prsty. Bylo ticho. Nakonec vlasatý s lítostí v hlase podotkl:

»Pěknej chlapec… Měl jsem taky syna…, taky takovýho…«

Nikdo mu neodpověděl; muž se ztěžka zvedl, zašátral v koutě a s obtížemi vyvalil na stůl obrovský opletený demižon se třemi hrnky.

»Musíme se vystřídat,« vysvětlil, »nádobí je málo. Pokud by měl někdo hlad, nějakej sýr se tu najde. A chleba taky…«

»Počkejte, Lesníku,« okřikl ho nakvašeně ramenatý. »A posuňte ten svůj sud někam stranou, nic nevidím… Tak co, Doktore?«

Doktor ještě jednou přejel po Maximově hrudníku chladnými prsty, zahalil se tabákovým dýmem a vrátil se na své místo.

»Jářku, Lesníku, nalej mi,« řekl. »Takováhle událost se musí zapít… Oblečte se…,« otočil se k Maximovi. »A neculte se pořád jako jelimánek. Mám k vám několik otázek.«

Maxim se oblékl. Doktor usrkl z hrnku, svraštil čelo a zeptal se:

»Kdy že to po vás stříleli?«

»Před sedmačtyřiceti dny.«

»A z čeho to bylo?«

»Z pistole. Z armádní pistole.«

Doktor se znovu napil, zachmuřil se ještě víc a sdělil ramenatému:

»Krk bych na to dal, že po tomhle fešákovi skutečně někdo střílel z armádní pistole, a z velice krátké vzdálenosti, ovšem ne před sedmačtyřiceti dny — přinejmenším tak před stosedmačtyřiceti… Kde jsou střely?« vyhrkl najednou bez přípravy na Maxima.

»Ty vyšly ven a já je zahodil.«

»Poslyšte…, Maku…, jestli se nemýlím, vy lžete. Přiznejte se. Jak vám to udělali?«

Maxim si skousl ret.

»Mluvím pravdu. Vy prostě nevíte, jak rychle se nám hojí rány. Já nelžu.« Odmlčel se. »Jestli chcete, tak to zkusíme. Řízněte mě do ruky. Když rána nebude hluboká, dokážu ji zatáhnout za deset patnáct minut.«

»To je pravda,« zastala se ho Ordi, která promluvila poprvé za celou dobu. »Sama jsem to viděla. Škrábal brambory a pořezal si prst. Za půl hodiny mu na tom místě zůstal jen bílý šrám a druhý den už tam neměl vůbec nic. Řekla bych, že to skutečně bude horal. Gel mi vyprávěl o starobylé horalské medicíně — oni totiž umějí rány zaříkávat.«

»Ach, zase horalská medicína…?« zabručel otráveně Doktor a zavinul se do dalšího mračna kouře. »No prosím, dejme tomu. I když pořezaný prst je jedno a sedm kulí z armádní pistole z bezprostřední blízkosti zase něco docela jiného, ale budiž… To, že se rány tak rychle zahojily, není to nejpozoruhodnější. Já bych byl rád, kdyby mi někdo vysvětlil jinou věc. V tom mladém muži je sedm zacelených průstřelů. Pokud jsou to skutečně průstřely po kulkách z armádní pistole, pak minimálně čtyři z nich — a to prosím každý zvlášť — byly smrtelné.«

Lesník tlumeně hvízdl a sepjal ruce jako k modlitbě.

»Co to má ksakru znamenat?« zaklel ramenatý.

»Můžete mi věřit,« pokračoval Doktor. »Průstřel srdce, průstřel páteře a dva průstřely jater. K tomu všemu připočtěme velkou ztrátu krve. Plus nevyhnutelnou sepsi. Plus evidentní absenci sebemenších stop po kvalifikovaném lékařském zásahu. Massarakš, a to by docela klidně stačila ta kulka v srdci!«

»Co vy na to!« zeptal se statný chlap Maxima.

»Mýlí se,« řekl Maxim. »Všechno určil naprosto správně, ale přesto se mýlí. Pro nás tyhle rány nejsou smrtelné. To kdyby mě rytmistr zasáhl do hlavy…, jenže do hlavy mě nezasáhl… Pochopte, Doktore, vy si ani neumíte představit, jak životaschopné je takové srdce nebo játra…«

»Mhm…,« zamručel Doktor.

