Mesto zaslibenych

To mi čert napískal dát se s ním do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.

A proč se s ním vůbec hádám? Lepší je se nehádat… Takovýmu člověku stačí párkrát přikývnout — a on dá pokoj. Jenže tenhleten by možná pokoj nedal. Začal by se bavit o čemkoliv — třeba o ženských, jaký má u nich úspěchy… Chtělo by to nějak ho usadit!

„A co tak brečíte, člověče?“ řekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznýho se po vás chce? Abyste všehovšudy jednu hodinu de

Nahatý úředník z plánovacího na něj s otevřenou pusou užasle zíral. Stál tu bez hnutí. Hubeňoučký, celý chlupatý, s kolínky jako podagrista, s propadlým bříškem… „Vždyť to děláte pro sebe!“ pokračoval Andrej a zlostně si utahoval uzel kravaty. „Ne pro někoho dalšího, ale pro sebe! Jenže pánovi se to nelíbí, pánovi se prostě nechce! Před Převratem možná vybíral žumpy, teď si sedí v plánovacím, ale přesto fňuká!“

Andrej si oblékl sako a začal skládat pracovní kombinézu. Jeho protějšek se konečně vzmohl na nějakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykřikl dotčeně, „já jsem to takhle vůbec nemyslel! Já jsem mluvil o racionálnosti a efektivnosti… Je to všechno dost divný! Podívejte se…, jestli to chcete vědět…, já byl mezi těmi, co brali radnici útokem.

A já vám teď říkám, že nejlepší mechanizace má být tady, když jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na mě nemáte co křičet!“

„Nemá cenu se s vámi bavit…,“ zabručel Andrej a v chůzi narychlo zabalil kombinézu do novin. Vyšel ven.

Selma už tam čekala, seděla o kousek dál na lavičce. Svěží, ještě celá růžová po sprchování… Pokuřovala a dívala se na nedaleký stavební výkop.

Andrej si s nepříjemným pocitem uvědomil, že to mohla být ona, na koho ten chlupatý chlápek civěl dírkou ve stěně šatny a málem z toho slintal… Přistoupil k Selmě a položil jí dlaň na chladivou šíji: „Půjdeme?“

Zvedla k němu oči, usmála se a tváří se otřela o hřbet jeho ruky.

„Já to dokouřím, ano?“

„Jistě,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapálil.

V obrovském výkopu se hemžily stovky lidí. Míhaly se lopaty, slunce na nich jiskřilo, hlína létala vzduchem. Vozy naložené zeminou se v dlouhé řadě táhly až k protějšímu svahu, u haldy betonových panelů se připravovala nastupující směna. Vítr zvedal oblaka červenavého prachu, zanášel až sem útržky pochodové písně, která burácela z amplionů, rozmístěných po staveništi na betonových sloupech, a pohupoval obrovskými dýhovými deskami s vybledlými plakáty a hesly: „Geiger řekl: Musíme to dokázat! Město odpovědělo: Nezklameme!“ „Velká stavba — úder slabochům!“

„Experiment s experimentátory!“

„Otto mi slíbil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“

„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten největší, co tam bude.

Dáme ho do přijímacího pokoje.“

„Chtěla jsem něco koupit tobě do pracovny. Gobelín… Na zeď… Vzpomínáš si, že mě to napadlo hned, jak jsme se loni přestěhovali?“

„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Představil si svou pracovnu, gobelín — a na něm sbírku zbraní… Nebylo to špatné. „To je prima nápad!

Fajn…! Do pracovny!“

„Musíš ale určitě zavolat Rumerovi,“ řekla Selma, „ať mi na to někoho pošle.“

„Zavolej mu sama, já nebudu mít čas… A nebo ne! Já mu zavolám.

Kam má někoho poslat? K nám domů?“

„Ne, přímo do skladu. Přijdeš na oběd?“

„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik už několikrát naznačil, že by k nám rád zašel.“

„Výborně! Pozvi ho na dnešní večer. Už jsme se věčnost neviděli. A taky musíme pozvat Wanga a Mei Ling.“

„Hm…,“ Andrej na Wanga úplně zapomněl. Opatrně se zeptal: „A kromě Icika… chceš z našich známých pozvat ještě někoho dalšího?“

„Z našich známých? Možná plukovníka…,“ prohodila nejistě Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat ještě někoho dalšího, nemůžeme vynechat Dollfussovy! Už jsme u nich dvakrát byli…, musíme jim to oplatit.“

