Mesto zaslibenych

„Paní Husáková, je nám známo…,“ spustil Andrej, „že před časem jste různým lidem vyprávěla o tom, co se přihodilo jistému Františkovi, který se údajně dostal do takzvaného Červeného domu, zažil tam všelijaká dobrodružství a jen s obtížemi se zase dostal ven. Bylo to tak?“

Stará paní Husáková se usmála, šikovně vytáhla z pletení jednu z jehlic a nahradila ji jinou a potom řekla, aniž pozvedla oči od práce: „Bylo, bylo to tak! Vyprávěla jsem o tom, dokonce mockrát. Akorát by mě zajímalo, jak se to doneslo sem k vám. Já se s nikým od soudu neznám…, nebo aspoň si to myslím.“

„Musím vám sdělit,“ zatvářil se Andrej tajemně, „že se v těchto dnech zabýváme vyšetřováním záležitostí týkajících se takzvaného Červeného domu. Je pro nás velice důležité navázání kontaktu byť třeba jen s jedním člověkem, který v oné budově byl…“

Matylda Husáková ho neposlouchala. Odložila pletení na kolena a zadumaně hleděla do zdi.

„Kdo to sem mohl donýst?“ prohodila. „Toho bych se nenadála!“ Zavrtěla hlavou. „Takže i tady si člověk musí dávat pozor… Za Němců si člověk navyknul nepouštět si pusu na špacír. No a tady to asi bude stejný…“

„Promiňte, paní Husáková,“ přerušil ji Andrej, „ale já mám ten dojem, že se na to nedíváte správně. Vy jste se přece — alespoň jak se mi to jeví — ničeho trestného nedopustila. Předvolali jsme vás pouze jako svědka, vlastně jako pomocníka, který…“

„Ale chlapče! Jakejpak pomocník? Policie je policie…“

„To ne!“ Andrej na zdůraznění své upřímnosti si přitiskl ruku k srdci.

„Hledáme bandu zločinců. Pořádají lovy na lidi, a jak to vypadá — zabíjejí je. Ten, komu se povedlo vyrvat se z jejich drápů, ten nám může při vyšetřování prokázat obrovskou pomoc!“

„Ale chlapče!“ řekla zase stará paní. „Copak vy věříte, že ten Červenej dům existuje?“

„A vy ne?“ zeptal se Andrej, poněkud vyvedený z míry.

Matylda Husáková nestačila odpovědět. Pootevřely se dveře a z chodby sem zazněla směsice rozhořčených hlasů. Škvírou se snažil nějaký černovlasý člověk proklouznout dovnitř a křičel přitom na někoho, kdo se ho pokoušel zadržet: „To se ví, že hned! Pusťte mě dovnitř!“ Andrej se zamračil, ale vtom vetřelce kdosi zatáhl zpátky na chodbu a dveře zase přirazil.

„Promiňte to vyrušení,“ řekl Andrej staré paní. „Měl jsem ten dojem, že jste chtěla říct, že… vy sama nevěříte v existenci Červeného domu.“

Jehlice se jí v prstech jen míhaly. Pokrčila jedním ramenem: „Kterej dospělej člověk by tomu mohl věřit? Vždyť se na to koukněte: dům prej běhá z místa na místo, vevnitř má dveře se zubama, člověk jde po schodech nahoru — a dojde do sklepa… Je teda pravda, že tady je všechno možný, Experiment je Experiment, ale tohle už je nějak moc… Ne, nevěřím tomu. Samozřejmě že v každým městě jsou baráky, ve kterejch se můžou lidi ztratit, určitě něco takovýho bude i tady, ale asi sotva ty domy pobíhají z místa na místo. A taky jsou tam určitě normální schody.“

„Dovolte, paní Husáková, ale proč jste potom všude vykládala ty báchorky?“

„A proč bych je nevykládala, když je lidi poslouchají? Lidi se nudí… zvlášť ti starší, takoví jako jsem já.“

„Takže… vy jste si to všechno sama vymyslela?“

Stará paní už otvírala ústa k odpovědi, když předkloněnému Andrejovi se vedle ucha zuřivě rozdrnčel telefon. Andrej zaklel a zvedl sluchátko.

„A-a-andrejíčku, miláčku,“ ozval se opile Selmin hlas, „všecky jsem vyrazila!

Fakt… vyrazila…, pročpak tu ještě nejsi?“

„Promiň,“ řekl, zahryzl se do rtu a úkosem pohlédl na ženu před sebou.

„Mám tu teď důležitou práci, ale pak ti…“

„A já nechci, abys měl důležitou práci,“ oznámila Selma. „Já tě miluju a čekám tu na tebe. Bumbala jsem a teď je mi ziminka, protože jsem ú-úúplnej naháček…“

„Selmo,“ zašeptal Andrej přímo do telefonu, „nech toho! Neblázni, já teď nemám čas.“

„Stejně takovou dru-u-uhou, jako jsem já, nenajdeš v celým tomhle podělaným světě! Teď se musím stočit do klubíčka, pro-o-otože jsem ú-úúplnej, ale úplnej naháček!“

„Za půl hodinky jsem tam,“ řekl rychle. „Hlou-pu-lín-ku! Za půl hodinky… už budu spinkat… A kdo že to přijede?“

„Dobře, Selmo, tak zatím…,“ pospíšil si Andrej a proklel v duchu den i hodinu, kdy dal téhle nenapravitelné děvce svůj telefon do práce.