»Jedno je mi jasné,« pokračoval ramenatý. »Sotva by nám nastrčili tak amatérskou práci. Přece moc dobře vědí, že mezi sebou máme lékaře.«

Nastalo vleklé mlčení. Maxim trpělivě čekal. Já bych uvěřil, pomyslel si. Já bych nejspíš uvěřil. Jenže já jsem pro tenhle svět vůbec trochu moc důvěřivý. Přestože už nejsem tak důvěřivý jako zpočátku. Nelíbí se mi například Memo. Pořád se něčeho bojí. Sedí s kulometem na klíně mezi svými lidmi a něčeho se bojí… Zvláštní. Nejspíš se bojí mě. Nejspíš se bojí, že mu zase vytrhnu kulomet a vykloubím prsty… Inu což, možná má pravdu. Už nikomu nedovolím, aby po mně střílel. Je to příliš odporné, když po vás střílejí… Vzpomněl si na ledovou noc v lomu, na mrtvé fosforeskující nebe, na chladnou lepkavou louži, ve které ležel. Ne, to stačí. Na mě už toho bylo až dost… Teď raději budu střílet sám…

»Já mu věřím,« prohlásila nečekaně Ordi. »Ty jeho řeči na první pohled nedávají smysl, ale jen proto, že je to divný člověk. Takový příběh se nedá vymyslet, znělo by to příliš divoce. Kdybych mu nevěřila, stačilo by, abych si tohle poslechla, a okamžitě ho zastřelím. Vždyť tu plácá jeden nesmysl na druhý. Třeba je to blázen… To je možné. Ale provokatér určitě ne… Jsem pro něj,« uzavřela po krátké odmlce.

»Dobře, Sojko,« řekl ramenatý. »To zatím stačí… Dostal jste se před komisi v Departmentu veřejného zdraví?« zeptal se Maxima.

»Ano.«

»Uznali vás?«

»Samozřejmě.«

»Bez omezení?«

»Do kartičky mi napsali jen schopen.«

»Co si myslíte o Bojové legii?«

»Dnes si myslím, že je to bezduchý nástroj v číchsi rukou. Nejspíš v rukou těch veleslavných Ohňostrůjců. Ale mnohému ještě nerozumím.«

»Tak co si myslíte o Ohňostrůjcích?«

»Myslím si, že je to špička vojenské diktatury. V prostředcích si nevybírají, ale jejich cíle…« Maxim zakroutil hlavou.

»Co si myslíte o degenerátech?«

»Myslím si, že ten výraz je nesprávný. Řekl bych, že jste spiklenci. Váš program si zatím také dokážu představit jen velmi mlhavě. Ale líbí se mi vaši lidé, které už jsem viděl. Všichni mi připadali čestní a takoví… uvědomělí, či jak to vyjádřit.«

»Tak,« řekl ramenatý. »Míváte bolesti?«

»Myslíte bolesti hlavy? Ne, nemívám.«

»Proč se ho ptáš?« vmísil se do debaty Lesník. »Kdyby je měl, neseděl by tady.«

»Protože se chci vyznat v tom, proč tu sedí,« vysvětlil statný chlap. »Proč jste mezi nás přišel? Chcete se zapojit do našeho boje?«

Maxim zakroutil hlavou.

»Takhle bych to neformuloval, to by nebyla pravda. Chci se v tom všem vyznat. Teď jsem spíš s vámi než na jejich straně, ale i o vás toho vím moc málo.«

Všichni se po sobě podívali.

»Takhle to u nás nejde, milej zlatej,« řekl mu Lesník. »U nás je to jinak: buď jsi náš člověk, tak tumáš a běž bojovat. Nebo nejsi náš člověk, a to se potom na nás nezlob, to tě budeme muset to…, jakžes to říkal, do hlavy?«

Znovu mlčení. Doktor si ztěžka povzdechl a vyklepal o lavici dýmku.

»Vzácný a komplikovaný případ,« prohlásil. »Jeden návrh bych měl. Ať se nás vyptá… Jistě máte nějaké dotazy, nemám pravdu, Maku?«

»Ano, přišel jsem se ptát.«

»Těch otázek bude mít hodně,« ušklíbla se Ordi. »Matce nedal s otázkami pokoj ani na chvíli. A na mě taky pořád s něčím dorážel.«

»Ptejte se,« řekl ramenatý. »A vy budete odpovídat, Doktore, my ostatní si to poslechnem.«

»Kdo jsou to Ohňostrůjci a co chtějí?« spustil okamžitě Maxim.

Všichni se neklidně ošili — takovou otázku zřejmě nečekali.

»Ohňostrůjci jsou anonymní skupinou nejzkušenějších intrikánů z řad důstojnictva, finančníků a politiků. Mají dva cíle — jeden hlavní, druhý základní. Jejich hlavním cílem je udržet se u moci. Základním cílem je vytěžit z této moci maximum uspokojení. Všechno jsou to chamtivci, požitkáři, sadisté a všichni se opájejí mocí… Stačí?«

»Ne,« zklamal ho Maxim. »Tohle všechno mě napadlo samotného… Já bych ale chtěl znát jejich hospodářský program, jejich ideologii! Základnu, na které budují.«

Všichni přítomní se po sobě opět podívali. Lesník na Maxima civěl s dokořán otevřenými ústy.