Mesto zaslibenych

„Nejde o to, co si myslím já,“ zašklebil se Icik. „Já se nepovažuju za toho, kdo je služebníkem lidu a tudíž je v područí většiny. Nikdy jsem pro lid nic neudělal a necítím vůči němu žádnou povi

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Geiger, „všem je nám jasný, že jsi prostě svůj, jak pořád říkáš. Teď jde ale o ty sebevraždy. Ty tedy předpokládáš, že sebevraždy prostě budou, ať děláme jakoukoliv politiku?“

„Budou právě proto, že děláte zcela specifickou politiku!“ odpověděl Icik. „A bude jich přibývat, protože zbavujete lidi starostí o chléb vezdejší — a místo těch starostí jim nic dalšího nenabízíte. A lidi to přivádí na podivné myšlenky. Pociťují prázdnotu života. A proto budou sebevraždy, narkomanie, sexuální revoluce a úplně nesmyslné rebelie…“

„Co to meleš?“ upřímně se vyděsil Andrej. „Jen si uvědom, co to meleš, ty experimentátore praštěnej! Život se má lidem něčím ostrým okořenit nebo co? Máme si vymýšlet něco, co by společnost brzdilo? Uměle vytvářet něco, co není? Chápeš vůbec, co to povídáš?“

„To přece není moje starost,“ pokračoval Icik a zmrzačenou rukou sáhl přes stůl pro misku s omáčkou, „to je tvůj problém. Fakt je ovšem to, že lidem místo jejich někdejších starostí o chléb vezdejší nic jiného dát neumíte.

Ta vaše Velká stavba je pitomina. Experiment s experimentátory… Co to je? Hloupost, a proto vám na to lidi většinou kašlou… Na mě se nevztekejte, já vám to neříkám pro svý potěšení, prostě to takhle je… Ale tak končí každá utopie! Můžete ze sebe udělat buď velkodušné technokratydobrodince, nebo nadšené tribuny lidu, kteří ovšem musí neustále přikrmovat ideály, bez nichž — aspoň podle názoru těch nahoře — lid nemůže žít.

To jsou jen dvě strany jedné mince. Rub a líc. A potom můžou následovat buď vzpoury z přežrání, nebo z hladu. Vy jste si vybrali ty z přežrání — vaše věc, tak se nerozčilujte na mě!“

„Nelej tu omáčku na ubrus!“ řekl dopáleně Geiger.

„Pardon.“ Icik vzal do ruky ubrousek a nešikovně loužičku rozetřel po ubruse. „Z matematického hlediska je to dost přehledné: Nespokojenců je řekněme jedno procento. Ve Městě je milion obyvatel, takže nespokojených je deset tisíc… A i kdyby jich byla jen desetina procenta! Dělá to tisícovku nespokojených. A taková tisícovka umí pod okny udělat pořádnej kravál! A pak je tu ještě jedna věc: Nikdo nebývá spokojený úplně se vším… Každýmu vždycky ještě něco — třeba maličkost — chybí. Tak například se mu ve Městě líbí vlastně všecko, ale nemá auto! Proč? Když byl ještě na Zemi, tak ho měl a zvyknul si na něj. A tady ho nemá, a co víc — asi ho ani mít nebude… Umíte si představit, kolik takových lidí ve Městě je?“

Icik však najednou zmlkl a začal pořádat makaróny, které si s chutí poléval omáčkou.

„Máte to tu dobrý,“ prohodil pak s uznáním. „Na to já se nevzmůžu, abych se doma takhle nadlábnul. To jen tady u vás…“

Andrej ho pozoroval, jak se láduje. Pak si povzdechl a nalil si tomatovou šťávu. Vypil celou skleničku a zapálil si. Proč to Icikovi všechno pořád vychází tak apokalypticky? Sedm tučných a sedm hubených let? Nebo snad sedm smrtelných ran…? Samozřejmě, ulice je ulice — může se vzbouřit raz dva. Ale proto tu přece máme Rumera! Ovšem vzpoura z přežranosti — to tu ještě nebylo, to zní paradoxně. Andrej si nevzpomínal, že tam…, na Zemi…, by něco takového bylo. O ničem podobném ani nečetl… Vzpoura je přece vzpoura… Experiment je Experiment…, vybavilo se mu. A rychle se vrátil do reality.

Podíval se na Geigera. Fritz se rozvalil v křesle a prstem si staral v zubech.

