Mesto zaslibenych

Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“

Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“

Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.

„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.

Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“

Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.

Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“

A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.

Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.

Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.

Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.

Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.

Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.

Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.

A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho. Bylo oteklé a celé jako by hořelo… To je tedy věc — paviáni! Kde se tu vzali? A že to tedy jsou parádní kousky! A kolik jich je… Dřív tu ale žádní paviáni nebyli — když se tedy nebere v úvahu Icik Kacman… Jenže — proč zrovna paviáni? Proč ne… třeba tygři? Auto vletělo do díry, Andreje to vyhodilo do výšky, a když dopadl zpátky na sedadlo, uvědomil si, že ho tlačí nějaká neznámá věc… Něco tvrdého. Sáhl pod sebe. Ležela tam pistole.

Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“

Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.

„Kde jste tu pistoli vzal?“

Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.

„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“

„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“

Andrej mu automaticky podal celou krabičku.

„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!

Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“

Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“

„Je vám jasný, že opice berou Město útokem?“

„No a co?“ podivil se Andrej.

„To je fakt… No a co?“ zopakoval po něm Donald a nepříjemně se rozesmál.

Kapitola 2

Opice už stačily dorazit do Města. Lezly po římsách, v celých hroznech se houpaly na pouličních lucernách, jejich tlupy poskakovaly na křižovatkách, šplhaly se k oknům, házely dlažebními kostkami a proháněly vyděšené obyvatele Města, z nichž mnozí vyběhli ven jen tak — ve spodním prádle.

Donald několikrát cestou zastavil, aby vzal vylekané uprchlíky. Popelnice z korby vyházeli… V jednu chvíli se před nimi objevil splašený kůň.

Vlekl za sebou selský vůz, na kterém se usadil mohutný stříbřitý pavián a zuřivě mával chlupatými prackami. Pak se vůz napasoval do sloupu lucerny, kůň se utrhl a utíkal dál — a pavián hbitě přeskočil na nejbližší okap.

Vyšplhal se po něm a zmizel na střeše.

Na náměstí před radnicí byl zmatek. Přijížděly a zase odjížděly náklaďáky, pobíhali tu policisté, motali se tu i civilové — mnozí jen ve spodním prádle, několik se jich kupilo kolem nějakého zřejmě kompetentního muže, cosi po něm vyžadovali, tlačili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe mával aktovkou a jakousi hůlkou.

„Pěknej bordel,“ zavrčel Donald a vyskočil z auta.

Vběhli do budovy a okamžitě se jeden druhému ztratili. Všechno se tu pomíchalo: civilisté i muži v uniformách — i zoufalci ve spodním prádle.

Všichni sborem hulákali a všude bylo nakouřeno.

„Pochopte to! Nemůžu přece takhle… jenom ve spodkách…!“

„Okamžitě otevřte zbrojnici a rozdejte zbraně! Krucinál, aspoň policajtům ty zbraně dejte!“

„Kde je velitel policie? Před chvilkou tu byl…“

„Zůstala mi tam žena… chápete to? A taky tchyně… Stará ženská!“

„Podívejte se, vždyť o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To někde chrápe nebo co?“ „V naší ulici byla jediná lucerna. Teď ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamžitě běžte do dvanáctky! Fofrem!“ „Ale uznáváte, že jenom takhle v podvlíkačkách…“ „Kdo tu umí řídit auto?

Řidiči, pozor! Všichni ven — tam, co jsou reklamy!“

„Tak hergot, kde je ten velitel? To se šel někam schovat nebo co? Mizera.“

„Tak podívej: seber chlapy a jeď do slévárny. Vemte si svorníky a vůbec všechno, co se hodí. Prostě všechno… A rozdejte to lidem!“

„Teda já jsem ho majznul po tý chlupatý tlamě, až mě z toho bolí ruka!“

„Vzduchovky by se nehodily?“

„Do dvaasedmdesátýho kvartálu… tři vozy! Do třiasedmdesátky — pět…!“ „Dejte rozkaz… Ať jim vydávají výstroj druhé kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tím potom zase shledali!“

„Mají ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdálo?“ S Andrejem tu všichni postrkovali, tlačili ho ke zdi, šlapali mu na nohy, ale i on strkal do druhých a tlačil je od sebe na všechny strany.