Mesto zaslibenych

A za druhé — vyšetřovatel Voronin se nemá co zaručovat. Žádné takové právo vůbec nemá… A pak si všiml, jak se na něj Wang dívá. Tenhle podivný pohled Andrej znal. Už jednou se na něj Wang takhle díval! Andrej si na to vzpomněl a polilo ho horko.

„Wangu,“ vymáčkl ze sebe chraptivě, „chci se tě na něco zeptat.“

Pak se odmlčel. Přišlo mu hloupé tu otázku položit, připadalo mu to nesmyslné, jenže teď už se zeptat musel. Wang na něho vzhůru upíral tázavé oči.

„Wangu,“ řekl Andrej a odkašlal si, „kde jsi byl dneska ve dvě hodiny v noci?“

Wanga ta otázka vůbec nepřekvapila: „Tou dobou si pro mě zrovna přišli… Myl jsem schody.“

„A předtím?“

„Předtím jsem poklízel odpadky. Mei Ling mi nejdřív pomáhala, pak šla spát. No a já šel mýt schody.“

„Ano,“ řekl Andrej, „to je v pořádku… Dobře… Tak na shledanou, Wangu! Promiň, že se to tak… A víš co? Radši tě doprovodím až ven…“

Kapitola 4

Než si předvolal Icika, Andrej si všechno znovu nechal projít hlavou.

Za prvé si zakázal být vůči Icikovi nějak zaujatý. To, že Icik je cynik, všechno ví, všechno zná a v jednom kuse žvaní, to že je ochoten znevažovat — a taky znevažuje — všechno na světě, to, že chodí neupravený, při řeči prská a odporně se hihňá, žije s nějakou vdovou na hromádce a bůhví jak si vydělává na živobytí — to všechno v daném případě nesmí hrát žádnou roli.

Taky je třeba opustit naivní představu o tom, že Icik Kacman je obyčejný šiřitel poplašných zpráv o Červeném domě a dalších mystických jevech.

Červený dům je realita. Podivná, fantaskní, bůhví komu a čemu prospěšná…, ale realita! Když došel myšlenkami až sem, vyhledal Andrej příruční lékárničku, podíval se na sebe do maličkého zrcátka a natřel si bouli dezinfekcí. Takže: realita… Z tohoto hlediska je Kacman především svědek. Co dělal v Červeném domě? Jak často tam chodívá? Co o něm může vypovědět? Co to bylo za aktovku, kterou odtamtud vynesl? Nebo opravdu nebyla z Červeného domu? Opravdu ji měl ze staré radnice…?

Stop! Kacman se přece několikrát prořekl…, ne, on se neprořekl, on o těch svých výletech na sever prostě vyprávěl… Co tam ale dělal? Antiměsto prý je taky někde na severu! Je to jasné, Kacmana jsem zadržel právem, třebaže trochu nakvap. To se ale přece stává, že člověk do něčeho spadne ze zvědavosti. Strká nos, kam nemá, potom drápkem uvízne a ani nestačí mrknout — a už v tom lítá… Proč mi zaboha nechtěl tu aktovku dát? Je určitě odtamtud! A Červený dům je taky odtamtud! Tohle šéfa zjevně nenapadlo.

To je ale logické, protože mu chyběla fakta. A taky v tom Domě nebyl… Ano — šíření poplašných zpráv, to je hrozná věc, ale Červený dům je horší než jakákoliv poplašná zpráva. A to nejhorší na něm není to, že lidi v něm navždycky mizí… To nejhorší je, že někdy odtud vyjdou! Vyjdou, vrací se mezi nás a žijí tu s námi. Jako Kacman… Andrej cítil, že teď přišel na to hlavní, ale zatím ještě neměl odvahu analyzovat všechno až do konce. Věděl jen, že Andrej Voronin, který vstoupil do dveří s ozdobnou mosaznou klikou, byl někdo jiný, než Andrej Voronin, který zase vyšel ven. Něco se tam v něm zbortilo, nenávratně vyprchalo.

Stiskl zuby: Ale ne…, vážení pánové, v mým případě jste se zmýlili! Vy jste mě neměli pouštět ven! Já jsem z těch, kdo se jen tak nedá zlomit, zastrašit… a už vůbec ne koupit… Ušklíbl se, vzal si čistý list papíru a velkými písmeny si poznamenal: ČERVENÝ DŮM — KACMAN. ČERVENÝ DŮM — ANTIMĚSTO.

ANTIMĚSTO — KACMAN. Vida, jak to vychází… Bane, šéfe! Nemu síme hledat šiřitele poplašných zpráv o Červeném domě! Musíme hledat ty, kteří v Červeném domě byli a v pořádku se vrátili. Musíme je najít a izolovat od ostatních… nebo je dát přísně sledovat… A poznamenal si: NÁVŠTĚVNÍCI ČERVENÉHO DOMU — ANTIMĚSTO. Takže paní Husáková tak jako tak bude muset říct všechno, co ví o tom Františkovi.

Toho muzikanta ale můžou pustit… O ně ale stejně tak moc nejde… Neměl by Andrej zavolat šéfovi? Vyžádat si souhlas na změnu v postupu vyšetřování… Je ale moc brzo! Jenže jestli se mi povede dostat něco z Kacmana… Andrej zvedl telefon.