„Ještě tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“

„Víš co? Zatím jim nevolej — a večer uvidíme.“ Bylo mu jasné, že Wang s Dollfussovými nejde dohromady. „Nebylo by lepší pozvat Čačuu?“

„To je geniální!“ zaradovala se Selma. „Nasadíme ho na Dollfussovou — a všechno bude v pohodě.“ Odhodila nedopalek. „Půjdeme?“

Z výkopu vycházela ke sprchám skupina Velkých budovatelů. Tak se říkalo dělníkům ze slévárny… Měli zjevně dobrou náladu, vesele na sebe pokřikovali, předbíhali se a zřejmě jim vůbec nevadilo, že kolem sebe víří spousty prachu.

„Půjdeme,“ souhlasil Andrej.

Po neudržované písčité cestě mezi dvěma řadami řiďounkých, nedávno zasazených lipek došli k autobusové zastávce. Stály tam už dva přeplněné oprýskané autobusy. Andrej se podíval na hodinky. Do odjezdu chybělo sedm minut. Z prvního autobusu se snažily nějaké rozkurážené ženské vyhodit opilce, který chraptivě hulákal. Ženské taky hystericky křičely… „Pojedeme s tímhle blázincem, nebo půjdeme pěšky?“ zeptal se Andrej.

„Máš čas?“

„Mám. Tak pojď, projdeme se kolem Propasti. Tam není takový horko.“

Selma se do něj zavěsila. Zamířili doleva, do stínu čtyřpatrového domu, který se celý ztrácel v lešení, a dlážděnou uličkou se pustili k Propasti.

Tahle část města byla zanedbaná a málo obydlená. Dávno opuštěné domky se měnily v ruiny, dlažbou prorůstala tráva. Nebývalo to tu bezpečné ani za bílého dne, natož v noci. Tady nacházeli své útočiště ti, kteří byli na štíru se zákonem. Měli tu své brlohy, žili tu, pálili samohonku, kšeftovali kradeným zbožím, byl tu ráj kuplířek a prostitutek a vůbec veškeré spodiny.

Před časem tu proběhla razie. Pár jich sebrali a odvezli na blata jako pomocné síly k farmářům, někteří se prostě rozutekli a někteří v tom zmatku dokonce přišli o krk… Všechno ce

Andrej se Selmou minul poslední ruinu a pak se dali podél Propasti loukou, zarostlou až po kolena svěží trávou. Tady nebylo takové vedro. Z Propasti sem dýchal vlhký, chladivý vzduch. Selma kýchla a Andrej ji objal kolem ramen. Žulová zídka, kterou Město kolem Propasti stavělo, ještě do těchto míst nedosáhla, a tak se Andrej instinktivně držel od prudkého srázu na dobrých pět šest kroků… Tady — nad Propastí — měl snad každý obyvatel Města velice podivný pocit. Pohled odtud byl totiž dost zvláštní. Člověk měl dojem, že se mu svět přímo před očima štěpí na dvě poloviny. Směrem na západ zářila nad Propastí modrozelená prázdnota. Nevypadala jako moře, ani jako obloha… Prostě tam bylo prázdno, a to mělo modrozelenou barvu. Modrozelené Nic… A na východě čněla kolmo vzhůru obrovitá stěna, k níž přiléhalo Město. Hladká, pevná Žlutá stěna… Žlutá, nezdolatelná stěna… Nekonečné prázdno na západě, nekonečná hradba na východě. Pochopit tahle dvě nekonečna bylo fakticky nemožné. Vymykalo se to lidskému chápání. Tomu se dalo jen přivyknout. Ti, kteří si zvyknout nedokázali nebo nechtěli, ti se těmhle místům vyhýbali. Moc lidí tu nikdy nebývalo… Chodívaly sem většinou jen zamilované dvojice — a to ještě spíš v noci.

Propast totiž slabounce zeleně světélkovala, jako by někde tam dole cosi po věky věků práchnivělo. Zelenavý svit dost zřetelně vyznačoval černě lemovanou hranici Propasti. A tráva tu byla překvapivě měkká a vysoká… „Až se postaví ty vzducholodě,“ řekla najednou Selma, „bude se nad Propastí lítat — a taky se do ní spouštět?“

„Jaký vzducholodě?“ zeptal se překvapeně Andrej.

„Jak to — jaký?“ změřila si ho užasle Selma a Andrej se plácl do čela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozřejmě spouštět dolů. Do Propasti.“