A Andreje v tu chvíli ohromila obyčejná — a ve své jednoduchosti strašlivá myšlenka: Vždyť je to všehovšudy jen poddůstojník wehrmachtu, obhroublý voják, nevzdělanec, který za svůj život nepřečetl ani deset knížek… A on teď o všem rozhoduje! Ale i já, pomyslel si vzápětí Andrej, i já musím rozhodovat… „V naší situaci,“ řekl Icikovi, „nemá slušný člověk na vybranou. Lidi měli hlad, vraždili se, žili ve strachu, trpěli… Děti, ženy, staří… To přece byla naše povi

„Správně, správně,“ kývl Icik, „já to chápu. Vedl vás soucit, milosrdenství, atd., atp. Jenže o to nejde. Litovat ženy a děti, které pláčou hladem, to svede každej, to není tak těžký. Chápete přece, jak trpí. Jste ale taky schopni pochopit zdravýho, sytýho chlapa, kterej má sílu a chuť jako bejk? Da

Odmlčel se, protože do jídelny vstoupil urostlý mladý muž Parker v doprovodu dvou pohledných slečen s bílými zástěrkami. Sklidili ze stolu a na řadu přišla káva se šlehačkou. Icik si šlehačku okamžitě rozmazal kolem pusy. Několikrát se olízl jako kocour a pak zamyšleně řekl: „Víte, co si myslím? Jakmile společnost vyřeší nějaký svůj problém, okamžitě se vynoří problém nový… stejně složitý jako ten dřívější, nebo spíš ještě složitější…“ Najednou celý ožil: „Takže to může vést k zajímavým koncům. Představte si, že ty problémy se pořád budou zvětšovat — až nakonec nebude v lidských silách je vyřešit. A pak se takzvaný vývoj zastaví.“ „To je hloupost,“ podotkl Andrej. „Lidstvo si nikdy nedává takové úkoly, které není schopno řešit.“

„Já ale nemluvím o úkolech, které si lidstvo dává,“ namítl Icik. „Já mluvím o problémech, které před lidstvem vyvstávají. Samy vyvstávají! Hlad si přece lidstvo před sebe nestavělo jako úkol k vyřešení! Hlad prostě najednou byl!“

„Tak toho necháme, ne?“ řekl Geiger. „Už jsme toho nažvanili dost.

Skoro to vypadá, že nemáme co na práci, a tak tu jen klábosíme.“

„Proč — co na práci?!“ užasl Icik. „Já například mám zrovna teď polední přestávku.“

„Když máš teď přestávku, tak ji drž,“ řekl na to Geiger. „Já jsem si s tebou sice chtěl promluvit o tvé expedici, ale můžeme to samozřejmě nechat na jindy.“

Icikova ruka s hrníčkem kávy ztuhla ve vzduchu.

„Počkej,“ pronesl náhle zcela vážně, „proč bysme to odkládali? To už jsme udělali mockrát!“

„Tak proč se tu zabejváme hloupostma?“ poznamenal Geiger. „Už mě z toho brní uši.“

„Co to je za expedici?“ zeptal se Andrej. „Někam do starých archivů?“

„Velká expedice na sever!“ pronesl slavnostně Icik, ale Geiger ho rozhodným gestem své velké bílé dlaně zarazil: „Zatím mluvíme jen předběžně! Musím ale říct, že už jsem expedici schválil a finanční prostředky jsou vyčleněny… Pokud jde o přepravu, všechno bude připraveno tak během tří čtyř měsíců. Teď je třeba celkově stanovit cíl expedice a její program.“

„Expedice bude komplexní?“ zeptal se Andrej.

„Ano. Icik tam získá staré archivy — a ty odtamtud budeš mít výsledky pozorování slunce a všeho dalšího, co budeš potřebovat.“

„Výborně,“ zaradoval se Andrej. „Konečně jsem se dočkal!“

„Bude tu ale ještě jeden úkol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkový průzkum… Expedice musí proniknout co nejdál na sever. Nejdál, jak to jen půjde… a jak vystačí poho

„Radši co nejmíň,“ podmračil se Andrej. „Já ty tvoje vojáčky znám!

Kdo s nimi má vyjít?“ Roztrpčeně od sebe odsunul sklínku. „A stejně to nechápu! Nechápu, proč tam musí být i vojáci. Nechápu, proč by se tam mělo střílet… Přece je tam liduprázdno! Rozvaliny a nic jinýho… kdo by tam měl střílet?“

Icik se zasmál: „Kamaráde, tam je možný všechno.“

„Co to znamená — všechno? Třeba se tam čerti žení…, neměl by se s sebou vzít tedy i kněz?“

„A třeba mě taky necháte domluvit až do konce?“ zeptal se Geiger.

„Jen mluv,“ řekl navztekaně Andrej.

Takhle je to vždycky, pomyslel si. Užuž se zdá, že se konečně splnilo dávné přání, ale nakonec to dopadne tak, že by bylo lepší, kdyby se nesplnilo.