Mesto zaslibenych

Andrejovi z toho vzrušeného šepotu začal běhat mráz po zádech. Zastavil se pár kroků před řadou policistů a měl dojem, že celé náměstí teď ztichlo a dívá se na něj. I policisté, i farmáři… Pokusil se Juru přemluvit: „Víš co? Já tam teď zajdu, něco si tam vyjasním ohledně svejch novin — a ty tu na mě počkáš. Pak půjdeme ke mně domů a všechno to rozebereme.“

Jura důrazně zavrtěl hlavou, až se mu vousy zatřepetaly.

„Kdepak, já jdu s tebou. Já si taky musím něco vyjasnit.“

„Ale vždyť tě tam nepustí! A mě tam kvůli tobě taky možná nepustí.“

„Jdem, jdem,“ nedal se odradit Jura. „Co to je: nepustí? Proč by nás nepustili?

Chováme se přece slušně…“

To už byli přímo u policistů. Urostlý kapitán ve švihácké uniformě a s rozepjatým pouzdrem na pistoli jim vykročil vstříc a chladně pronesl: „Kam jdete, pánové?“

„Já jsem šéfredaktor Městských novin,“ řekl Andrej a nenápadně se přitom snažil od sebe odstrčit Juru Davydova, který se ho pořád pokoušel objímat. „Potřebuju mluvit s panem politickým poradcem.“

„Vaše doklady, prosím!“ Ruka v rukavičce se mu natáhla vstříc.

Andrej našel potřebný papír, podal ho kapitánovi a sekl očima po Jurovi.

Ke svému úžasu zjistil, že Jura teď stojí jako beránek, bezstarostně popotahuje a každou chvíli si naprosto zbytečně posouvá na rameni řemen kulometu. Z jeho tváře jako by zmizela opilost… Pozornýma očima přejíždí po policistech. „Můžete jít dál,“ pronesl uctivě kapitán, když Andrejovi vracel doklady.

„Ačkoliv… měl bych vás upozornit…“ Nedořekl. Všiml si Jury Davydova: „A co vy?“

„Jde se mnou,“ řekl rychle Andrej. „Je to… zástupce jedné ze skupin farmářů.“

„Doklady!“

„Jaký doklady může asi tak našinec mít?“ zeptal se dotčeně Jura.

„Bez dokladů vás tam nemůžu pustit.“

„A pročpak ne?“ rozčilil se Jura. „Když nemám nějaký pitomý papíry, tak nejsem člověk?“

Andrej ucítil za svými zády čísi horký dech. Stasik… Snažil se držet zpříma a zřejmě chtěl kamarádům krýt záda. Osvětleným prostranstvím se zvolna blížil hlouček dalších chlapů.

„Pánové! Pánové, rozejděte se!“ zakřičel nervózně kapitán. „A vy, pane, jděte,“ obrátil se vztekle k Andrejovi. „Pánové, zpátky! Srocování je zakázáno!“

„Takže jestli nemám nějakej podělanej papír,“ vrtěl pohoršeně Jura hlavou, „tak se nesmím nikam ani hnout?!“

„Dej mu do držky!“ pronesl nečekaně jasným hlasem Stasik.

Kapitán chytil Andreje za rukáv a trhl jím k sobě. Andrej se rázem octl za zády policistů. Jejich řada se opět sevřela a Andrej už přes ni nic neviděl.

Ani farmáře, kteří v hloučku dorazili až ke kapitánovi. Dál nečekal — vydal se k poloosvětlenému portálu. Za zády slyšel hlasy: „Obilí po nás chtěj, maso po nás chtěj, ale když člověk něco potřebuje…“

„Prosím, abyste se rozešli! Mám rozkaz zatknout každého, kdo…“

„Pročpak jsi tam nepustil našeho zástupce, co?“

„Slunce! Vy hajzlové, kdy nám zase zapnete slunce?

„Pánové! Pánové — co s tím mám já společného?“

Po bělostném mramorovém schodišti běželi dolů další policisté. Cvakali podkůvkami podpatků a blýskali špicemi bodáků na puškách. Kdosi tlumeně zavelel: „Připravit granáty!“ Andrej vystoupil po schodišti až nahoru a ohlédl se. Osvětlené prostranství už bylo plné lidí. Farmáři se posunuli ze svých pozic a obrovitá černá masa se semkla kolem budovy.

Andrej ze všech sil zabral a přitáhl k sobě vysoké těžké dveře, pobité měděnými pláty. Octl se ve vestibulu. Vládlo tady šero a vším prostupoval jakýsi kasárenský pach. V parádních křeslech, na pohovkách i přímo na podlaze spali policisté, přikrytí svými plášti. Na galerii, která byla nepříliš dobře osvětlená a táhla se přímo pod stropem podél tří stěn vestibulu, bylo vidět nějaké postavy. Andrej nedokázal rozeznat, zda jsou ozbrojené. Po měkkém koberci vyběhl do prvního patra, kde bylo oddělení pro tisk, a vykročil širokou chodbou. Najednou si s nepříjemným pocitem uvědomil, že je tu nějak příliš velké ticho. V téhle obrovské budově se obvykle tísnily davy, odevšad bylo slyšet vyzvánění telefonů, ťukot psacích strojů, lidi se mezi sebou ustavičně o něčem dohadovali, šéfové hlasitě udělovali příkazy… A teď nic! Dveře některých kanceláří byly dokořán a za nimi byla jen tma. Ani chodba nebyla příliš jasně osvětlená — svítila jen každá čtvrtá lampa.

