Mesto zaslibenych

Výběr členů expedice byl proveden špatně. Kdo se namanul, ten byl zařazen… O lékařském zabezpečení se nedá ani mluvit. Takže výsledek všeho ani jiný být nemohl: úpadek morálky, zhroucení disciplíny, odpírání poslušnosti… dneska sice ještě opatrné, ale zítra už z něj bude vzpoura. To je všechno.“

Quejada domluvil, vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Tak co tedy navrhujete, pane Quejado?“ vypravil ze sebe Andrej sevřeným hlasem. Nenávistně hleděl na svého nepřítele a oknírovaný odulý obličej před ním plul v jakýchsi podivných pavučinách. Andrej měl hroznou chuť Quejadu udeřit. Praštit ho lampou přímo do těch knírů… „Myslím, že to je jasný,“ odpověděl znechuceně Quejada. „Musíme udělat čelem vzad a táhnout nazpátek. Okamžitě. Dokud ještě dejcháme.“

Jen klid, říkal si v duchu Andrej. Teď je nejdůležitější zachovat klid! A moc nemluvit… A v žádném případě se nehádat. Klidně poslouchat a mlčet.

Tak rád bych mu ale jednu vrazil…!

„To je fakt,“ ozval se Ellizauer. „Jak dlouho ještě máme pokračovat? Mí chlapi se mě ptají: Co to má znamenat, pane inženýre? Říkalo se, že půjdeme, dokud nezačne zapadat slunce. Jenže ono se nějak spíš zvedá…!

Tak se řeklo, že toho necháme, až bude v zenitu. Tam ale nebývá nikdy.

Jednou poskočí níž, jednou výš…“

Jenom se nehádat, opakoval si tvrdošíjně Andrej. Jen ať si mluví! Chvílemi je to dokonce zajímavé, co si dokážou navymýšlet. Plukovník mě nezradí — a armáda je vždycky rozhodující… Armáda! Že oni toho seržanta Vogela předem zpracovali? Prevíti!

„No… a co vy na to?“ zeptal se Ellizauera Icik.

„Na co?“

„Říkáte, že se vás ptají. Tak co jim odpovídáte?“

Ellizauer pokrčil rameny a zabrumlal: „Co jim můžu odpovídat? To bych taky rád věděl, co jim mám říkat…“

„To znamená, že jim neříkáte nic?“ „Co asi tak můžu…?“ brumlal dál Ellizauer. „Jedině to, že vedení tomu rozumí líp.“

„To je odpověď!“ vyjekl s vykulenýma očima Icik. „Takový odpovědi spolehlivě zlikvidujou morálku celý armády — nejen pár nebožáčků šoférů!

To je nejlepší: Chlapi, já bych šel třeba hned teď nazpátek, ale ten dobytek velitel mi to nedovolí… Sakra, je vám vůbec jasný, proč jsme se na tu cestu vydali? A dobrovolně! Nikdo nikoho nenutil.“

„Poslouchejte, Kacmane,“ skočil mu do řeči Quejada, „mluvte k věci!“

Icik se na něj ani nepodíval, dál upíral oči na Ellizauera: „Věděl jste, že to nebude snadná záležitost? Věděl. Věděl jste, že se nechystáme na procházku růžovým sadem? Věděl. Věděl jste, že pro Město je tahle expedice důležitá? Věděl… A jste přece vzdělaný člověk, jste inženýr!

Takže jste musel rozumět rozkazu: Jít tak dlouho, dokud budou stačit zásoby vody a poho

„Ale vždyť já to nepopírám,“ řekl polekaně Ellizauer. „Já se jenom snažím vysvětlit, že to moje vysvětlení…, že prostě některé věci vysvětlit neumím, takže nevím, jak odpovídat, když se mě ptají.“

„Nechte těch vytáček,“ okřikl ho Icik. „Je to jasný: Bojíte se jít dál, takže další cestu sabotujete. Morálně jste rozložil své podřízené a teď si sem ještě jdete stěžovat. Vždyť vy na tom osobně nejste ani tak zle! Nejdete po svých — celou cestu se vezete!“

Jen do toho, Iciku, kluku zlatá, říkal si spokojeně Andrej. Dej mu to sežrat, hajzlovi… Už teď je z toho celej podělanej, za chvilku se omluví, že si musí odskočit… „Vůbec tu vaši paniku nechápu,“ pokračoval rezolutně Icik. „Geologové nemají úspěch? No a co? A bez kosmografie se taky nezblázníme… Vždyť je přece jasná věc, že naším nejdůležitějším úkolem je shromažďování informací o dosud neznámém teritoriu! A já už dneska můžu prohlásit, že expedice získala hodně nových poznatků a může jich získat ještě daleko víc. Rozbil se nám pásák? Copak to je nějaký problém? Tak ať ho někdo spraví — to je jedno, jestli si s tím bude hrát dva dny, nebo třeba deset… Ti nejunavenější a nemocní zůstanou tady — a my s druhým traktorem pojedeme klidně dál. Až najdeme vodu, počkáme u ní a ta první parta nás dojde.

