Mesto zaslibenych

Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.

Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.

„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“

Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.

„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.

„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“

„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“

„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“

„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“

„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“

„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“

„No jo, jenže…“

„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“

„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“

„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.

„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.

Za prvé: paviánům byl nějaký bojový oddíl v ulici absolutně lhostejný — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhé: kdyby to i nakrásně byla pravda, že přítomnost mužů na ulici paviánům opravdu brání v pohybu — jakpak si to pan řečník představuje dál? Bude se tu nocovat? Zůstanou tady napořád? Budou tu spát a vykonávat svou potřebu?

Najednou zaslechli cvakání kopyt. Z dálky sem pomalu se skřípotem přijížděl selský povoz. Všichni zmlkli. Ulicí se blížil vůz tažený párem koní. Nahoře bokem seděl nějaký dost velký mužský — a zjevně podřimoval.

Nohy v pracovních botách visely volně dolů, pohupovaly se ve vybledlých rajtkách, které kdysi určitě patřily k uniformě stejně jako sepraná ruská vojenská blůza. Skloněná hlava se ztrácela pod rozcuchanými rusými vlasy, na kterých jako zázrakem seděla vojenská lodička. V obrovských snědých pěstech muž svíral opratě. Hnědý i grošovaný kůň šli co noha nohu mine, vypadalo to, že za chůze taky podřimují.

„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.

„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“

„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“

Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.

Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.

Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.

Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.

Farmář se užasle rozhlédl. Kolem něj se na vozovku sypaly úlomky tašek vytrhaných ze střechy a drobily se na oranžovou drť. „Kryjte se!“ hbitě zavelel Fritz a sám vběhl do nejbližších vrat. Rázem se všichni rozprchli a někam se schovali. Andrej se přitiskl ke zdi. Tady byl v jakémsi palebném stínu, v relativním bezpečí. Se zájmem sledoval farmáře, který se pořád ještě rozespale a absolutně nechápavě rozhlížel. Kalnýma očima klouzal po římsách a okapech olepených navztekanými paviány, pak zavřel oči a zatřásl hlavou, potom oči zase doširoka otevřel a hlasitě řekl: „Co to je za hovadinu?“

„Kryj se!“ křičeli na něj. „Hele… Ty fousatej! Pojď sem! Dostaneš do palice, burane!“

„Co to má znamenat?“ zaburácel farmář na mužíčka před sebou. Ten pořád ještě seděl na bobku a šátral rukama po zemi. Už zase ztratil brýle.

„Co to tu je za potvory…? Můžete mi to vysvětlit?“

„To jsou, jak vidíte, opice,“ odpovídal dopáleně muž hledající brýle.

„Copak, pane, nevíte, jak vypadají opice?“

„No… vy to tu teda vedete,“ řekl užasle farmář, který se zřejmě teprve v téhle chvíli probral. „Co si jen toho tady navymějšlíte!“

Tenhle člověk, který sem dorazil odněkud z míst, kde lišky dávají dobrou noc, se prostě rozhodl být nad věcí. Už došel k názoru, že příkoří, které musel snést, není zas tak velké, a tak ohromeně zíral na chlupaté tlupy poskakující po římsách a lucernách. Vyčítavě ale přitom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V té chvíli sušinka vědátor šťastně objevil své brýle, sebral hůl a upaloval do úkrytu. Farmář zůstal uprostřed ulice sám samotinký… Jako výborný cíl pro chlupaté snajpery. Tuhle lákavou příležitost si opice ovšem nenechaly ujít. Kolem farmářových nohou to začalo práskat a vzápětí dostal po střapaté hlavě.

„Už toho mám dost!“ zařval a v té chvíli ho jeden z paviánů trefil přímo do čela. Farmář se vrhl ke svému vozu.

Koně stáli jen pár metrů od Andreje — a ten předpokládal, že farmář skočí do vozu, lehne si do něj, práskne do koní a požene to zpátky někam na ta svá blata, pryč z tohohle nebezpečného místa. Jenže fousáč vůbec nemínil práskat do koní. „Poootvory,“ vrčel a vypadalo to, že velice rychle a velice šikovně začíná ten svůj povoz rozebírat. Byl přitom k Andrejovi zády — a tak se nedalo odhadnout, oč jde. Ženy z protějších oken však měly dobrý výhled — a tak najednou všechny sborem zaječely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestačil divit: Fousáč si k něčemu přisedl — a to už se mu nad hlavou zvedala bytelná namaštěná hlaveň s děrovaným kovovým pláštěm.

„Zpěěět!“ strašlivě zařval Fritz a obrovskými skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neřádi mizerný,“ brumlal si dál fousáč a Andrej jen viděl, že uvnitř vozu dělá nějaké rychlé, zřejmě naučené pohyby, doprovázené kovovým cvakáním. Teď už jen zbývalo čekat, až se ozve pořádný rachot.

I paviáni na střeše začali cosi tušit. Přestali poskakovat, usadili se a ve své opičí mluvě si cosi navzájem sdělovali. Jejich psí tlamy se přitom znepokojeně obracely ze strany na stranu.

To už byl ale Fritz u povozu. Chytil fousáče za rameno a znovu zavelel: „Zpět!“

„Dej mi pokoj!“ zavrčel vztekle fousáč a vytrhl se Fritzovi z ruky.

„Nech mě, já je všecky sundám dolů, prevíty ocasatý!“

„Řekl jsem snad jasně…,“ spustil Fritz, ale v tom okamžiku k němu fousáč obrátil obličej a pak se v celé své mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesl: „Cože?“ Oba byli asi tak stejně vysocí, ale proti udělanému fousáči Fritz přece jen působil jako střízlík.

„Jak jste k té zbrani přišel? Ukažte doklady!“

Fritzův ostrý tón fousáče viditelně pobavil: „Hele ho, cucáka,“ pronesl užasle. „On by chtěl nějaký doklady! A tohle bys nechtěl, všiváku vyplajchovanej?“ A jednoznačným gestem naznačil, jak by s Fritzem skoncoval.