Ukázalo se, že nepříjemný pocit byl namístě: kancelář poradce pro politiku byla zamčená a v místnosti jeho zástupce seděli nějací tři neznámí chlapi. Všichni měli stejné šedivé pláště zapjaté až ke krku a stejné tvrďáky naražené do čela.

„Promiňte,“ řekl dopáleně Andrej, „kde bych našel pana poradce nebo jeho náměstka?“

Otvrďákované hlavy se k němu beze spěchu pootočily.

„Na co je potřebujete?“ zeptal se ten nejmenší chlápek.

V tu chvíli si Andrej uvědomil, že tenhle obličej mu není tak docela neznámý.

I ten hlas byl povědomý… Nepříjemný pocit ještě vzrostl: Ten chlap tu určitě nemá co dělat! Proč tu je? Andrej byl rázem ve střehu a jak nejdůrazněji a nejstručněji uměl, vysvětlil kdo je a co potřebuje.

„Tak pojďte dál,“ řekl ten povědomý chlápek. „Pročpak stojíte ve dveřích?“

Andrej vstoupil, rozhlédl se, ale nemohl nic rozeznat. Před očima mu pořád plul jen ten vyholený obličej připomínající eunucha. Kde ho Andrej viděl? Jde určitě o nějakého mizeru… Od toho radši dál. Neměl jsem sem vůbec chodit, pomyslel si, zbytečně ztrácím čas.

Malý chlápek v tvrďáku si ho taky pozorně prohlížel. Bylo naprosté ticho.

Vysoká okna byla zatažená těžkými závěsy, hluk zvenčí sem takřka nedoléhal. Chlápek najednou rychle vyskočil ze svého místa a přistoupil až k Andrejovi. Bezřasá víčka nad šedými očky rychle pomrkávala. Od horního knoflíku pláště vyletěl vzhůru — a znovu se spouštěl — obrovský, hranatý ohryzek… „Šéfredaktor?“ prohodil muž a Andrej si konečně v bezmocném zděšení uvědomil, kdo to je. A co víc: pochopil, že ten druhý ho taky poznal.

V eunuchově obličeji se zacenily řídké zuby, drobný chlápek se přikrčil a Andrej ucítil prudkou bolest v břiše, jako by mu právě popraskaly vnitřnosti.

V očích se mu zatmělo a z té tmy se nořila jen navoskovaná podlaha… Musí utéci! Musí… V mozku mu vybuchl celý ohňostroj. Vysoký, potemnělý a popraskaný strop se rozhoupal a naklonil. Na Andreje se valila dusivá černota, ze které probleskovala doběla rozpálená ostří a zabodávala se do žeber. Zabije… zabije… zabije mě…, pomyslel si Andrej a ucítil, že mu otéká hlava, někdo mu ji rve do úzké, páchnoucí škvíry, odírá mu uši a dunivý hlas zvolna pronáší: „Pomalu, Pinďo, pomalu, žádnej kvalt…“ Andrej zařval ze všech sil a teplá hustá kašovitá látka mu zaplnila ústa. Zalkl se a začal zvracet.

Pak byl v místnosti sám. Ohromný závěs na okně byl shrnutý stranou, otevřeným oknem pronikal dovnitř chladný vlhký vzduch a z dálky sem doléhal nějaký křik. Andrej se s námahou zvedl na všechny čtyři a posunul se podél zdi. Snažil se dostat ke dveřím. Pryč odsud… Na chodbě začal znovu zvracet. Vyčerpalo ho to tak, že chvíli znovu bezmocně ležel na podlaze. Pak se pokusil vstát. Je mi hrozně špatně, opakoval si, hrozně špatně… Sedl si a ohmatal si obličej. Byl vlhký a lepkavý. A tu si Andrej uvědomil, že vidí jen jedním okem. Bolela ho žebra, špatně se mu dýchalo. Bolely ho čelisti — a ze všeho nejvíc ho teď bolelo v podbřišku. Rozplakal se: Hajzl Pinďa! Zmrzačil mě!

Seděl na podlaze prázdné chodby, zády se tiskl ke zlaceným ozdobám na stěně a plakal. Připadal si naprosto bezmocný. S námahou zasunul ruku pod plášť a nahmatal řemen od kalhot. Strašně ho to bolelo. Ne přímo v pase, ale teď o něco výš… Trenýrky měl mokré.

Ozval se dusot těžkých bot, někdo přiběhl z hloubi chodby a zastavil se nad Andrejem. Byl to policista. Udýchaný, celý zrudlý během, vyděšený, bez brigadýrky… Pár okamžiků tak postál, jako by se nemohl rozhodnout co dělat, ale pak se prudce rozběhl dál. To už se z hloubi chodby blížil druhý muž a v běhu ze sebe strhával blůzu uniformy.