„Služba? Přiveďte Kacmana do čísla třicet šest.“

Něco z něj dostat prostě musím… Aktovka! Tady už se mi Icik nevykroutí.

Andrejovi na okamžik proletělo hlavou, že to zrovna není moc etické, aby právě on řešil Kacmanův případ. Tolikrát spolu přece popíjeli…!

Hned se však vzpamatoval.

Dveře se otevřely a předvedený Kacman — pusu od ucha k uchu, ruce v oblýskaných kapsách — se kolébavě vsunul do kanceláře.

„Sedněte si,“ pronesl neosobním tónem Andrej a pohybem hlavy ukázal k židličce.

„Děkuji vám!“ zahlaholil předvedený a ještě víc se zašklebil. „Koukám, že jste ještě nepřišel k sobě…“

Prevít jeden, všechno je mu šuma fuk, pomyslel si zlobně Andrej. A Icik se usadil, podrbal se na bradavičce na krku a se zájmem si začal prohlížet kancelář.

Andrej zkameněl. Kacman neměl aktovku.

„Kde je aktovka?“ zeptal se, jak nejklidněji uměl.

„Jaká aktovka?“ podivil se drze Kacman.

Andrej rychle zvedl sluchátko.

„Služba? Kde je aktovka zadrženého Kacmana?“

„Jaká aktovka?“ ozvalo se přihlouple. „Já se hned podívám… Kacman… Už to mám: Kacmanovi bylo odejmuto… kapesníky dva, starší prázdná peněženka…“

„Aktovka v tom seznamu není?“ vyštěkl Andrej.

„Není,“ ozval se skomírající hlas.

„Přineste mi ty papíry sem,“ zachraptěl Andrej a zavěsil. Pak vrhl kradmý pohled na Icika Kacmana. Měl na něj takový vztek, až mu z toho začalo hučet v uších. „Židovský vtípky, co?“ řekl s přemáháním. „Mizero!

Kam jsi tu aktovku dal?“

Kacman hbitě s citem zadeklamoval: „Uchopila jej za ručičku — kampak jsi dal tu aktovčičku?“ „Jak chceš,“ zafuněl vztekle Andrej, „tohle ti ale nepomůže, prevíte špionskej!“

Icikovou tváří jako by přeletěl údiv. Vzápětí už se ale zase protivně a posměšně šklebil: „No samozřejmě,“ vyprskl, „šéf skupiny Joint, Josif Kacman, je vám k dispozici. Nebijte mě, řeknu vám všechno sám. Kulomety jsem dal schovat v Berdičevu, místo výsadku bude vyznačeno ohni…“

Vešel vylekaný policista a v natažené paži nesl soupis odebraných Icikových věcí.

„Žádná aktovka tam není,“ drmolil. Položil list papíru před Andreje na kraj stolu a rychle poodstoupil. „Volal jsem do přijímací kanceláře — a tam taky nic…“

„Dobře, můžete jít!“ procedil Andrej mezi zuby.

Vzal blanket na vyplnění protokolu o výslechu a na Kacmana už se ani nepodíval: „Příjmení! Jméno! Jméno po otci!“

„Kacman Josif Michajlovič.“

„Rok narození.“

„Třicet šest.“

„Národnost?“

„Jo…,“ zahihňal se Icik.

Andrej zvedl hlavu: „Co to znamená — jo?“

„Poslouchej, Andreji,“ řekl Icik, „já nechápu, co se to s tebou dneska děje, ale vem na vědomí, že si na mně zničíš celou svou kariéru. Ze starýho kamarádství tě na to upozorňuju…“

„Odpovídejte na otázky!“ Andrejův hlas zněl nepřirozeně, jako by ho někdo přiškrtil. „Národnost?“

„Žid,“ odpověděl Icik otráveně.

„Občanství?“

„Es-es-es-er.“

„Vyznání?“

„Bez.“

„Stranická příslušnost?“

„Bez.“

„Vzdělání?“

„Vysoká škola. Pedagogická fakulta, Leningrad.“

„Byl jste někdy trestán?“

„Ne.“

„Kdy jste sem přišel? Podle zemského letopočtu.“ „V osmašedesátým.“

„Místo posledního pobytu před odchodem do Města?“

„Leningrad.“

„Z jakých důvodů jste se pro Experiment rozhodl?“

„Ze zvědavosti.“

„Současná profese?“

„Statistik správy komunálního hospodářství.“

„Jakými profesemi jste ve Městě prošel?“

„Dělník, městský archivář, úředník městských jatek, asanátor, kovář. To je snad všechno.“

„Stav?“

„Cizoložník,“ zašklebil se Icik.

Andrej odložil pero, zapálil si a chvíli hleděl na Kacmana modravým dýmem. Icik se šklebil jako vždycky. Byl rozcuchaný jako vždycky a jako vždycky byl drzý… Jenže Andrej ho moc dobře znal, a tak věděl, že je nervózní. Pravděpodobně k tomu měl důvod, třebaže aktovky se šikovně zbavil. Teď už zřejmě pochopil, že tohle všechno Andrej bere vážně, že legrace dávno skončila. Nervózně mhouřil oči a v koutcích úst, která se dosud usmívala, poškubávalo… „Tak podívejte se,“ řekl Andrej a dal si záležet na chladném tónu, „já vám radím, abyste se při výslechu choval slušné. Pokud si nechcete zhoršit své postavení.“