Obydleny ostrov

Gajovi se k uzoufání nechtělo jít za strýčkem Kaanem, a tak, aby získal čas, se s ní začal dohadovat. Mak je chvíli poslouchal, ale potom z ničeho nic prohlásil, že Rada by v žádném případě neměla brát místo servírky, a že by měla studovat. Gaj se zaradoval, že se téma rozhovoru tak prudce změnilo, a hned k tomu o překot zadrmolil, že jí totéž říkal už aspoň tisíckrát a dokonce jí navrhoval, že by jí to zařídil v ženském sboru Legie, kde z ní mohou udělat skutečně užitečného člověka. Tahle debata se však nějak nedařila. Mak jen zakroutil hlavou a Rada se stejně jako dřív o ženském sboru vyjádřila v těch nejneuctivějších výrazech.

Gaj se nehádal. Odhodil učebnici, sáhl do skříně, vytáhl kytaru a začal ji ladit. Rada s Makem okamžitě odtlačili stůl ke zdi a postavili se proti sobě, že si skočí »anoano, nene«. Gaj jim tedy zahrál »anoano, nene« — s poklepáváním a pocinkáváním. Díval se na tančící a napadlo ho, že je to nádherný pár, že jen nemají kde bydlet a že kdyby se náhodou vzali, bude se on muset definitivně přestěhovat do kasáren. No a co, v kasárnách přece bydlí plno kaprálů… Ostatně, Mak nevypadá na to, že by se chtěl ženit. Chová se k Radě spíš jako k příteli, jen něžněji a uctivěji, ovšem Rada je do něj blázen, to je jasné. Stačí se podívat na ty oči! Bodejť by se do takového chlapce nezbláznila. Dokonce i ta stará můra madam Go. Už je jí přes šedesát, babě, ale to je totéž: jakmile jde Mak předsíní, hned vysune lebku ven a cení na něj zuby. Čertví, v čem to je, ale Maka má v oblibě celý dům, kluci ho taky mají rádi, jedině ten pan rytmistr se k němu chová nějak divně…, ale ani on nepopře, že je to mládenec jako jiskra.

Dvojice se mezitím tance nabažila, Mak Gajovi kytaru sebral, přeladil ji podle svého a začal zpívat ty svoje zvláštní horalské písně. Tisíce písní, a ani jedna známá. Pokaždé něco nového. A jedna věc je na tom hrozně divná: člověk nerozumí ani slovu, ale jednou se mu chce plakat, a podruhé se zase smějete, až se za břicho popadáte… Rada už si některé zapamatovala a pokoušela se k Makovi přidat. Zvlášť se jí líbila žertovná (Mak jim ji přeložil) o děvčeti, které sedí na kopci a čeká na svého chlapce, jenže chlapec se k němu ne a ne dostat — jednou mu zabrání to, podruhé ono… Kytara a zpěv přehlušily i zvonek u dveří. Ale to už někdo zabušil a do pokoje vrazila spojka pana rytmistra Čača.

»Pane kaprále, dovolte mi s vámi promluviti« zahřímal voják a zašilhal po Radě.

Mak přestal hrát a Gaj řekl:

»Mluvte!«

»Pan rytmistr přikazuje, abyste se vy a kandidát Sim okamžitě dostavili do kanceláře roty. Vůz čeká dole.«

Gaj se vymrštil.

»Běžte. Počkejte na nás v autě, hned jsme tam. Oblíkej se, rychle,« pobídl Maka.

Rada uchopila kytaru do náruče jako dítě a postavila se k oknu zády k nim.

Gaj s Makem se chvatně oblékali.

»Co myslíš, proč nás volá?« zeptal se Mak.

»Jak já to mám vědět!« zavrčel Gaj. »Třeba je to cvičný poplach…«

»Mně se to nějak nelíbí,« přiznal se Mak.

Gaj na něj pohlédl a pro každý případ zapnul rádio. Vysílali tam každode

Oblékli se, utáhli opasky a Gaj řekl:

»Tak my jdem, Rado.«

»Běžte.« Ani se neotočila.

»Pojď, Maku,« broukl Gaj a narazil si baret.

»Zavolejte,« poprosila je Rada. »Pokud se zdržíte, určitě zavolejte…« I teď však mluvila do okna.