„Tak jdi do hajzlu!“ zařvala najednou Selma a práskla sluchátkem.

Hrozně to třísklo — až Andreje napadlo, že přitom musela rozbít aparát.

Vztekle stiskl zuby a opatrně zavěsil. Chvíli pak ještě seděl bez hnutí a neodvažoval se zvednout oči. Nemohl se soustředit. Pak si odkašlal a řekl: „No tak… Vy jste to prostě všechno vykládala pro ukrácení dlouhé chvíle…“ Konečně si vzpomněl, nač se chtěl zeptat: „Takže tomu mám rozumět tak, že jste si celou tu historku s Františkem sama vymyslela?“

Stará paní znovu otevřela ústa, ale znovu se jí nepodařilo odpovědět.

Rozletěly se dveře a mezi nimi stanul policista, který měl na chodbě službu.

Hlasitě vyrazil: „Promiňte, pane vyšetřovateli, ale předvedený svědek Petrov žádá, abyste ho okamžitě vyslechl, protože…“

„Krucinál! Neznáte předpisy? Co mi sem lezete s nějakým Petrovem?

Kde myslíte, že jste? Čelem vzad — a vypadněte!“

Policista zmizel. Andrej cítil, že se mu vzteky chvějí rty. Zdřevěnělýma rukama si neohrabaně nalil vodu z karafy a napil se. V krku ho pálilo… Zamračeně sekl očima po staré paní. Ta si tu pletla, jako by se nic nedělo.

„Promiňte,“ zabrumlal.

„To nic, chlapče,“ odpověděla klidně. „Vy za nic nemůžete. Jo… tak vy jste se mě ptal, jestli jsem si to všechno sama vymyslela. To ne, chlapče, to ne… To bych si ani vymyslet nedokázala! Vždyť si to vemte: schody, po kterejch se jde nahoru — a člověk se přitom octne někde dole… To by mě ani ve snu nenapadlo. Jak jsem to prostě slyšela, tak jsem to potom taky vyprávěla.“

„A kdopak vám to řekl?“

Ani nezvedla oči od pletení, jen zavrtěla hlavou: „Já už si nevzpomenu, jak se ta ženská jmenovala… Stála jsem zrovna ve frontě a ona to tam vykládala. Že prej ten František byl zeť jedný její známý. Určitě si vymejšlela, ale ve frontě toho člověk vždycky vyslechne!

V žádnejch novinách se člověk nedoví tolik, jako když stojí ve frontě.“

„A kdy to asi tak bylo?“ Andrej už se trochu uklidnil. Začínalo ho mrzet, že se prve tak rozkřikl.

„Tak asi před dvěma měsíci… nebo před třema.“

Tenhle výslech jsem pokazil, uvědomil si hořce Andrej. Pokazil jsem všechno kvůli tý potvoře Selmě a tomu idiotovi, kterej nezná předpisy…, ale to mu nedaruju! Já mu to zošklivím! Ten bude mrkat, až bude sloužit po nocích na ulici. Hezky k ránu se vždycky proběhne… No dobře, ale co teď provedu s touhle ženskou? Zasekla se, žádný jméno mi neřekne.

Zkusil to ale ještě jednou: „A víte to jistě, paní Husáková, že si na to jméno té ženy nemůžete vzpomenout?“

„Nemůžu, chlapče, nepamatuju se,“ odpověděla zvesela a jehlice se jí dál míhaly v rukou.

„A třeba si vzpomenou vaši známí.“

Rychlost jehlic se zpomalila.

„Když jste jim to všechno vyprávěla, jistě jste nějaké jméno řekla. Takže je docela dobře možné, že si vzpomenou, že mají lepší paměť než vy.“

Matylda Husáková pokrčila jedním ramenem a neodpověděla. Andrej se pohodlně rozložil v křesle: „Vidíte, kam jsme se to dostali, paní Husáková! Jméno té ženy, která to vykládala, si už nepamatujete, nebo mi ho prostě nechcete říct. Ale vaši známí si vzpomenou. To ovšem znamená, že si vás tu musíme nějaký čas nechat, abyste ty své známé nemohla varovat. A nechat si vás tu musíme až do té doby, dokud si vy, nebo někdo z těch vašich známých nevzpomenete, kdo tu historku o Františkovi vykládal.“

„Dělejte, jak chcete,“ řekla odevzdaně.

„Jenže ono je to tak,“ nevzdával se Andrej, „že dokud budete vzpomínat a my se budeme dohadovat s vašimi známými, lidi se budou dál ztrácet.

Zločinci se zatím můžou radovat a mnout si spokojeně ruce. A to všechno jenom kvůli tomu, že jste tak nepochopitelně zaujatá vůči našemu vyšetřování.“