Vždyť je to jednoduchý, žádnej problém v tom nevidím!“

„Samozřejmě, Kacmane, je to jednoduchý,“ zasyčel vztekle Quejada.

„A co takhle kulku do zad — to byste nechtěl? A nebo přímo do ksichtu?

Vy prostě žijete jen těmi svými archivy a všechno ostatní je vám fuk. Vojáci už dál nepůjdou. Vím to, slyšel jsem je, když se domlouvali.“ Ellizauer za Quejadovými zády se náhle vztyčil a s nejasným brumláním se chytil za břicho. Pak se rozběhl ven. Krysa utíká, pomyslel si škodolibě Andrej. Zbabělec hnusnej….

Quejada zřejmě Ellizauerův úprk nezaznamenal a pokračoval: „Ze svých lidí se můžu spolehnout snad tak na jednoho geologa. Z vojáků a šoférů se nedá věřit nikomu. Samozřejmě že jednoho nebo dva můžete zastřelit, na chvíli to lidi možná odradí, ale nejsem si tím jist. Spíš o tom pochybuju… A navíc si myslím, že na něco takového nemáte morální právo.

Nechtějí jít dál, protože si říkají, že byli podvedeni. Nic kloudného tahle vyčerpávající cesta zatím nepřinesla a oni už nevěří, že ještě snad přinést může. Ta úžasná legenda, kterou si geniálně vymyslel pan Kacman, ta už nezabírá. Nějaký Křišťálový palác už nikoho nedojímá. Teď se, Kacmane, vykládají legendy úplně jiné!“

„To je pitomina,“ zajíkl se samým rozhořčením Icik. „Já jsem si nic nevymýšlel!“

Quejada pobaveně mávl rukou: „No dobrá, dobrá, teď už je to stejně jedno. Teď už je všem jasné, že žádný palác na nás nikde nečeká, takže se o tom nemusíme dohadovat… Pánové, vy přece dobře víte, že nejméně tři čtvrtiny účastníků expedice se dobrovolně přihlásily jen proto, že z toho něco budou mít. Jenom proto! A co tedy z toho prozatím mají? Krvavé průjmy a zavšivenou holku na noční pobavení. Ale to není nejpodstatnější… Oni jsou zklamaní, ale navíc ještě mají strach! Za to ovšem můžeme poděkovat panu Kacmanovi. A taky panu Pakovi, kterého jsme tak dobromyslně přijali mezi sebe. Tihle dva pánové se postarali o to, aby se všichni účastníci expedice dověděli, co nás ještě čeká. A lidi se teď bojí třináctého dne. Mají strach z mluvících vlků.

Nestačilo, že jsme se už setkali s vlky, co vypadají spíš jako žraloci, teď se zřejmě ještě můžeme těšit na mluvící vlky! Lidi mají strach i z nějakých Kovohlavců… A když se vezme v úvahu, co už jsme na vlastní oči viděli… Všichni ti němí s vyřezanými jazyky, opuštěné lágry, které byly nejspíš koncentráky, šílení kreténi, kteří se v jednom kuse modlí — a jiní kreténi, kteří jsou moc dobře ozbrojeni a za každým rohem číhají, aby nás odpráskli — to se nedá zapomenout. A k tomu připočtěte to, co jsme viděli dneska tady v těch domech: kostry v zabarikádovaných bytech! To všechno dohromady vás musí naplňovat nadšením, že? A jestliže se ještě včera někdo z vojáků bál ze všeho na světě nejvíc seržanta Vogela, dneska je mu Vogel úplně lhostejný. Dneska myslí na daleko děsivější strašáky!“

Quejada se konečně zadýchal a zmlkl. Pak si otřel odulý obličej, úplně zalitý potem.

A tu plukovník nadzvedl jedno obočí a ironicky pronesl: „Já mám takový dojem, že vy taky máte pořádný strach, pane Quejado.

Nebo se mýlím?“

Quejada po něm sekl zarudlýma očima.

„O mě se nestarejte, plukovníku,“ zavrčel. „Jestli se něčeho bojím…, tak to je kulka mezi lopatky. Z ničehož nic kulka… A to prosím od těch, s kterými soucítím.“

„Takhle tedy…,“ prohodil plukovník. „To je těžká věc… Já můžu uvažovat o současném stavu téhle expedice, ale nemůžu veliteli expedice poroučet, jak má postupovat. Mým úkolem je plnit rozkazy. Považuju za nutné vám ale říci, že veškeré úvahy o odpírání poslušnosti a o vzpouře jsou pro mě něco jako mlácení prázdné slámy. Nestarejte se o mé vojáky, pane Quejado! Jestli chcete, předejte pod mé velení i ty z vašich geologů, kterým nevěříte. Já se jich s radostí ujmu… Teď bych ale rád obrátil vaši pozornost, pane poradce…,“ řekl naprosto stejně klidným tónem a otočil se k Andrejovi, „na fakt, že dnes se tu nějak moc mluví o vojácích, přičemž své úvahy pronášejí ti, kteří k vojákům žádný oficiální vztah nemají.“