Voják před Gajem uctivě otevřel dveře, všichni si nastoupili a jeli. Záležitost zřejmě spěchala — šofér uháněl na plný plyn a siréna kvílela, až uši zaléhaly. Gaj v duchu zalitoval, že takový báječný, příjemný, domácký večer bez starostí je v trapu. Ale takový už je život legionáře. Teď přijde další rozkaz, a on aby popadl samopal a střílel, to všechno hned po láhvi piva, pohodlném pyžamu a písničkách při kytaře. Takhle krásný je život legionáře, nejlepší život ze všech myslitelných… A nepotřebujeme žádné přítelkyně ani ženy, a je to tak správné, že si Mak sestřičku nechce vzít, i když vlastní sestry je člověku samozřejmě tak trochu líto… To nic, počká. Pokud ho má ráda, tak si počká…

Vůz se vřítil na cvičiště a zastavil u vchodu do kasáren. Gaj vyskočil a vyběhl po schůdcích. Přede dveřmi do kanceláře se zastavil, zkontroloval si polohu baretu, přezku, zběžně prohlédl i Maka, zapnul mu knoflíček u krku — massarakš, věčně ho má rozepnutý — a zaklepal:

»Vstupte!« zakrákoral známý hlas

Gaj vstoupil a zahlásil se. Pan rytmistr Čaču v souke

Srdce v Gajově hrudi poskočilo radostí. Nečekal, že k tomu dojde tak brzy. Rytmistr je formát! Něco takového dokáže jen stará vojna! A já hlupák si myslel, že chce Maka podrazit… Pohlédl na Maka a jeho nadšení mírně pohaslo. Přítelova tvář dokonale zdřevěněla, oči vypoulené přesně podle řádů, přestože právě teď se předpisů tak přísně držet nemusel.

»Tady máš rozkaz, kandidáte Sime,« pokračoval pan rytmistr a podal Makovi list papíru. »Je to první písemnej rozkaz adresovanej tobě osobně. Doufám, že není poslední. Přečti si to a podepiš.«

Mak uchopil rozkaz a přeběhl po řádcích očima. A srdce v Gajově hrudi znovu poskočilo, jenže tentokrát už ne radostí, ale tíživou předtuchou. Makova tvář dál zůstávala nehybná a všechno se zdálo být v pořádku, snad až na to nepatrné zaváhání, než se chopil pera a podepsal se. Pan rytmistr založil papír do desek.

»Kaprále Gaale,« řekl a zvedl ze stolu zalepenou obálku. »Běž na strážnici a přiveď odsouzence. A vem si samopal…, ne, tenhle ne, ten krajní.«

Gaj uchopil obálku, přehodil si samopal přes rameno, udělal čelem vzad a vykročil ke dveřím. Ještě zaslechl, jak pan rytmistr Makovi říká:

»To nic, kandidáte, nebuď srágora. Strašný je to jen napoprvní…«

Gaj se rozběhl přes cvičiště k budově brigádního vězení, předal náčelníkovi stráže obálku, podepsal všechno, co je třeba, sám si také vyžádal nezbytné podpisy a převzal odsouzence. Byli to ti dnešní spiklenci — tlustý chlápek, co mu Mak při zásahu vykloubil prsty, a ta paní. Massarakš, ještě tohle scházelo! Ženská, to snad nemuselo být… To není nic pro Maka. Vyvedl odsouzence na cvičák a hnal je ke kasárnům. Muž se vlekl co noha nohu mine a neustále hýčkal svou poraněnou ruku, kdežto žena šla vzpřímená jako bidlo s rukama zaraženýma hluboko do kapes krátkého kabátku a zdálo se, že nic nevidí a neslyší. Massarakš, a proč by to vlastně nebylo pro Maka? Proč, k čertu! Tahle ženská je stejná bestie jako ten chlap. Proč bychom jí měli poskytovat nějaké úlevy? A proč vůbec, massarakš, poskytovat nějaké úlevy kandidátu Simovi?! Jen ať si zvyká, massarakš a massarakš…!

Pan rytmistr a Mak už seděli v autě. Pan rytmistr u volantu, Mak se samopalem mezi koleny na zadním sedadle. Otevřel dveře a odsouzenci nastoupili. »Na podlahu!« zavelel Gaj. Poslušně se posadili na kovovou podlahu, kdežto Gaj se uvelebil na sedadle proti Makovi. Pokusil se zachytit jeho pohled, jenže ten se díval na odsouzence. Ne, díval se na tu ženskou, která se choulila na podlaze a rukama si objímala kolena. Pan rytmistr se ani neobrátil, jen se zeptal: »Hotovo?« a vůz se rozjel.

Cestou nemluvili. Pan rytmistr štval vůz šílenou rychlostí, nejspíš chtěl se vším skoncovat do soumraku, proč taky otálet… Mak neustále zíral na ženu, jako by se pokoušel pohlédnout jí do očí, kdežto Gaj dál vytrvale pásl po jeho pohledu. Odsouzenci, jimiž házení a nadskakování rychle jedoucího auta nešetrně smýkalo po podlaze, se chytali jeden druhého: tlouštík se pokusil prohodit se ženou pár slov, ale Gaj ho okřikl. Mezitím už se dostali z města ven, minuli strážní stanoviště a okamžitě odbočili na zanedbanou polní cestu, na známou, dokonce moc dobře známou cestu vedoucí k Růžovým jeskyním.